Delta Okavanga

Delta Okavanga Zdroj: Richard Jaroněk

Delta Okavanga
Delta Okavanga
Delta Okavanga
Delta Okavanga
Delta Okavanga
6
Fotogalerie

Delta Okavanga: Jedna z posledních velkých divočin světa láká všechny milovníky přírody

Kdo už viděl parky v Tanzanii, tisícihlavá stáda pakoňů a zeber promísená s impalami v Ngorongoro, lvy v Etoshi, bílé nosorožce ve Hluhluwe a Umfolozi nebo poušť Kalahari, má už jen jediný cíl. Touhou každého z nás, kdo se narodil s toulavýma botama na nohou a v hlavě se mu životní hodnoty nějak zpřeházely, je vidět vnitrozemskou deltu Okavanga.

Pracovnice správy parku naše nadšení zchlazuje hned na začátku. „Vy nemáte rezervaci do žádného kempu?“ ptá se udiveně. Naše pohyby hlavou doprava a zpět nás postavily do role outsiderů. Černé rty správkyně parku se škodolibě roztáhly na znamení, že pro nás opravdu nemůže nic udělat.

Vypadá to na Okavango bez Okavanga. Naše čtyřčlenná výprava se sklání nad mapou delty, rozloženou na kapotě bílé toyoty. Není možné, aby ani v jednom z pěti kempů parku nebylo volno. Navrhuji zkusit další bránu. Pokud to bude stejné i tam, zůstaneme někde venku, mimo park. Snažím se svým nápadem vykličkovat z prekérní situace a zálibně si prohlížím náš „džíp“, nezávislý na jakémkoli kempu: se dvěma stany na střeše a plný vybavení.

Naštěstí se přiblíží mohutný černoch, s černými policejními zrcadlovkami. Kde prý a na jak dlouho bychom se chtěli ubytovat. „Třeba u Třetího mostu,“ ukazujeme v mapě, „jedna nebo dvě noci.“ Tmavý strážce chce ale přesné informace. „Tak jednu, nebo dvě noci?“ zvýší hlas. „Možná dvě, ale nevíme, jestli se nám tam bude líbit,“ rozvažujeme. „Žádné možná, třeba, asi!“ vrčí náš dobrodinec. „Jedna, nebo dvě noci, tady, nebo tamhle!“ počítá a prstem buší do mapy. Je na něm vidět, jak je z hloupých bělochů pořádně unavený. Pokouším se o vtip: „Tak my teda ne asi, ale určitě nemáme peníze!“

Africký deštík

Obnosem, který jsme zanechali na bráně, jsme se připravili o veškerou botswanskou měnu, kterou jsme si doposud vyměnili. Jako vodopád se vyřítil z našich kapes a se zašuměním skončil na stole úředníka. Ještě nedávno jsme obdivovali hezké botswanské bankovky, které měly ve znacích divoká zvířata Afriky. Jedna pula je v překladu déšť a menší tsebe, jakýsi haléř, je kapka. S cenami v Okavangu jsme byli už obeznámeni, a tak jsme čekali menší příval dešťů a třeba i průtrž mračen, ale že se ceny za vstupné a ubytování ve vlastním autě změní v povodeň, to jsme nečekali.

První rozčarování z platby se sice změnilo v euforii, že jsme se dostali do parku a máme místo v kempu, ale ta vydržela jen do dalšího zklamání. První tři hodiny jsme projížděli něčím, co bych označil jako buchlovské lesy nebo České středohoří - bez smrků, ale zato s obrovskými duby, které v období sucha vypadaly bez listí jako světle hnědé, vybledlé pahýly na mrtvé planetě bez vody. Kuriózní byla i zvířena. Kromě nepočítaného množství hrdliček, které tak tak uskakovaly před koly aut, jsme napočítali čtrnáct veverek. A prvního vodního jelena, kterého jsme uviděli pár set metrů za močálem, jsme skoro oslavovali.

Když naše toyota doslova přeskákala v pořadí třetí dřevěný most ze shnilých kmenů, bylo jasné, podle čeho se zde jmenují kempy. Podle knižního průvodce nemáme kempovat v noci na mostě, protože je to jediná přístupová cesta pro lvy a ti ji velmi často využívají. Také si máme dát pozor na hyeny, které tady v roce 1999 zabily turistu. Rodiče prý seděli u ohně a jejich syn vylezl v noci ze stanu rovnou před hyenu. Zabila ho prý za jejich zády.

„No, mají to tu jako na dlani,“ rozhlížím se v kempu okolo našeho auta. Rozdělávám oheň a blahořečím tomu, že jsme se dřevem dobře zásobili. Sotva vyšlehl vysoký plamen a ozářil mohutný strom salámovník, obsypaný mohutnými rudými květy s nasládlou vůní nektaru, krajina získala úplně jiný, až dramatický vzhled.

Noc hladových hyen

Tma přišla velmi rychle a po další hodině se Okavango probudilo k životu. V dálce se začali dohadovat hroši a jejich tlumivé „eu eu eu“ se neslo až do kempu. Stále z velké dálky, někde za nekonečnou trávou, zaznělo písknutí a kviknutí. Najednou se hluboké houknutí změnilo v táhlý kvik a na konci skončilo mrazivým smíchem, který se změnil v chechtot. „Hyeny!“ ukazuji prstem za svá záda. Jakmile ucítí oheň a jídlo, vědí, že mohou něco ukořistit.

Chystám si fotoaparát a dávám blesk naplno. Před půlnocí mě opouští poslední z kamarádů a já se zoufale snažím pořídit fotku. Hyena se objeví vždy nečekaně a úplně jinde než předtím. Jednou využívá vysoké trávy, podruhé zase stínu mohutného stromu. Minuty běžely a já neměl ani snímeček. Hyenu jsem viděl za stromem, druhou přede mnou a další těsně u ohně. Byly všude okolo mě a já nestačil na žádnou zaostřit. Uzavíraly kruh a já si vzpomněl na nešťastníka, který měl stan postavený možná právě tady… Nakonec jsem skoro usnul na židličce vedle ohně, po kterém zůstalo sotva pár žhavých uhlíků.

„Možná čekají, až popel úplně vyhasne, aby se mohly bezpečně přiblížit,“ uvažoval jsem v polospánku. Probral jsem se, a když jsem se otočil čelem k autu, ztuhl jsem. Naše hrnce a pánve z večerního vaření byly rozházené okolo auta. Zamrazilo mě: zatímco jsem dřímal, hodovaly hyeny za mými zády na zbytcích. Ukryl jsem se do bezpečí stanu a čekal jsem. Náhle jsem na spánek neměl ani pomyšlení. Jakmile jsem se přestal ve stanu hýbat, uslyšel jsem v suchých květech salámovníku šelestivé kroky. Ze tmy se blížila hyena a já rychle zaostřil na žhavé uhlíky z bývalého ohniště. Stín se měnil v jasnou siluetu zvířete. Hyena přiběhla blíž a čumák vrazila k ještě rozžhaveným uhlíkům. Z ohniště stále sálal žár, ale jí to vůbec nevadilo. Zamířila ke stolu a vrhla se na poslední hrnec. Křičící, řvoucí, ječící, pískající a různě mručící noční krajinou se ozvalo navíc škrábání zubů po hliníkovém dně hrnce. Krátký výboj blesku osvítil hyenu a já věděl, že ji tam konečně mám.

Respektujte hrochy

Třešničkou na dortu měla být projížďka deltou Okavanga v dřevěných kánoích dlabaných ze salámovníku a ebenu, po řece plné krokodýlů a hrochů ukrytých mezi lekníny a rákosím. Když jsme ale uviděli legendární okavanské čluny, bez kterých se po řece nedá cestovat, obrátili jsme se k nim zády. Plastové odlitky, navíc označené „espézetkami“ jako auta. Hnus z plastových kánoí nás přiměl najmout si motorový člun.

Smekl jsem před šoférským uměním našeho průvodce. Bravurně vybíral zatáčky a neustále nás česal rákosím, které se otíralo o náš člun. Sotva jsme uviděli nějakého ptáčka, volavku, orla bělohlavého či pěkný leknín, okamžitě zabrzdil a navedl nás k cíli našeho zájmu. Bylo znát, že jeho oči již přivykly požadavkům turistů lačných po snímku.

Z vody nás pozorovali hroši a nejstarší a nejmohutnější samec vyhrožoval tlumeným „krkáním“. Mezi sedmi mohutnými těly se vynořila malinká hlavička hrošího miminka. Nevidělo na nás dobře, a tak se neohroženě postavilo na hřbet své matky. Napínalo své mohutné, zlatavým sluncem zalité tělíčko. Postavilo se na přední nožičky a pak s velkým žuchnutím spadlo zpět do vody. Deset metrů před námi vyskočily z klidné hladiny velké bubliny.

„Samec jde k nám,“ konstatuje průvodce a klidně startuje motor. „Musíme ustoupit, protože by na nás klidně zaútočil,“ dodává. „Já žiju s hrochy celý svůj život,“ dal se do povídání, „jsou velmi nebezpeční a zabijí hodně lidí, ale já s nimi nemám potíže. Naučil jsem se je respektovat a nechat jim jejich prostor k životu. Pak nechají na pokoji oni mě. Musíme tak žít. Jinak to tu nejde.“

Ptačí ostrov

Motory zabublaly hrochům na znamení, že opouštíme jejich území. Ti jen zastříhali ušima a pohledem nás vyprovodili. Poslední bod naší návštěvy delty byl ostrov osídlený mnoha druhy ptáků. Mezi volavkami a orly vládne početná kolonie čápů žlutozobých a hlavně mohutných predátorů - čápů marabu. Tito ptáci vyzbrojení šedým silným zobákem vždy zaklapou na znamení přistání dalšího z jejich početné rodiny. Vzduchem tak zazní zvuk jako při staré selské tancovačce, když o dubovou podlahu zaklapou dřeváky. Dva hašteřivci se nedohodli o větvičku vhodnou pro stavbu hnízda.

Mohutnější vzdal marný boj a s hlasitým plesknutím křídel vzlétl. Zamířil si to přímo nad náš člun. Obrovská křídla zastínila slunce a jeho silueta nás vrátila o pár milionů let zpátky, do období pravěkých králů nebes - Pteranodonů. Zamilovaný páreček čápů marabu se otíral navzájem svými zobáky, až se samička vzrušením otřepala a načepýřila křídla. Samci povyskočil rudý lalok pod zobákem a celý se protáhl. Pohlédl na nás, mrkl na partnerku, ještě okem hodil po neposedných okřídlených kamarádech a blaženě přivřel oči. Vyhříval se na sluníčku, využíval své odpolední přestávky a odpočíval. Užíval si chvíle klidu, než ho manželka vyžene nalovit žáby a hady a mezitím posbírat ty správně zakroucené větvičky na stavbu dvoumetrového hnízda.

Téměř za tmy jsme se vrátili do skoro prázdného kempu a tam, kde jsem v noci fotografoval hyeny, stál stan. Před ním v křesílku vysedávaly dva páry německých turistů v pokročilém důchodovém věku a šveholily. Pozdravil jsem je a upozornil, že mají stan v místě, kudy chodí hyeny. Rozesmáli se a posměšně nadhodili větu: „Kolik jste toho včera vypili?“ V noci jsem pozoroval hyenu mezi jejich stanem a autem. Tutéž jako včera. Byla metr od dveří stanu, ležela a pozorovala mě. Možná čekala, až zarachotí zip a starší pán pootevře stan. Děsil jsem se té představy a jen se modlil, aby ten pán netrpěl problémy s prostatou.


Bohatství druhů

Díky své značné rozloze (zhruba pětina České republiky) zůstala oblast téměř nedotčena člověkem a oplývá různorodostí zvěře. Ptačí říši zastupují čápi marabu, jeřábi, kormoráni, orli, vlhy a ledňáčci. Vidět tu můžete antilopy vodušky a lesoně bahenního, malou antilopu se spirálovitými rohy. Oblast je též domovem pro více než tisíc rostlinných druhů: rostou zde palmy ilala, datlovníky, salámovníky a hladinu pokrývají vodní lilie rozličných barev.


Ráj v poušti

Mohutná delta Okavanga, jedna z posledních velkých divočin světa, je přírodní krajina tisíců ostrovů a říčních ramen. Vydatné srážky, které uprostřed léta spadnou na vysočinách západní Angoly, naplní řeku, nazývanou na horním toku Kubango. Ta potom meandruje jihozápadním směrem v délce asi 1600 kilometrů, proteče suchým namibijským výběžkem Caprivi a vstoupí do Botswany. Na jejím území pokračuje úzkým korytem ještě kolem stovky kilometrů, než se její ramena rozdělí do jedné z mála velkých vnitrozemských delt světa. Okavango, třetí nejdelší řeka v jižní Africe, zde na okraji žhavé pouště Kalahari, ve sníženině rozlámané tektonickými zlomy, zpomaluje svůj tok a dělí se do mnoha ramen. Vzniká tak delta o ploše 16 000 kilometrů čtverečních - skutečný ráj tvořený řekami, lagunami, ostrovy a lesy.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: