Elegantní faeton červenozobý se vyznačuje jasně červeným zobákem a dlouhými ocasními pery.

Elegantní faeton červenozobý se vyznačuje jasně červeným zobákem a dlouhými ocasními pery. Zdroj: Tomáš Jůnek

Jedna z pláží na Îles de la Madeleine. Neobydlené ostrůvky, domov mnoha druhů ptáků, leží jen pár kilometrů od hlavního města Senegalu – Dakaru.
Dorostenec se začal naparovat, jeho mláděcí peří nabylo na objemu a s tím žlutým zobanem vypadal trošku jako sněhulák.
Elegantní faeton červenozobý se vyznačuje jasně červeným zobákem a dlouhými ocasními pery.
Neviditelný hřeben vanoucího větru pročesával faetonům peří a já si přál, aby tento okamžik trval věčně.
5
Fotogalerie

Ostrovy Îles de la Madeleine: Výprava do nejmenšího národního parku na světě

Jen pár kilometrů od pobřeží Dakaru, hlavního města Senegalu, leží v moři Îles de la Madeleine, neobydlené ostrůvky s unikátními ptačími koloniemi. Největší z ostrovů, Sarpan, je domovem snad nejkrásnějšího zdejšího obyvatele - faetona červenozobého.

Nebylo jednoduché kancelář najít. Ulici lemující pláž jsme projeli několikrát, až jeden z rybářů schovaných ve stínu palem ukázal na bílou budovu shrbenou pod úrovní silničního náspu. Zaprášené schody nás nakonec dovedly do vykachlíkovaného, úplně prázdného prostoru, kde za stolem seděli v uniformách dva strážci. Z pokladničky vytáhli lístky, a hned jak se dopočítali, kolik že nám mají vrátit, už jsme měli přistavenou modrou laminátovou loďku i s převozníkem v růžových plastových sandálech. Oblékl nás všechny do záchranných vest, nastartoval motor a výprava do nejmenšího národního parku na světě mohla začít.

Obzor ten den někdo zrušil. Východní větry ze Sahary přinášely tuny šedavě rezavého prachu a celý svět se tak scvrknul pod špinavou, neprůhlednou pokličku o průměru sotva pár kilometrů. Jak se ta naše poklička pomalu a houpavě sunula západním směrem, budovy Dakaru na pobřeží dostávaly přízračný nádech a nezdálo se, že bychom ještě někdy měli najít cestu zpět. Slaná voda Atlantiku cákala přes palubu a čerstvý vítr byl v ostrém kontrastu se žhavými paprsky dopoledního slunce. Konečně se v prapodivné mlze před námi začal stále jasněji rýsovat tvar ostrova. Zprvu jen nejasný přelud se postupně zhmotnil do podlouhlé ploché skály na vrcholu porostlé souvislou srstí trav, křovisek a nízkých stromů.

Propluli jsme kolem ostrůvku sopečné vyvřeliny, jejíž zvlněné proudy zatuhly v nádherných šestibokých hranolech a zůstaly trčet k obloze v němé netečnosti napospas vlnobití. Lodivod pak stočil bárku vpravo do klidné zátoky a stovky zvědavých očí kormoránů přihlížely našemu přistání k betonovému molu. Vynesli jsme zavazadla a posadili se do stínu palmy u informační cedule, z níž příchozí vítal oprýskaný nápis Národní park Îles de la Madeleine, založený prý už 16. ledna 1976. Lodě s návštěvníky parku připlouvají hlavně dopoledne, navečer se pak se všemi vracejí zpět do města. Jakmile se vrátil průvodce se skupinkou turistů, kteří stihli přijet před námi, vzal si nás na starost a prohlídka ostrova po okružní stezce mohla začít.

Prohlídka ostrova

Prakticky jediným stromem, který na ostrově uvidíte, je baobab Adansonia digitata. Malý, zato rozložitý člen baobabí rodiny většinou vypadá podobně jako každý správný baobab - lahvovitý kmen a malá koruna. Některé stromy ale odmítly zaběhnuté stereotypy a rozbujely se do surrealisticky košatých labyrintů, ve kterých lze jen hádat, co jsou ještě kořeny a co již kmeny nebo větve. V záhybech kůry připomínající kůži nějakého otylého živočicha najdou úkryty nejrůznější druhy hmyzu i menší obratlovci. Šišaté, plstí porostlé plody poskytují bílou dužninu a baobab se tak vlastně stává svébytným ekosystémem.

Stezka nás dovedla na nejvyšší místo ostrova k ruině dávno opuštěného domku, který pomalu, ale jistě obrůstají šlahouny popínavých rostlin. Pestrý sameček agamy si střídavě jedním a druhým očkem nevěřícně prohlížel příchozí turisty se stejným zájmem jako oni jeho. Vmžiku se na místě ve vzduchu otočil a s vlněním zmizel v rozvalině. Od domku je výhled na celý ostrov. Jeho kamenitý povrch se mírně svažuje k zátoce, v níž jsme přistáli, zato na opačné straně, na té k Dakaru, se prudce láme útesem do moře. Ze suché, rezavé trávy vousatky Bothriochloa intermedia, jen občas přerušované zelenými křovisky pryšcovitých rostlin, sem tam trčí hnědé větve baobabů. Ve větru se na nich pohupují luňáci hnědí (Milvus migrans), určitě nejhojnější dravci v této části Afriky, za letu snadno rozpoznatelní podle vykrojených ocasních per. Střídavě si jeden po druhém protahují křídla a zavěsí se do větru jako papíroví draci na neviditelném provázku.

Pokračujeme dál. V dáli se za špinavou clonou prachu lesknou okna budov senegalské metropole Dakaru. Ostrov je od pobřeží vzdálený necelé tři kilometry. Náš průvodce se nezapomněl pochlubit tím, že se pravidelně účastní plaveckého závodu, jehož cílem jsou právě Îles de la Madeleine.

Na návštěvě v hnízdě

Došli jsme k útesu. Tady se nachází ta největší atrakce ostrova a důvod naší návštěvy. „Chcete se podívat na hnízda?“ zeptal se průvodce. „Jsou tady dole, pojďte za mnou.“ Nechceme ptáky rušit, ale šanci vidět něco tak výjimečného prostě nemůžeme odmítnout. Už jsme je viděli mihnout se v dálce, skutečně tu jsou! Sestupujeme po úzké stezičce z příkrého srázu. Podrážky bot na kamíncích kloužou a nebylo by právě příjemné skutálet se touhle sutí do příboje. Asi v polovině útesu se průvodce zastavuje a ukazuje přímo před sebe. Nevěřím vlastním očím. Mezi kameny na mě z jednoho metru zírají korálky inteligentních očí, za nimiž na bílé hlavě pokračují černé šmouhy jako herci nějakého tradičního čínského divadla. Pohnul nebojácně hlavou nahoru a dolů, zaraženě si mě prohlíží a asi přemýšlí, proč nemám červený zobák jako jeho maminka, ale jen nějaké černé kukátko, co divně cvaká. Dorostenec se začal naparovat, jeho mláděcí peří nabylo na objemu a s tím žlutým zobanem vypadal trošku jako sněhulák. Byl k popukání, rozhodně jsem měl před sebou to nejhezčí ptáče, které jsem v životě viděl. Ještě chvíli mi věnoval svou pozornost, pak hlavu otočil a dal mi tím jasně najevo, že jestli nenesu nějakou rybku, tak jsme spolu skončili. To mě už volal průvodce k dalšímu hnízdu.

Tam kromě pěkně vypaseného mláděte byl i jeden z rodičů. V přítmí pod kameny vrhal „prasátka“ jeho naleštěný rudý zobák a dokonale podtrhoval jméno jeho nositele - faeton červenozobý (Phaethon aethereus). Rozčileně se mu na zátylku postavila pírka a bedlivě si mě jedním okem prohlížel. Ptáci natolik důvěřovali svému úkrytu, že je ani nenapadlo z něj utíkat. Nechali se ze všech stran fotografovat, my jsme ale naše rušení neprodlužovali déle, než by bylo zdrávo. V této době neseděli faetoni na vajíčkách a mláďata byla už natolik odrostlá, že jsme je naší přítomností nemohli ohrozit. Průvodce by nás k nim jinak asi nepustil.

Sloní tráva

Vyškrábali jsme se zpět na vrchol. Z trávy nějakých sto metrů od nás náhle vylétl černobílý orlovec říční (Pandion haliaetus). Zvolna stoupal do výšky, začal kroužit a my si spokojeně užívali tento nevšední ornitologický ráj na dohled snad největšímu městu západní Afriky. Třešnička na dortu ale teprve měla přijít. Stezka dál vedla podél hrany útesu. Mořskými minerály vonící vzduch se podél skalní stěny stáčel vzhůru a čechral stébla travin a naše vlasy. Vlny se padesát metrů pod námi v pravidelném rytmu s prskáním rozbíjely o kameny.

Znenadání jeden silnější poryv vynesl kousíček nad okraj útesu bělostného faetona. Loupežnickou pásku přes oči doplňoval červený zobák, který jinak elegantnímu bílému obleku s černými konci křídel dodával vesele nevážný punc. Žluté, malinké nohy jsou oproti docela zavalitému tělu skoro nepostřehnutelné, co ale nikdo nepřehlédne, jsou dlouhatánská ocasní pera, která jako svatební vlečka vlají ve větru a nedají faetony zaměnit za žádného jiného z ptáků. Tito tropičtí vzduchoplavci jsou k vidění v podstatě po celém světě v různě širokém pásu kolem rovníkových pobřeží. Ostrov u Dakaru je ale pro evropské milovníky ptáků jejich nejbližším hnízdištěm, přestože stále pár tisíc kilometrů vzdáleným.

Zpoza útesu vyletěli další ptáci. Jako bílé šipky se prohnali kolem nás ve vzdálenosti sotva deseti metrů. Vystoupali jen kousek nad nás a zase se spustili vstříc vodní hladině. Tam se pověsili do dalšího z poryvů a nechali se jím opět vystřelit vzhůru. Vědomi si své elegance, zastavili se těsně nad drny trávy a nechali nás, lačné diváky, kochat se jejich krásou. Neviditelný hřeben zpod vanoucího větru pročesával jejich peří a člověk si přál, aby tento okamžik trval věčně. Jenže slunce se nezadržitelně blížilo k západu. Další a další faetoni brázdili oblohu a my si nakonec museli připustit, že je načase odejít.

Prolezli jsme další z fantaskně členitých baobabů a hned za ním nás pohltil Andropogon gayanus, několik metrů dorůstající „sloní tráva“, která v Africe zapleveluje každou odlesněnou půdu a kromě ohně na ni neplatí nic. Už jsme zaslechli hlasy turistů, kteří se dole u mola chystali k návratu. Nad laločnatými listy dávivce černého (Jatropha curcas) proletěl zoborožec rudozobý (Tockus erythrorhynchus). Štíhlý, dlouhý pták s širokými křídly houpavě doplachtil k baobabu a po dosednutí zavrávoral, jako by ho ten veliký červený zoban převážil. Na svých krátkých nohách přešlápl ze strany na stranu a hlavou nám vlastně pokynul směrem k molu.

Ještě pár posledních snímků a nasedli jsme do loďky. Odplouvalo nás tentokrát mnohem více. Posádku v zářivě oranžových vestách vyprovodili pohledy zas ti samí strážní kormoráni a modrá bárka se vlnu za vlnou vzdalovala směrem k pláži města. Ohlédl jsem se zpátky, ostrov se rozpouštěl v oponě prachu a nakonec zmizel docela. Vrátili jsme vesty a vyšli na ulici. Neviditelné Îles de la Madeleine byly minulostí.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: