Vánoce v srdci afrického křesťanství aneb Výprava do starobylého města Lalibela na severu Etiopie | Reflex.cz
nahoru
Lidé a Země | Léto v Rakousku 2020

Vánoce v srdci afrického křesťanství aneb Výprava do starobylého města Lalibela na severu Etiopie

Lenka Hrabalová25. prosince 2019 • 07:00
Vánoce v srdci afrického křesťanství aneb Výprava do starobylého města Lalibela na severu Etiopie
foto: shutterstock

Že to bude šílenství, bylo zřejmé už ve Woldii, městě vzdáleném od Lalibely asi pět hodin jízdy. V minibusu určeném pro devět lidí jich bylo už šestnáct, když jsme nasedali. Za tuhle jízdu hrůzy jsme všichni zaplatili trojnásobek ceny. Co nám stálo za takové peníze? Návštěva nejkřesťanštějšího centra Etiopie o těch nejkřesťanštějších svátcích. O Vánocích.

O Etiopii se často mluví jako o jedné z nejstarších křesťanských oblastí. Prý dokonce přijala křesťanství jako jedna z prvních zemí světa. Kdoví, legend a příběhů je mnoho a Etiopané i ty nejméně možné podávají jako naprostou pravdu. Kdo z vás například věděl, že v této africké zemi je ukryta archa úmluvy? Každý etiopský křesťan je o tom přesvědčen a ví také, že je ukryta v kostele Naší Panny Marie ze Sionu v městě Aksúm. Před staletími ji sem totiž přinesl král Menelik, syn Šalamouna a královny ze Sáby, který ji tajně ukradl. Proto má také každý etiopský kostel kopii archy, již vynáší ven o velkých procesích.

Kostely ve skalách

Na sever od hlavního města Addis Abeby se dostanete do kraje etnika Tigray. Chlubí se hned třemi věcmi: prý jako první přijali křesťanství, nejvíce pracují a odjakživa bojují proti bezpráví. Ať už za císaře Haile Selassieho, či za hrůzovlády Prozatímní vojenské správní rady (Derg). Podle vlastních slov jsou tedy skvělý národ. Ale i kdyby se vám to nezdálo, za návštěvu jejich kraj rozhodně stojí. Najdete tu totiž největší etiopské poklady. A všechny jsou vytesané do skal.

V okolí města Wukro a přilehlých vesniček se nacházejí desítky kostelů a klášterů vytesaných ve skalách nebo postavených na těžko přístupných kopcích. Je tu i jeden z nejméně přístupných kostelů světa, Abuna Yemata Guh. Cesta k němu zahrnuje krátký horolezecký úsek a potom procházku nad propastí a na vrcholcích skal. Rozhodně nic pro lidi trpící závratí. Tu má ale asi z místních málokdo – kostel je stále aktivní a konají se tu nedělní i sváteční mše. Na rozdíl od mnoha jiných, například nedaleko stojícího Maryam Korkor, který co do odlehlosti za Abunou Yematou Guh jen málo zaostává.

Povolání: kněz

V minulosti zde, v Maryam Korkoru, žila téměř stovka mnichů, jimž místní donášeli med a chléb. Dnes zde žije poslední z nich, který střeží velký stříbrný klíč od kostela a za drobný peníz jej otevírá návštěvníkům. Jmenuje se Abbá Tesfaye (Otec Má Naděje), a když máte tlumočníka, povypráví vám svůj příběh: „Když jsem byl mladší, bylo nás tu osmdesát pět. Teď už jsem sám. Když přišel Derg, odešlo mnoho lidí z vesnic. Nikdo nepřinášel jídlo. Nikdo nic nepěstoval. Vypálili i lesy. Někteří mniši odešli. Právě to Derg chtěl, aby kláštery skončily. Další mniši pak zemřeli a teď jsem tu sám. Z vesnice mi zase přinášejí jídlo.“

Trochu netaktně se ptám: „A až zemřete? Kdo tu bude?“

Naštěstí se nezdá dotčen: „Někdo přijde. Mladí se zase stávají knězi. V Debre Damu je mladých spousta, někoho sem pošlou…“

Dnes se místní snaží o renesanci a konventy vychovávající mladé kněze a mnichy, jako ten ve slavném Debre Damu, jsou plné. Patrně tomu pomáhá fakt, že být v Etiopii knězem neznamená zříci se žen a světského majetku. Je to povolání jako každé jiné.

Etiopané jsou ortodoxní křesťané, kněží mohou mít ženu a děti a mají také půdu a dům, kde pracují stejně jako ostatní vesničané. Když pak zestárnou, mohou odejít do klášterů. Abbá Tesfaye z Mariam Korkoru má také rodinu, dospělé děti a vnoučata, které za ním do jeho odlehlého sídla občas přicházejí.

Být etiopským knězem či mnichem je obrovská prestiž, zejména dostane-li se takový muž do některého z kostelů, jež pro Etiopany představují esenci křesťanství. Jako ty v Tigrayi. Anebo – ještě lépe – jako ty v prastaré Lalibele.

Poutníci v čase

Lalibela je Mekkou etiopských křesťanů. Bývalé hlavní město málo známé dynastie Zagwe, která vládla na přelomu prvního a druhého tisíciletí, je dnes slavné hlavně kvůli jedenácti kostelům vytesaným ve skalách. Nebylo to ale vždy svaté město. Některé kostely byly dříve paláci, jiné vězeními. Až ve 12. století zbožný vládce Gebre Mesqel Lalibela začal stavět kostely, aby vytvořil „nový Jeruzalém“. Jeho dílo přetrvalo staletí a kostely, zejména Bet Medhane Alem a Bet Maryam, jsou každý rok cílem stovek tisíc poutníků.

V Bet Medhane Alemu je ukryt slavný kříž z Lalibely, krásně dekorovaný procesní kříž, který touží políbit každý místní věřící. O svátcích vynášejí kříž z kostela ven, kde na něj už čekají nespočetné davy poutníků, aby se jeden po druhém ke kříži s hlavou skloněnou přiblížili a políbili jej. Nejinak je tomu i teď, o Vánocích.

Většina etiopských křesťanů je ortodoxního vyznání a jejich rok se řídí podle gregoriánského kalendáře s etiopskou úpravou. Vánoce neboli Leddet tak slaví mezi šestým a sedmým lednem. V Lalibele ale vzrušené náboženské oslavy začínají o několik dní dříve.

„Přijeli jste v pravý čas! Teď začnou v Lalibele šílené časy!“ vítá nás u minibusu dredatý mladík, jenž asi doufá, že dostane spropitné. Nedáme. „Víte, teď jsou Vánoce. Máte rezervaci v hotelu?“

Měli jsme. Naštěstí. Do dvacetitisícového města se během následujících dvou dnů sjede na sto dvacet tisíc lidí. Přijedou džípy, minibusy, namačkaní v náklaďácích pro dobytek a mnozí přijdou pěšky. Hotely jsou beznadějně plné už týden, poutnické chatrče okupované, vetché stany stojí u každého stromu i zdi. Desetitisíce lidí spí každou noc namačkány na sebe na ulicích, na schodech, na kamenech a kolem prastarých kostelů. Noci jsou zde neuvěřitelné. Trochu děsivé, s těmi davy lidí všude kolem, a trochu fascinující, se zvuky bubnů a mihotavou září ohňů. Jakmile člověk opustí zdi hotelu, jako by vstoupil do minulosti.

„Uvidíte tady samotné kořeny křesťanství,“ řekl nám ještě dredatý mladík u minibusu, než pochopil, že mu dýško opravdu nedáme. Měl pravdu. Syrové, prastaré a původní křesťanství zde na člověka dýchá na každém rohu. Ne kvůli kostelům, ale kvůli tisícihlavým davům, mačkajícím se mezi nimi v úzkých, do kamene vytesaných uličkách.

Etiopští poutníci do jednoho dodržují dress code. Hutně tkané a výšivkami zdobené bílé šály halí hlavy mužům i ženám. Jsou dlouhé a tlusté, takže pokrývají téměř celá těla svých majitelů. Některé ženy přicházejí i v tradičních bílých šatech. Kněží a mniši mají oděvy podle své pozice, přikrášlené zdobnými čepci. Několik mužů přichází ve vysokých turbanech. A všichni do jednoho mají poutnické hole, zakončené křížem nebo příčkou. Technické vymoženosti zde nemají místo.

Denní chaos

Nebyl by to ale pravý svátek ani tady, v Africe, kdyby se k němu nepřidali obchodníci. Na místě lalibelského týdenního trhu vyrostl stálý vánoční trh. Prodávají se poutnické hole, bílé šátky, bílé šaty, stovky druhů křížů od malinkých po takové, že by vám svou vahou ohnuly krk. Ale také se prodává dobytek, skot, koně a osli. Tržiště s nimi je obrovské a kupující zde seženou jakékoliv zvíře. Tedy kromě velbloudů. Karavany s nimi přicházejí ze Súdánu na severu města, do samotné Lalibely nezavítají.

Ne všichni zde jsou samozřejmě hluboce věřící poutníci. Mnozí přišli pouze za výdělkem, ať už čestným, nebo nečestným. Bílí cestovatelé jsou na dálku velmi dobře vidět a měli by si o to lépe hlídat kapsy a tašky. Vánoce Nevánoce, křesťané nekřesťané, zlodějů je tu hodně. A se zipy na kapsách to opravdu umějí.

Snad jediné místo, kde se o své věci bát nemusíme, je uprostřed davů věřících v kostelních uličkách. Není tu téměř místo na to, aby se člověk mohl nadechnout, když se píď po pídi pohybuje kýženým směrem, natož aby mu někdo vytáhl z kapsy telefon. Lidé v davu plynou jako řeka, kterou na kritických místech řídí policie s obušky, aby se vůbec dalo jeskyněmi a tunely protáhnout. Je to čiré bláznovství, zde být, zvlášť když se blíží mše.

V poledne se všechny kostely zavírají a otevřeny jsou po další dvě hodiny pouze věřícím. Trochu smůla pro cestovatele, ale sedět na tisíc let staré skále s nohama visícíma nad propastí a poslouchat chorály je také hezký zážitek. Etiopané při modlitbách hodně zpívají, bubnují a výskají. Nejpůvabnější je to asi v noci.

Noční vigilie

První noční vigilie je den před Leddetem v kostele Bet Ammanuel. Lidí je zde málo a dlouho spí. Probouzí je až zpěv. Sešla se tu asi stovka kněží i mnichů a stovka přespávajících. Kostel je vytesán hluboko ve skále, průrvou je vidět hvězdná obloha a je slyšet vítr. Je zima. Lalibela je dva tisíce metrů nad mořem a v noci je chladno. Kněží zahajují vigilii v devět večer a pokračují v tichém zpěvu a bubnování až do rána. Mrzí nás, že nemáme spacáky a nespíme tu s ostatními. Zážitek je to kouzelný.

Pravá masová noční „show“ ale probíhá druhý den v Bet Medhan Alem. Zapomeňte na stovku kněží. Této noční vigilie se účastní snad sto tisíc lidí. Stojí na okolních skalách i v ulicích. Je tu plno už od sedmi, ačkoliv vigilie začíná o půlnoci. Davy jsou tak obrovské, že nás časem vytlačují stále dál a dál. Nakonec to vzdáme a jen zdálky pozorujeme neuvěřitelnou věc, která sem přitáhla desetitisíce lidi: noční mši v nejdůležitějším lalibelském kostele. O půlnoci si stoupnou, zapálí svíčky a budou se modlit. Do půlnoci budou spát na zemi jako bílé stádo ovcí, obalení v šálách. Až modlitba ráno skončí, dokoupí poslední suvenýry a rozprchnou se do svých domovů tak, jak přijeli. V džípech, minibusech, v náklaďácích a někteří pěšky, tak jak přicházeli po uplynulá staletí.


Očima autorky

Když se cestuje na svatá místa, je nejlepší cestovat tam i ve svatých časech. Člověk ale musí počítat s přetlakem lidí i emocí a rozhodně být více než odhodlaný. Nedokážu si představit Lalibelu bez lidí, protože jsem ji zažila jen plnou a přetékající davem (ovšem na úkor potlučených žeber). Pro mě byla cesta severní Etiopií rozhodně nezapomenutelným zážitkem, byť ne vždy pozitivním. Přece jenom bych ale dnes něco udělala jinak: Víte, že když letíte do Etiopie s etiopskými linkami, máte pak slevy na vnitrostátní lety? My to nevěděli, a tak jsme se hodiny a hodiny kodrcali po mizerných cestách v přeplněných autobusech.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:

Lenka Hrabalová




Články odjinud
Starší články Lidé a Země