nahoru

Libye: Za saharskou perlou jménem Ghadames

Jolana Sedláčková 2. března 2023 • 06:10
Libye: Za saharskou perlou jménem Ghadames
foto: Jolana Sedláčková

Město Ghadames patří mezi nejslavnější a nejstarší města na Sahaře. V minulosti bylo významnou zastávkou na jedné ze saharských obchodních stezek a v arabských historických pramenech se o něm mluví jako o „perle pouště“. Rozkládá se nedaleko hranic s Tuniskem a Alžírskem v těsné blízkosti Velkého východního ergu, jednoho z písečných moří Sahary.

Města Ghadames a Tripolis od sebe dělí přes 600 kilometrů pustiny. Velbloudí karavany tuto vzdálenost překonávaly týdny. My to však zvládneme za několik hodin. Cestou se zastavujeme v pohoří Nafúsa, obydleném Berbery. Berbeři patří k původním národům severní Afriky a dnes žijí převážně v Maroku, Alžírsku, Tunisku a právě v Libyi. V menší míře se s nimi můžeme setkat také v Mauritánii, na severu Mali a Nigeru nebo třeba v oáze Síwa v Egyptě.

Pohoří Nafúsa se zvedá do výšek okolo 750 metrů nad mořem. Pěstují se tu olivy, fíky, a dokonce šafrán. Oblast kolem města Gharján proslula také díky keramickému průmyslu. Kolem silnice stojí stánky s malovanou keramikou. Koupit se tady dají doslova za pár korun různé misky, hrnce, talíře nebo třeba i speciální nádoby, které vypadají jako na bok položená váza s pokličkou a ve kterých se pečou kuřata. Ještě v poměrně nedávné minulosti mnoho rodin v pohoří Nafúsa žilo v tzv. troglodytských, tedy podzemních domech. Podobné domy se budovaly i v sousedním Tunisku a zajišťovaly svým obyvatelům příjemné prostředí po celý rok. Chránily je před silným větrem, před extrémním horkem v létě a před chladem v zimě a během nocí. V okolí Gharjánu těchto obydlí leží rozesetých asi 3000 a my máme možnost jedno z nich navštívit.

V berberském podzemním domě

Seznamujeme se s mladíkem jménem Iken. Dům, do kterého vstupujeme, prý postavil jeho prapředek v roce 1660. Ikenova rodina ho definitivně opustila v roce 1991 a Iken by si v budoucnu přál zřídit tu ubytování pro turisty. Do domu se vchází přes tzv. aklimatizační místnost. Tady z venku rozehřátí příchozí vždy chvíli odpočívali a teprve potom vstoupili do nezastřešeného dvora s nádrží na užitkovou vodu. Po obvodu dvora se nacházely jednotlivé místnosti. Útulné pokoje vyložené koberci a rohožemi se rozdělovaly na tři části. Prostor vzadu příslušel otci a matce, prostřední část dětem a prostor vepředu se používal jako obývací pokoj. Vařilo se v malých místnostech s nízkým stropem bez komína. V rámci jednoho domu bývaly tyto „kuchyně“ dvě. Na záchod se chodilo ven a venku se ve studni nabírala také voda. Bydlelo tu celkem sedm rodin a každé z nich náležel jeden pokoj. Po otvorech ve zdi se dalo vyšplhat do prvního patra se skladištěm potravin. Kromě těchto jednoduchých schodů byly ve zdi vyhloubené ještě další výklenky, kam slepice snášely vejce a kde na noc uléhaly.

Pevnost poutníků

Dalším příkladem osobité berberské architektury je obrovská kruhová opevněná sýpka Kasr al-Hádždž. Byla postavena ve 12. století šejkem abú Džatlou pod horami Nafúsa a sloužila rodinám z okolí k uchovávání potravin výměnou za čtvrtinu jejich úrody. V doprovodu vojenské jednotky vcházíme na velké kruhové nádvoří uprostřed. Kolem něj se tísní celkem 119 komor. V nejnižším patře, které zčásti leží pod zemí, se v hliněných nádobách uchovával olivový olej. Po krkolomných schodech u hlavní brány se dá vystoupat i do nejvrchnějšího patra a s opatrností se pohybovat po úzké římse, která vede kolem dokola. Vrchní komory sloužily především k uskladnění ječmene a pšenice. Nahlížíme do jednotlivých komůrek a z výšky obdivujeme velikost i originalitu celého objektu.

Název sýpky v překladu znamená „poutnický hrad“ nebo „pevnost poutníků“ a údajně si tu nechávali uskladnit své věci a cennosti také lidé z karavan. Někteří historici dokonce tvrdí, že Libyjci vynalezli jakýsi první bankovní systém a Kasr al-Hádždž může představovat jednu z nejstarších bank na světě. Svým způsobem totiž jednotlivé místnosti plnily úlohu trezorů, v nichž si majetné rodiny uchovávaly v bezpečí svoje bohatství. Nadčasová architektura berberských staveb, která se dokonale snoubí s drsnou krajinou saharské pouště, očarovala i amerického režiséra George Lucase a inspirovala ho k vytvoření kulis pro slavnou filmovou ságu Hvězdné války. Mnoho berberských památek v sousedním Tunisku se díky tomu stalo světoznámými. Do Libye však zavítá málokdo, a tak tu jako po dlouhé době jediní turisté popíjíme čaj se zdejšími vojáky a vzájemně se fotíme.

Vesnice na útesu a dlouhá cesta pouští

Vojáci nás doprovázejí i do starého berberského města Tarmíšah, které svým vzhledem i využitím stavebních materiálů připomíná stavby v oáze Síwa v Egyptě. Prolézáme mezi troskami z bláta a palmového dřeva. Čas a povětrnostní vlivy způsobily, že z města zůstalo už jen pár posledních polorozbořených zdí. Samotný půvab Tarmíšahu však tkví v jeho geniálním umístění. Vypíná se přímo na severním okraji Tripolské plošiny. Stojíme tak na téměř kolmém útesu a dole pod námi se rozbíhá Džafára, libyjská pobřežní nížina. Působí to, jako kdyby nám ležela u nohou, a my zcela fascinováni hledíme do nekonečné pustiny před námi.

Podobně jednotvárný a strohý je i zbytek naší cesty do Ghadamesu. Stovky kilometrů rozpraskané asfaltky se táhnou skrz kamenitou poušť. Civilizace ubývá. Jedeme tu takřka sami. Stoupá teplota a nahoru roste i cena benzinu. Na pobřeží jeden litr stojí 0,15 libyjského dináru (asi 0,72 Kč). Tady, v poušti u hranice s Tuniskem, se jeho cena může vyšplhat i na dvacetinásobek. Benzin se totiž ve velkém pašuje do Tuniska a Alžírska, což způsobuje jeho nedostatek v příhraničních oblastech. Benzin kupujeme na černém trhu, protože na benzinové pumpě vypadl proud a nefunguje tankovací pistole. Do vozu ho naléváme z kanystrů vyskládaných u silnice. Našemu řidiči se podaří cenu usmlouvat na desetinásobek „pobřežní“ ceny. Do Ghadamesu přijíždíme až po západu slunce a já už se nemohu dočkat, až nazítří spatřím tohle magické místo v denním světle.

Staré město v Ghadamesu

V Ghadamesu dostaneme toho nejlepšího průvodce, jakého jsme si mohli přát. Jmenuje se Mohammed Alí a je mu přes 70 let. V tradičním oděvu vypadá jako kouzelný berberský dědeček ze saharské pohádky. Zaujme mě na první pohled svou autentičností, hodnověrnou osobností a přirozenou autoritou. Lidé se k němu chovají jako k váženému člověku. Na svůj věk je stále hodně aktivní a zaměstnaný. Mimo to, že nás provází starým městem, stihne vyřídit i několik důležitých telefonátů. V kapse kromě mobilu nosí také kožené destičky plné nejrůznějších vizitek, z nichž některé patří i významným osobám a slavným lidem.

A podobně hluboký dojem ve mně zanechává i samotné město Ghadames. Vyrostlo v oáze kolem pramene Ajn al-Faras. Za jeho hradbami se rozkládají zahrady, kde se pěstují datlové palmy, citroníky, fíkovníky, henna, vinná réva a také vojtěška pro domácí zvířata. Funguje tu soustava vodních kanálů, které rozvádějí vodu z pramene všude tam, kde jí bylo potřeba. Staré město má sedm bran a sedm hlavních ulic. Ulice jsou z velké části zastřešené, a vytvářejí tak téměř podzemní síť chodeb, která chránila obyvatele města před spalujícím svitem pouštního slunce. Ke stavbě domů se jako materiál používalo bláto smíchané se slámou a palmové dřevo. Tyto hliněné domy dobře izolují a udržují příjemnou teplotu i v horkých letních dnech. I když většina obyvatel v roce 1982 staré město opustila a přestěhovala se do nově postaveného města vedle, někteří lidé se sem na léto stále vracejí. Staré město v Ghadamesu tak svým uspořádáním a vyvinutým systémem hospodaření s vodou může sloužit jako skvělý příklad schopnosti tehdejších obyvatel přizpůsobit se drsným životním podmínkám v pouštním prostředí.

Mohammed Alí nás neomylně vede bludištěm chodeb. Omítnuté zdi září bělostnou barvou a ostře kontrastují s berberskými vzory na nich namalovanými. „Domy neměly žádná čísla, svůj název nesly podle jména rodiny, která tam žila. Pokud někdo z rodiny vykonal pouť do Mekky, získali její členové na vážnosti a mohli si vyzdobit vstup do domu,“ popisuje Mohammed Alí a ukazuje nám maličké barevné terčíky připevněné na dveřích. K dekoraci se používaly tři základní barvy – červená (získávala se z granátových jablek), zelená (z listů rostlin) a žlutá (z vaječného žloutku). Jednotlivé domy sestávaly obvykle ze čtyř podlaží. V přízemí na úrovni ulice se lidé převlékali z pracovního. První patro mělo úlohu obývacího pokoje a disponovalo malou místností pro zvláštní příležitosti (manžel zde poprvé potkal svoji ženu, probíhal v ní rituál obřízky, uchylovala se tam žena po dobu, co byl manžel na pouti). V druhém patře se nacházely pokoje (zvlášť pro chlapce a zvlášť pro dívky). Třetí patro s pecí sloužilo jako kuchyň a dalo se odtud vystoupat na střešní terasu. A právě střešní terasy představují z mého pohledu to nejunikátnější a nejmalebnější, co se dá v Ghadamesu spatřit. Otvírá se z nich úžasný výhled na typické „rohaté“ zakončení domů a na palmové háje, které obklopují staré město po obvodu. Terasy odpradávna patřily ženám. Mohly se tu pohybovat výhradně ony a nemusely mít šátkem zakryté vlasy. Na ulicích totiž ženy směly chodit pouze v doprovodu svého muže.

Jako vzácní hosté

V kavárně Tojada si vychutnáváme černý čaj s lístky máty a s burskými oříšky, které se tady k čaji podle tradice podávají. Prohlídku města zakončujeme slavnostním obědem. Máme prý mimořádné štěstí a poobědváme v překrásně zdobeném domě pro VIP návštěvy. Právě tady prý nocují diplomaté a jako host se tu v minulosti ukázal i sám Kaddáfí. Sedíme na zemi na tlustém koberci v pestře vyzdoběné místnosti. Kromě typických červených ornamentů zdobí zdi také obrovské množství zrcadel a zrcátek, mosazné tepané talíře, malované obrázky, koberečky a různé další předměty. Všechny tyto dekorace se na sebe tísní, vyplňují prakticky veškerý prostor na stěnách a společně tvoří neuvěřitelně pestrou mozaiku demonstrující berberskou kulturu a umění. Interiér doplňují hromady polštářků vyskládaných po obvodu místnosti a vestavěné skřínky s malovanými dvířky. Servíruje se hustá polévka a v severní Africe oblíbený kuskus s dušeným jehněčím, cuketou, bramborami a cizrnou. Jako dezert se jedí banány a datle.

Vzhůru do pouště

I když se může zdát, že okouzlující atmosféru města Ghadames umocněnou poutavým výkladem Mohammeda Alího jen tak něco nepřebije, nás dnes čeká ještě jeden nevšední zážitek. Pronajali jsme si terénní auto a po prašné cestě směřujeme do pouště na úpatí písečného moře, Velkého východního ergu. Cestou zahlédneme stádo velbloudů a na moje přání jedeme směrem k nim. Velbloudy doprovází stydlivý mladík. Po chvíli se však přece jen trochu rozpovídá a my se dozvídáme, že velbloudi mohou vydržet bez vody i více než dva týdny, navzájem se mezi sebou poznávají a mají výbornou paměť. Pokud velbloudovi někdo ublíží, pamatuje si to klidně i dvacet let a při vhodné příležitosti se za to pomstí.

Pokračujeme hloub do pouště. Mapy v telefonu nám ukazují, že už se nacházíme v sousedním Alžírsku. Zastavujeme na místě, kde krajinu protíná žiletkový plot. Naši řidiči nás navedou, abychom ho přelezli. Ve skutečnosti však o žádném přelézání nemůže být řeč. Plot z velké části zavál saharský písek, takže ho stačí jednoduše překročit a my se rázem ocitneme v Alžírsku.

Před další cestou musíme malinko ufouknout pneumatiky. Vydáváme se totiž přímo mezi písečné duny. Divokou jízdu si nejvíc užívá náš mladý řidič a svou bezprostřední a téměř dětskou radostí nakazí i nás. Vykřikuje: „Mija, mija!“ a my to po něm opakujeme jako nějaké zaklínadlo. Znamená to prý „skvělé, na sto procent“ a lidé v Ghadamesu tohle spojení s oblibou používají. Plujeme pískem jako koráb ve vlnách, občas se trochu bojím, ale pocity euforie veškerý strach přehlušují. Nakonec parkujeme na rovné ploše pod nejvyšším z přesypů. Zapadající slunce proměňuje krajinu a vše kolem nás se noří do teplých tónů barev. Boty nechávám v autě a bosýma nohama se zabořím do písku. Tohle přesně miluji! Vím, že musím nahoru, na samou špičku duny! Zadýchávám se. Plíce mě pálí. Chci to však stihnout, než slunce zmizí za obzorem. Lehký vánek unáší zrnka písku a zanechává po sobě půvabné vzory. Když konečně stojím na vrcholu, zaplaví mě bezmezná radost. Obrovské přesypy písku pod námi září jako ze zlata. Přesně takovou Saharu si přeje zažít každý!

Mezi Tuaregy

O kus dál pod kopcem už plápolá oheň. Setkáváme se s Tuaregy. Tuaregové patří mezi berberské národy a žijí především jako kočovní pastevci. Obývají rozsáhlá území v Alžírsku, Libyi, Mali, Nigeru a v Burkina Fasu. Dodnes si chrání svá území a díky svým schopnostem přežít v extrémně nehostinném prostředí platí za skutečné vládce pouště. Připravují pro nás chléb. Pečou ho tradičním způsobem zahrabaný v horkém písku. Na žhavých uhlících se vaří také zelený čaj. Na nebi se objevují první hvězdy. Sedíme kolem ohně, zíráme do plamenů a usrkáváme silný horký nápoj. Muž v tmavém turbanu se zahalenou tváří láme beze slova plochý kruhový chléb na kusy. Začíná magický večer, který pozvolna s další konvičkou čaje přechází v noc. Stejně jako kdysi dávno i dnes se černou tmou nese zpěv Tuaregů a mě těší, že můžeme být u toho.

Loučení s „perlou pouště“

Ráno vstáváme ještě před šestou hodinou. Spala jsem špatně a ještě teď se pořád cítím omámená včerejším čajem. Rychlou chůzí míříme k branám starého města v Ghadamesu. Abdul nás varoval, že se na noc město zamyká. Máme však štěstí a jednu bránu najdeme otevřenou. Mizíme v bludišti chodeb a pátráme po nějakém místě nebo třeba odemčeném domě, skrz který bychom mohli vyjít na střešní terasu. Po několika marných pokusech skutečně nalezneme cestu nahoru. Když se ocitneme na střeše domu, nad palmovými háji právě vychází slunce. Při pohledu z ptačí perspektivy vypadá staré město jako včelí plástev. Každý jednotlivý dům je propojen s těmi dalšími. A právě v tom spočívá i to největší kouzlo tohoto místa. Můžeme se podobně jako v minulosti místní ženy procházet po terasách a volně přeskakovat z jednoho domu na druhý. Má to snad jediný háček. Stejně jako člověk může snadno zabloudit ve spleti ulic starého města, lehce ztratí orientaci i tady nahoře. Za chvíli nevíme, přes který dům jsme sem vlastně vylezli. Zahajujeme druhé kolo hledání. Neplánovaně se tak dostáváme do několika dalších domů, které zůstaly ve zcela původní podobě tak, jak je jejich majitelé zanechali svému osudu. Teprve až se vrátíme zpět na ulici, dochází mi, že jsem právě zažila něco výjimečného – zcela netradiční a nečekaný urbex, který se mi už možná nikdy nepodaří zopakovat.

Naše toulání starým městem zakončujeme koupelí v prameni, který zásobuje okolní zahrady vodou a kam si chodí přes den zaplavat a osvěžit se místní děti. Teď, brzy ráno, jsme tu ale sami. Musíme si však pospíšit, abychom stihli snídani v osm, kde se zase shledáme s naším průvodcem a policejním doprovodem. Dnes nás totiž čeká návrat na pobřeží a zítra opustíme Libyi. Hlava se mi pořád trochu motá. Možná za to může včerejší extrémní dávka čaje, možná množství emocí, pocitů a vjemů, které teď zaměstnávají moji mysl a které si odnáším z tohoto mimořádného místa stojícího na křižovatce starých karavanních stezek.


Dobré vědět

  • Doprava: Nejjednodušší způsob, jak se do Libye dopravit, je letecky z Tunisu do Tripolisu (Libyan Wings). V Libyi není vlaková síť. Fungují sdílené taxi a autobusy. Cestování po silnicích však představuje riziko. Doporučuji cestovat v doprovodu osoby znalé místních poměrů a dobře orientované v aktuální situaci.
  • Ubytování: Hotely jsou ve větších městech. Některé v minulosti oblíbené hotely v blízkosti památek byly vzhledem k absenci turistů uzavřeny. V případě cesty s místní cestovní agenturou se turisté musí ubytovat pouze ve vybraných hotelech.
  • Jídlo: Libyjská kuchyně je kombinací arabské, berberské a středomořské kuchyně. Její základ tvoří maso (především skopové a kuřecí), ryby, vejce, zelenina a ovoce. Tradičním pokrmem je podobně jako v sousedním Tunisku kuskus, který se podává s dušenou zeleninou a kousky masa. V Tripolisu se díky vlivu italské kuchyně těší velké oblibě těstoviny a mořské plody. Jako dezert se obvykle servíruje ovoce, fíky a datle. K zelenému či mátovému čaji se přikusují burské oříšky. V souladu s náboženstvím platí v zemi zákaz konzumace alkoholických nápojů a vepřového masa.

Jolana Sedláčková




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.
 

Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země