Antilopa Derbyho (snímek z rezervace Fathala) by mohla být vrácena do Niokolo Koba.

Antilopa Derbyho (snímek z rezervace Fathala) by mohla být vrácena do Niokolo Koba. Zdroj: Tomáš Jůnek

Voduška jelenovitá
Holubi sahelští
Upytlačený hroch. Zvíře se chytilo do pytláckého oka a umíralo v hrozných bolestech.
Hroch obojživelný v řece Gambie
Krokodýl nilský
8
Fotogalerie

Za antilopou Derbyho do senegalského národního parku Niokolo Koba

V kulaté chajdě je úplná tma, noc spolkla světlo i zvuk. Nemůžu spát. V tu chvíli se v dálce ozve řev. Lev! Vítá nás Niokolo Koba, poslední výspa západoafrické civilizace. Místo, kde probíhá boj strážců zvěře s pytláky, poslední domov nejkrásnější antilopy, jakou znám: antilopy Derbyho.

Niokolo Koba, to je 913 000 hektarů lesnaté savany. Mírně zvlněnou krajinu s mělkými údolími, nad nimiž se občas tyčí skalnatý pahorek, porůstá různě hustá směs stromů a bambusových houštin, ze kterých trčí střapaté koruny palem rodu Borassus. Tam, kde na povrch jako krunýř obrovité želvy vystoupilo minerální podloží, je bezlesí a vidíte i na stovky metrů daleko. Většinou se ale pohybujeme v řídkém lese, který neprostupnou džungli umí vytvořit jen za pomoci bambusu. Pouze po deštích vyraší s hrozivou energií čtyřmetrová tráva Andropogon. To nezbývá než nabrousit mačetu nebo počkat na první suché listí a požáry, ať už přírodního, či lidského původu.

Období sucha

V březnu je období sucha na vrcholu. Když jsme došli k vysokým palmám a stromům, podle očekávání mezi nimi tekla, či spíš měla téci, řeka Niokolo. Kvůli suchu a spalujícímu slunci z ní zbyly jen hlubší či mělčí tůně, které oddělovaly suché úseky plné kamení a písku. Suchou nohou jsme přešli řečiště a pokračovali dál.

Na zemi se mihl veliký stín – orel kejklíř si nás z nebe prohlédl a dál kroužil na širokých bělostných křídlech s černým lemováním. Zato paviáni na nás už z dálky povykovali a vyslepičili všem zvířatům v okolí přítomnost bělochů. Přesto jsme měli štěstí a aspoň na poslední chvíli jsme zahlédli prchající antilopky oribi, štíhlé a okaté. Savana v blízkosti řeky byla protkána sítí stezek ozdobených hromádkami bobků vodušek, lesoňů, chocholatek i antilop koňských.

V lovišti pytláků

Po dvou hodinách jsme přišli k tůni dlouhé snad kilometr. Typické vyfukování gejzírů prozradilo hroší přítomnost – asi sto metrů od nás se obojživelná rodinka rozčilovala nad příchozími vetřelci. Ukázat se nám zblízka nechtěli a za okamžik bylo jasné proč. Strážci našli místo, které hledali. Valy podél řeky jsou občas proříznuté, patrně vodou potoků v období srážek. Jednu takovou úžlabinu, širokou ne více než dva metry, si vybrali pytláci. Tudy totiž v noci hroši vycházejí z řeky za potravou.

A zde také strážci uloveného hrocha našli. Lovci ho chytili do drátěného oka a radši si ani nechci představit, za jakého utrpení to zvíře muselo umírat. Z hrocha zbyla jen lebka potažená kůží s drátěnými vousy a kostra se zbytky masa, o které se teď dělili různí bezobratlí. Opodál bylo ohniště a nad ním z tenkých prutů konstrukce na sušení hrošího masa. Zaschlá krev dávno zčernala, ohniště však nevypadalo nijak staře.

Sedl jsem si na konstrukci a civěl do popela. Představoval jsem si tu námahu – ubít tak obrovské zvíře, celé ho postupně naporcovat, usušit a pak, pěšky nebo na kole, ho odnosit do nejbližší vesnice, která je odtud nejméně 30 kilometrů vzdušnou čarou. Pytláci zde auta nemají, sjízdná cesta je v této části parku jen jedna, takže šance, že vás na ní zastaví někdo v uniformě a s puškou, je docela solidní. Celá lovecká akce musela trvat řadu dní. Navíc s tím rizikem, že dým z ohně uvidí strážci z nedalekého strážního postu Lengué Kountou.

Problém pytláctví samozřejmě není černobílý. Důvodem je hlavně získání masa k jídlu. Národní park byl navíc zřízen poněkud uměle. Dříve zde žili lidé, byli však vládou vysídleni na jeho okraj. Dodnes prý dokonce na místa svých zrušených vesnic pořádají poutě. Nedá se jim tedy příliš divit, že v parku loví, pasou svůj dobytek a vypalují savanu, aby tráva lépe rostla. A vedení parku není s to obrovskou plochu uhlídat, natož prosadit potrestání chycených „viníků“.

Více turistů, méně zvířat

Setkání s divočinou Niokolo Koba je hlavním lákadlem pro zahraniční turisty. Dříve znamenala jízda do Simenti, turistického centra s hotelem, bazénem a restaurací s vyhlídkou na meandr Gambie, několikadenní martyrium. Stát v posledních letech ale nechal nekonečnou silnici z Dakaru do Tambacoundy opravit. Po této spojnici hlavního města a Mali za méně než osm hodin dojedete do brány parku v Dar Salamu, od Simenti vás pak dělí jen hodinka a půl.

Smutnou ironií je skutečnost, že čím víc se park stal dosažitelným, tím méně zvířat v něm uvidíte. Uplynulá desetiletí přinesla tři zásadní pohromy – pytláctví, zavlečení invazního keře Mimosa pigra a chátrání neudržované infrastruktury. Početní stavy velkých savců se právě v důsledku lovu snížily tak rapidně, že slonů zbylo snad pět, západních antilop Derbyho, pro které je park vůbec posledním útočištěm, je dnes asi 170 kusů, téměř vymizel i buvolec západoafrický. Pro žirafy západoafrické a buvolce korigum byli lovci v Niokolo Koba tou finální instancí a vyhynuli úplně.

Poslední prezentovaná data říkají, že na bezmála milionu hektarů parku je posledních asi dvanáct lvů a necelá čtyřicítka psů hyenovitých! Světlou výjimkou je zdárně přežívající populace šimpanzů na těžko přístupné hoře Assirik. Jedná se o nejsevernější místo výskytu těchto lidoopů na světě. V sedmdesátých letech je zde studoval můj přítel, novinář Vilém Bischof. Jeho výtečná kniha Na šimpanzích stezkách je i po těch letech biblí českých primatologů.

Pozorovatelna u mělkého jezera na Simenti ale stále setkání se zvířaty nabídne. Ráno a navečer se zde pasou stádečka vodušek kob a vodušek jelenovitých, v noci na pastvu chodí i hroši, kteří se přes den válejí v nedaleké Gambii. Chodí sem i tlupy paviánů, vodu brázdí krokodýli nilští, ryby loví orel jasnohlasý a po vodní vegetaci se na zelených nohou s nepochopitelně dlouhými prsty prochází ostnák africký. I tady je ale něco špatně. Doslova před pár lety bylo místo navštěvované velkými stády rozličných kopytníků, kteří spásali čerstvou trávu na břehu jezera. Stáda ale zmizela tak, jak mizely právě tyto břehy. Místo zelené trávy na nich dnes roste bujně se šířící mimóza, původem z Jižní Ameriky, a postupně zarůstá poslední volné plochy.

Ranní úprk

Další ráno jsme šli se strážci zkontrolovat vrše. Najednou se oba zastavili a posunkem nás ztišili. Rozčileně si vyměňovali slova ve svém jazyce wolof. Jeden opatrně poodešel dopředu a vrávoravě vykukoval z roští. Ve vzduchu bylo cítit napětí. „Pytláci,“ zašeptal mi druhý a ve tváři se mu zračil strach mísící se s bezmocí. Naše bezstarostnost tubabů, jak Senegalci říkají bělochům, byla tatam. Strážci si nevzali zbraně. Z vteřin se rázem staly předlouhé minuty. První ze strážců se vrátil. „Odcházíme, potichu!“ prohodil a s hbitostí tvora, který dokonale zná své životní prostředí, nás bleskově protáhl savanou zpět do tábora.

Jestli byl strach namístě, na to odpovědět nedovedu. Faktem je, že čas od času pytláka v parku strážci zastřelí. V lásce se nemají. Dokonce když se před lety konalo letecké sčítání zvěře, někdo z buše po letadle střílel. Pro mě osobně celá historka znamenala vyvrácení podezření, že strážci s pytláky spolupracují. Alespoň Mahmadou a jeho dva druzi. Dlouho pak vysedávali u rádia, jediného komunikačního prostředku v táboře, a hlásili nadřízeným dnešní událost.

Dobře schovaná antilopa

Rozloučili jsme se slibem, že se příští rok zase uvidíme a mezitím se potkáme na sociální síti. Technologie dobývají černý kontinent a sbližují. Chvilku nato se pick-up řítil po prašné cestě na sever směrem k hlavní silnici. V Tambacoundě nás ještě čekalo jednání se šéfem správy národního parku. Příští rok by totiž mohl znamenat přelom v záchranném programu antilop Derbyho – po letech chovu v rezervacích by se mohly první antilopy vrátit do přírody. K tomu ještě povede dlouhá cesta.

Oči jsme upírali do vlnící se savany. Auto co chvíli na dně roklinek muselo téměř zastavit, jinak bychom obě nápravy nechali ve vymletém korytě vyschlého potoka. Tak po deseti kilometrech jsme vjeli do vyššího řídkého lesa a cesta se zařízla hlouběji do terénu. Koutkem oka jsem zahlédl v dálce pohyb velkých zvířat. Vyskočil jsem z auta a s desetikilovým foťákem v ruce se ze všech sil rozběhl tím směrem. Naděje, že uvidím „naše“ antilopy, byla silnější než sebezáchova.

Už jsem skoro doběhl na vrcholek kopce. Slyšel jsem lámání větví a šustění listí. Docházel mi dech a ve spáncích mi bušila dvě kladiva. Nad svahem jsem zastavil a snažil se vidět skrz stromy, kmeny, za listy keřů, konečně je spatřit, aspoň zahlédnout, ty majestátní rohaté poklady s pruhy na bocích! Zleva rozvážně vyběhla dvě prasata savanová a to větší si nervózně zachrochtlo. Nic víc. Adrenalin se pomalu ředil a hlava vychládala. Byl jsem v Niokolu potřetí za tři roky a stále nic. Vrátil jsem se k autu. „Byly to nejspíš antilopy koňské, derbíci ne,“ řekla mi Magda. Najít jedinou ze sotva dvou stovek antilop Derbyho na milionu hektarů, to si vyžádá ještě hodně trpělivosti.

Další šance ale přijdou. S notnou dávkou štěstí, diplomacie a úsilí se čeští vědci a nadšenci do Niokola vrátí. Sen vypustit tu největší z antilop zpět do přírody se pomalu, krůček po krůčku, přibližuje naplnění. Niokolo Koba je neklidný sen. Dokud v něm ale řve lev, vím, že je to sen o naději.


NIOKOLO KOBA

Národní park Niokolo Koba v hlubokém vnitrozemí Senegalu byl vyhlášen už prvního dne roku 1954 a od roku 1981 figuruje na seznamu UNESCO. Na jihu sousedí s hranicí Guiney, pár kilometrů ho dělí na východě od Mali, na západě od Guiney-Bissau. Vody řeky Gambie, která je životodárnou tepnou parku, zas po pár kilometrech západně vtékají do stejnojmenného „říčního“ státečku.

Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 2/2015.