Přístaviště v Bissau. Odtud odplujete na ostrovy

Přístaviště v Bissau. Odtud odplujete na ostrovy Zdroj: Julius Lukeš Jr.

Příjezdová cesta ke konzulátu Guineje-Bissau v Ziguinchoru
Na cestě do Varely
Čekání na loď
Náklad pro loď směřující na pevninu
Jako každou zemi musíte i tuhle ochutnat!
12
Fotogalerie

Guinea-Bissau: Subsaharský kout Afriky pro zdravé a trpělivé turisty, kteří mají pro strach uděláno

Pokud jste už navštívili klasické africké turistické skvosty nebo prostě chcete zažít jedinečné kouzlo drsné subsaharské Afriky, jste zralí na to, vyrazit do Guineje--Bissau. Tato bývalá malá portugalská kolonie je plná jedinečných překvapení, zůstala netknutá turismem, a ačkoli to tak na první pohled nevypadá, na africké poměry je relativně dobře dostupná.

Nejlevnějším a zároveň pohodovým spojem je let TAP Portugal z Lisabonu do Dakaru, hlavního města Senegalu, kam čeští občané nepotřebují vízum. Pokud nechcete trávit čas v přeplněné a znečištěné metropoli, můžete ihned pokračovat na jih do Ziguinchoru, ležícího na hranici s Guineou-Bissau. Do tohoto druhého největšího senegalského města můžete cestovat letecky, lodí či po souši s tím, že všechny alternativy mají své kouzlo. Plavba trvá půl dne a většinou je příjemně zpestřena skupinkami delfínů doprovázejících trajekt. Jako nezbytnost se ale jeví koupit si místenku alespoň několik dní dopředu.

Koloniální hrátky

To jsme samozřejmě nevěděli, a proto nám nezbývalo než se vydat přes Gambii, což je nejmenší země kontinentální Afriky, která je zároveň dokonalým pozůstatkem bizarních hrátek koloniálních mocností s mapou kontinentu. V minulosti se jednalo o britskou kolonii podél řeky Gambie, jež se zařezává hluboko do kdysi francouzského Senegalu. Při bližším zkoumání mapy zjistíte, že gambijské území dosahuje maximálně 20 kilometrů od břehu tohoto klidného toku. Pouze do této vzdálenosti totiž dostřelila obranná děla britské kavalerie, na základě čehož kartografové vytyčili státní hranici.

I přes svou absurdní geografii stojí Gambie za několikadenní zastávku. Můžete si zde odpočinout na pláži či vyrazit za pozorováním ptactva a divoké zvěře do nedalekých národních parků. Dále na jih vede hlavní silnice přes (pro našince úsměvně pojmenované) město Serekunda, odkud už je to jen pár hodin do Ziguinchoru. To je hlavním městem provincie Casamance, která je nechvalně známá ozbrojenými skupinami rebelů, jež se ji snaží odtrhnout od zbytku Senegalu. Několik krvavých útoků ročně je cíleno převážně na místní populaci, ale v minulosti došlo také ke zmizení skupiny francouzských turistů, a průvodci tedy nedoporučují jezdit prvním ranním a posledním večerním bush-taxi, protože právě ta se stávala obětí přepadů.

Dobrodružství zvané vízum

Opatřit si vízum pro vstup do Guineje-Bissau s předstihem v Evropě je noční můra a dle vlastních zkušeností to nedoporučuji s tím, že je nesrovnatelně jednodušší získat vízum v Ziguinchoru. Pokud se vám podaří přeskákat po pneumatikách rozložených uprostřed zapadlé a řádně zablácené uličky, bude vám odměnou příjemný konzul, jenž vám na místě vystaví za oficiální cenu (!) vízum (ovšem mějte na paměti, že se věci v Africe mění často, tudíž i konzulové). Potom už stačí nasednout do sdílených bush-taxi pravidelně odjíždějících z totálně rozpadlého kvazinádraží a překročit nedalekou hranici do jedné z nejchudších a nejméně známých zemí Afriky.

Historie plná chaosu

Tato bývalá kolonie si po krvavé válce vydobyla nezávislost na Portugalsku až v roce 1974, a po krátkou dobu se o ní dokonce mluvilo jako o potenciálním modelu pro budoucí africký rozvoj. Ten se nejen nekonal, ale následoval pravý opak. Nefalšovaná místní „elita“ se ujala vedení a střídání státní moci formou vojenských převratů a vraždění se stalo rutinou. Fakt, že za posledních 40 let se žádnému prezidentovi nepodařilo dokončit pětileté funkční období, mluví sám za sebe. Za zmínku stojí osud prvního demokraticky zvoleného prezidenta Vieiry, který byl během své vlády vyhnán ze země, o pět let později se vrátil, byl znovu zvolen hlavou státu, aby ho zanedlouho poté zavraždili.

Země je díky této již tradici plná chaosu a korupce do té míry, že v roce 2010 Evropská unie ukončila svůj program pomoci reformy vojenských sil této země s oficiálním odůvodněním, že se jedná o nesplnitelný cíl. Současní hlavní velitelé armády jsou totiž na vedlejší úvazek překupníky drog a pašeráky lidí. Chudoba, nezaměstnanost a nevzdělanost jsou všudypřítomné. Zdravotnictví je v tak katastrofálním stavu, že průvodce Lonely Planet doporučuje případné onemocnění raději přečkat než riskovat návštěvu místní nemocnice. Ekonomika země je závislá na podpoře ze zahraničí a na pašování drog. Jediným legálním vývozním produktem, jenž stojí za zmínku, jsou oříšky kešu.

Líbezná Varela

„Musíte navštívit Varelu. Jsou tam úžasné pláže, kde nikoho nepotkáte.“ Pozvání od Španělky Maríe, kterou jsme náhodně poznali u místního piva Djumbai v městečku São Domingo, znělo lákavě. Navíc byla na mapě vesnice Varela vzdálená jen nějakých 30 kilometrů. Co jsme v tu chvíli nevěděli, bylo, že k ní vede jedna z nejhorších silnic v Africe. María žije v zemi již mnoho let, a ve Varele dokonce založila školu, čímž patří do vzácné skupiny bělochů žijících v Guineji-Bissau, kteří nepatří ani do jedné z následujících skupin: pracovníci neziskových organizací či OSN, jejichž velké bílé land rovery jsou často k vidění, nebo ruští překupníci drog, kteří sedí v mohutných hummerech a jimž je lepší se obloukem vyhnout.

Antilopa k večeři

Druhý den ráno jsme tedy vyrazili na autobusové „nádraží“ s cílem chytit údajně každodenním spoj do Varely. Po několikahodinovém čekání a neustálém zjišťování, kdy už se vyrazí, jsme se dozvěděli, že není dost lidí, a proto se nejede. Nakonec se nám podařilo jakýmsi přibližovadlem dostat do vesnice nacházející se v půli cesty. Odtud jsme do Varely pokračovali po rozblácené silnici v naprosto katastrofálním stavu na motorkách patřících Spojeným národům. Když zaprší, stává se zcela neprůjezdnou, a jelikož jsme si návštěvu Afriky naplánovali podle volna a cen letenek, ocitli jsme se tu během mnohaměsíčního období dešťů. Naštěstí pro nás již několik dní nepršelo, a proto jsme se po šestihodinovém kodrcání dostali na překrásnou pláž, kde jsme za dva dny nepotkali jediného človíčka.

Rána jsme trávili dlouhými běhy podél moře, a kdybychom se včas neotočili, doběhli bychom po pláži až do Senegalu. Ve vesnici jsme se potkali s Musou, jedním z Maríiných zaměstnanců, jenž nás pozval domů na večeři. Podávala se vynikající divoká antilopa, zastřelená údajně nedaleko od vesnice. Byl to smutný příklad popularity „bush-meat“, což na jedné straně vede k výbuchům epidemií eboly a na druhé k postupné likvidaci divoké africké zvěře. Konverzace probíhala v klasickém africkém stylu o tom, kolik máme žen a dětí a jak se všem kolem žije špatně a potřebují peníze, ale nakonec se stočila i k zajímavým příběhům, kdy Musa vyprávěl, jak na hraně přežíval během bojů v hlavním městě Bissau.

V hlavním městě

Bissau bylo naše další zastávka, jelikož jenom odtud se dá dostat lodí na divoké Bissagoské ostrovy (Islas Bijagós), které jsou hlavním lákadlem země. Jedná se o labyrint 90 kouzelných ostrovů, z nichž je převážná část neobydlená, těžko dostupná a mimo jakoukoli kontrolu úřadů. Z tohoto důvodu se ostrovy staly dokonalým útočištěm pro pašeráky kokainu, prý převážně ruské provenience. Guinea-Bissau je díky tomu údajně největším překladištěm latinskoamerických drog v Africe, s jejich následnou distribucí dále do Evropy. Je proto nezbytné dbát zvýšené opatrnosti a vyhýbat se neobydleným oblastem souostroví, jelikož špatná zastávka na krásné pláži by také mohla být tou poslední.

Cestovaní po ostrovech je buď velice drahé, anebo nesmírně zdlouhavé. Trajekt na nejznámější ostrov Bubaque jezdí jednou týdně a řídí se přílivem a odlivem. Další alternativou jsou nebezpečné canoas, jež bych ale nedoporučoval, jelikož se, hlavně v období dešťů, často na rozbouřeném moři potápějí. Čekání na trajekt je možné vyplnit nasáváním jedinečné atmosféry Bissau, v němž se před očima pozorovatele mísí spousta kontrastů. V centru města se nachází polorozpadlá portugalská pevnost, která je obklopena chátrajícími koloniálními budovami z dob zašlé slávy. Na ulici jezdí jen málo aut, ale občas kolem vás prosviští hummer s neprůstřelnými černými skly vlastněný jedním z místních pašeráků. V hospodách je častěji slyšet ruština než portugalština. Večer se město pomalu ponoří do tmy a je celkem postapokalyptický zážitek popíjet pivo, poslouchat hučení stovek generátorů, jež drží elektřinu v chodu v „bohatších“ domácnostech, a pozorovat okolní rozpad civilizace, alespoň tak, jak my ji vnímáme.

Pláže na ostrovech

Za bezpečné (na africké poměry) a relativně dostupné jsou považovány ostrovy Orango, Bolama a Bubaque. S trochou štěstí zde můžete spatřit mořské želvy, delfíny, žraloky, kapustňáky, krokodýly a vzácné hrochy, kteří se adaptovali na slanou vodu. My jsme se vydali na nejobydlenější ostrov Bubaque. Pětihodinová plavba mezi nádhernými ostrovy je i na malém trajektu přeplněném k prasknutí jedinečným zážitkem. Většina ostrovů je hustě zarostlá, plná mangrovových hájů a netknutých sněhobílých pláží. Místní obyvatelé věří, že na některých ostrovech bydlí duchové, a proto tam nestaví svá obydlí, ale pouze občas vykonávají animistické obřady.

Na Bubaque se okolo přístaviště rozrostla vesnička, kde je možné se ubytovat v pár hotýlcích nebo přímo doma u místních. Kousek za vesnicí se nachází bahnitá pláž obklopená mangrovníky se stovkami tisíc malých krabů. Za překrásným pískem se ale musíte vydat až na druhou, neobydlenou stranu ostrova na pláž Praia de Bruce, která je prý úchvatná a kde je možné spatřit želvy kladoucí vejce. My jsme se tam bohužel nedostali, jelikož nás na Bubaque zastihl silný monzunový déšť, a většinu času jsme trávili popíjením piva s místními borci a modlením, aby nebyla zrušena naše zpáteční plavba.

Trajekt měl vyplout v neděli, kdy se v přístavišti konal velký trh s čerstvými i sušenými rybami, žraloky, kešu oříšky a domácími zvířaty. Počasí se nad námi nakonec slitovalo a hodinu před odjezdem přestalo pršet. Přivítala nás stejná posádka, jež svou loď téměř ponořila pod nákladem snad všech produktů ostrova. Našli jsme si poslední volné místo na přídi a pozorovali místní rybáře na malých dřevěných pirogách v okolí přístaviště. Hukot trhu se s plavbou pomalu vzdaloval a s ním i ostrov Bubaque. Pozoruhodné místo, které se společně s celou touto zemí jako by zastavilo v čase.


Dobrévědět

  • Doprava: do země je možné se dostat jak letecky (let TAP Portugal přímo z Lisabonu anebo s přestupem v Senegalu), lodí anebo dopravními prostředky po souši z Dakaru. Přibližný harmonogram trajektu na Bissagoské ostrovy je možné najít na www.consulmarbissau.com
  • Vízum: ideální je zařídit si vízum na konzulátu G-B v senegalském městě Ziguinchor.
  • Peníze: přivezte si hotovost. V zemi se nacházejí pouze dva bankomaty a ani jeden nepřijímá Mastercard.
  • Akce: na ostrově Bubaque se o Velikonocích koná slavný hudební festival a v Bissau můžete v únoru navštívit etnicky pestrý karneval.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: