Země ve střední Africe nepatří mezi oblíbené destinace a o turisty tu víceméně nezavadíte. Od dob velkých objevů se tu vcelku mnoho nezměnilo. Podrobné mapy neexistují a jedinou jistotou je vám neskutečná panenská divočina, která prozatím zůstala na okraji zájmu civilizace. Naším cílem bylo nejen splout řeku Sanghu, ale také prozkoumat oblast, která je stále ještě dostupná pouze po vodě.
Vidět Sanghu před sebou je jako spatřit vytoužený sen. Velká zkalená hučící řeka vzniká soutokem řek Kadéi a Mambéré. Odtud se vydává na svoji 790 km dlouhou pouť přes Středoafrickou republiku (CAR), postupně lemuje hranice s Kamerunem a na konci se vlévá do veletoku Kongo, který odvádí vody z celé tropické Afriky do Atlantiku. Většinou protéká oblastmi s pralesy, které střídají mokřiny a bažiny. V období sucha je Sangha jen krotká říčka, která se dá přebrodit, ale v období dešťů je to mocný veletok. Už u města Nola nás překvapila šíře řeky přesahující půl kilometru a také rychlost toku plného bahna. Nafoukli jsme loď a naskákali do ní se vším vybavením. Konečně si můžeme užívat volnosti a rychlého proudu v cestě za dobrodružstvím.
Zpočátku kolem řeky stála spousta chatrčí s banánovými a maniokovými plantážemi, postupně je vystřídaly rybářské domky. Naše plavidlo budilo pozornost a zvědaví rybáři na štíhlých kánoích vydlabaných z jednoho kmene přijížděli i v noci osahat si naši loď. Byli docela přátelští, jen domluva s nimi byla těžká, protože nemluvili francouzsky ani druhým úředním jazykem sangho. Fascinující prales okolo se stal samozřejmostí a hnědou bahnitou řeku doplňovala již jen kontrastní zelená barva vegetace.
Řeka se rozlévala často i do pralesa, protože koryto nebylo schopno pojmout velké množství vody po deštích. Pozorovali jsme opuštěné zlatokopecké vesnice. V období sucha je prý možné na řece najít velké valouny zlata a také drahé kameny. Mnozí odvážlivci toužící po dobrém nálezu se prý vydávají podél řeky a pátrají v zákrutech, kde po velké vodě zůstaly naplaveniny. Kolik jich však zbohatne, už nikdo neví.
Jsme špioni
Možná by skutečný milovník divoké vody ohrnul nos nad „olejem“, který by zde spatřil, ale je nutné zdůraznit, že Sangha je obtížná hlavně pro svou nedostupnost, a přestože je hladina klidná, u nás si řeka získala okamžitě respekt. Ve dvoučlenné posádce jsme si nemohli dovolit udělat chybu, protože plout proti silnému proudu bylo víceméně nemožné. Navíc jsme nikdy nevěděli, co nás čeká za záhybem toku – mapy neexistují. A zastavit se také nedá, protože okolo rozprostírající se prales je zelenou neprostupnou hradbou, kde není možné nikam vylézt a ani se rozhlédnout. Prostě se musí jet, ať je před lodí cokoli.
Dalším problémem byly vojenské hlídky. Jedna z nich nás zajala a odvlekla do větší vesnice Salo, jediné civilizace ukryté za ostrovy. Tady už čekali všichni obyvatelé včetně nemluvňat a vojáci se samopaly nás nesmlouvavě pobízeli dloubáním do zad k policejní stanici. Za přihlížení všech usedlíků nám z batohů nekompromisně vysypali všechny věci a sdělili nám, že jsme špioni. Jednak tomu nasvědčovala naše loď, jízda po zakázané řece, jednak fotoaparáty a mobily. Prý nám nic nepomůže a v CAR je za takový čin trest smrti.
Ze začátku nám to přišlo trochu k smíchu, ale když už policisty nešlo ani uplatit, pochopili jsme, že situace je vážná. Navíc poměrně nedávno uvěznili v nedaleké Demokratické republice Kongu dva Nory za stejné provinění. Naše zatčení trvalo tři dny, než přijel jakýsi generál s doprovodem. Ten po výslechu a prohlédnutí našich fotoúlovků usoudil, že jsme turisté. Nakonec nás propustili, ale přesto nám zabavili pasy, které jsme si měli vyzvednout v posledním větším místě po toku řeky v Bayanze.
Až do Bayangy nás provázel opět prales, ale krajina se zcela změnila. Skončily divoké zákruty, úzké údolí s divokým proudem a vodními víry a řeka se proměnila ve strhující jezero, které tiše plynulo okolo pralesa s mnoha ostrovy. V některých místech šíře řeky dosahovala úctyhodných sedmi kilometrů. Začalo být i větší horko. Zapotili jsme se také v Bayanze. Získat pasy od lačných policistů bylo těžké – smlouvalo se o cenu. Generál, který nás propustil, byl daleko a místní šarže se těšily na slušnou částku. Museli jsme zaplatit, jinak nám hrozilo, že tady shnijeme v kobce.
Vrátili jsme se tedy šťastně na řeku a teď jako bychom pluli nazpět časem. Jakákoli přítomnost lidí se omezovala na zbloudilé rybáře, až zmizeli i ti; jen někdy stály na břehu zbytky chatrčí. Kolem nás se rozprostíral nekonečný a také neprostupný prales. Z korun stromů nás pozorovaly tlupy opic, z nitra lesa se ozývala spousta zvuků a obzvláště v noci les ožíval. Za soumraku nás tradičně doprovázelo troubení pralesních slonů. Bylo až překvapující, že se na tak velké řece vyskytovalo minimum zástupců druhu homo sapiens. Neskutečný ráj.
Průsek vegetací
Napadlo nás proniknout do pralesa a zkusit část cesty ujít po svých. Nejdřív jsme chtěli přenést naše zavazadla k potoku, který měl být několik kilometrů od toku řeky. To se ukázalo jako bláhové. Už jen chtít tady bivakovat znamenalo nejdřív namáhavě vymýtit plac pro stan. Velkým nebezpečím byly také trnité liány, keře a různí mravenci. Pygmejové velkým mravencům říkají jednodenní: když kousnou člověka, dospělý dostane jednodenní horečku a dítě prý zemře. Dobré vyhlídky.
Ke kýženému potoku to měly být tři kilometry. Nikdy bych nevěřil, že je možné jít je celý den. Je ale strašně těžké proniknout vegetací – každý trn se zasekne za košili a z lián vám padají mravenci za krk. A když potkáte slona samotáře, jde o život, protože tito agresivní pralesní sloni ihned útočí. To pak běžíte jako o závod, trny netrny.
Když jsme konečně dosáhli potoka, ukázalo se, že je to jen bažina plná krokodýlů. Náš plán brodit se potoční vodou a člun táhnout na laně byl rázem ztracený, takže jsme to vzdali, vrátili se na řeku a znovu nafoukli člun. Sangha se tedy definitivně stala naším domovem. Koupali jsme se v ní navzdory krokodýlům, pili ji i v ní prali nikdy neusychající cáry oblečení rozedrané při pokusech projít pralesem.
Ďábel na řece
Na hranicích Konga a CAR jsme začali po týdnu plavby pustou hradbou lesa potkávat opět rybáře. Ti nám líčili místo, kde prý přebývá ďábel. Je to velký vír, hluboký i dvacet kilometrů, který pozře všechny odvážlivce. Proto tudy nepluje nikdo, komu není líto života. Jenže nám nezbývalo než jet přímo do pekla. Bohužel popsat přesné místo nám nikdo nedokázal – prý je to tam, kde se řeka zužuje. Sebrali jsme poslední zbytky sil a odvahy a šli do toho. Koneckonců, setkání s ďáblem může být netradiční zážitek.
Vypluli jsme, ale řeka byla pořád stejná jako předešlé dny. Mocný proud a divočina kolem. Pak se ale tok vtěsnal do hučící zatáčky široké jen pár set metrů, a my jsme pochopili, že se blížíme k proklínanému místu. Dosud klidná řeka začala pěnit a voda se doslova roztančila. Spodní víry smýkaly lodí jako s hračkou. Ve dvou lidech bylo těžké se z divokého víru vymanit. Nakonec se to podařilo a děkovali jsme štěstěně, že jsme neskončili v místě napravo od nás. To se podobalo hrozitánskému trychtýři s poloměrem dobrých sto metrů. Voda divoce pěnila a vše, co tam vplulo, zmizelo kdesi pod hladinou.
Konečně civilizace
Zbytek plavby byl docela namáhavý, čekala nás už jen stojatá voda se spoustou ostrovů. Jakmile jsme minuli ves Bomasa, začali se kolem řeky objevovat častěji rybáři. Tady v Kongu už uměli lovit ryby. Používali k tomu sítě ve slepých ramenech řeky nebo také proutěné pasti. Tato část cesty už byla živější: míjeli jsme rybářské vesničky a samoty s malými mýtinami, kde lidé pěstovali banány a maniok.
Sangha se změnila v jedno veliké jezero a pádlovat v něm ve strašném parnu bylo úmorné. Jakmile jsme tedy na obzoru spatřili malý přístav a město Ouésso, těšili jsme se na konec naší plavby. Když jsme přirazili ke břehu, seběhl se kolem nás překvapený dav lidí a také několik policistů, kteří se z nás zlehka pokoušeli vymámit bakšiš. Civilizační výspa neboli první město uprostřed pralesů na severu Konžské republiky byla po dlouhých dnech izolace příjemná změna.
Rady pro plavbu v rovníkové Africe
- Nejdůležitější je získat alespoň přibližnou mapu pro představu vzdálenosti.
- Důležitou součástí je dobrá lékárnična, a v ní především antimalarika.
- Na pití je jedinou možností nabírat vodu v řece, a proto je třeba pečlivě chlorovat nebo využít pumpy s filtry.
- Pokud budete lovit ryby nebo zvěř, důležitá je tepelná úprava. Maso musí být pečlivě uvařené nebo propečené, jinak vaše tělo navštíví paraziti či nemoce.
- Důležitá je také obuv, pevné kalhoty, funkční prádlo, čepice, nůž, kompas, repelent a stan s dobrou moskytiérou.
