Ruiny tržnice s jedinečnou kruhovou stavbou (Leptis Magna)

Ruiny tržnice s jedinečnou kruhovou stavbou (Leptis Magna) Zdroj: Jolana Sedláčková

Ruiny starověkého města Leptis Magna
Zdobený portál fóra císaře Septimia Severa
Hlavy medúz na fóru císaře Septimia Severa
Amfiteátr v Leptis Magně
Vítězný oblouk Septimia Severa v Leptis Magně
25
Fotogalerie

Starobylá města libyjského pobřeží: ráj pro milovníky antiky

Není lehké se sem dostat, ale když překonáte všechny byrokratické obtíže ve válkou a konflikty nahlodané zemi, získáte zážitek, na jaký se nezapomíná. Třeba z návštěvy tří měst, která kdysi na pobřeží založili Féničané.

Naši cestu do Libye zahajujeme pochybnou platbou zálohy přes PayPal na účet britské společnosti. Asi po deseti dnech obdržíme pozvání a můžeme se konečně vypravit na libyjské velvyslanectví s vlastní žádostí o vízum. I když si myslíme, že získání víza nemůže stát nic v cestě, absolvujeme tady několikahodinové papírování. Rovněž nákup letenky není standardní. Platbu za letenky z Tunisu do Tripolisu libyjská aerolinka požaduje v hotovosti na letištní přepážce v Tunisu. S touto záležitostí nám naštěstí pomůže náš průvodce Abdul, my konečně máme vše potřebné a můžeme se vydat do jedné z nejméně navštěvovaných zemí světa.

První noc v Libyi

Do Tripolisu přilétáme večer. Na pasové kontrole si s námi zřejmě nevědí rady. Jednoho z nás si vezmou stranou do vedlejší místnosti. Dlouho se nic neděje. Úředníci někam telefonují. Dávám jim také číslo na našeho průvodce Abdula. Pasovou kontrolou nakonec procházíme téměř jako poslední. Za námi zůstali už jen dva Indové z Istanbulu. V letištní hale se konečně shledáváme s Abdulem. Platíme mu zbývající část peněz a nasedáme do auta. Kromě řidiče s námi jede i policista v civilu. K hotelu v centru Tripolisu přijíždíme za úplné tmy. Během noci vypadne několikrát proud. Výpadky proudu nejsou v Libyi ničím výjimečným. V Tripolisu mohou údajně trvat i osmnáct hodin denně, na jihu země klidně několik dní. Elektřina v zemi je podobně jako za Kaddáfího režimu velmi levná. Vyrábí se v naftových elektrárnách. Téměř nikdo ji však neplatí, protože proud skoro pořád nefunguje. Místní se s tím vypořádali po svém. Téměř před každým domem stojí benzinové elektrocentrály. V zemi, kde benzin stojí méně než voda, se toto řešení přímo nabízí.

Leptis Magna

Z Tripolisu, hlavního města, směřujeme pobřežní cestou na východ. Čekáme zbídačenou zemi, na první pohled tu však vše nějakým způsobem funguje a vypadá to tady jako v jakémkoliv jiném arabském státě. Kolem hlavní silnice se tísní spousta obchodů a krámků, kde se prodává ovoce, zelenina, velbloudí a skopové maso nebo na ledu vyskládané čerstvé ryby. Vzhledem k pouštnímu charakteru země není Libye zrovna zemědělským krajem, a tak 96 procent potravin musí dovážet. Potraviny sem putují především ze sousedního Tuniska a z Egypta. Zhruba 50 procent mouky Libye nakupovala z Ukrajiny, v posledních měsících se zvedla cena chleba a vážně hrozí jeho nedostatek.

Naším dnešním cílem jsou pozoruhodné ruiny starověkého města Leptis Magna, které bylo založené v sedmém století před naším letopočtem Féničany. Později v rukou Římanů vyrostlo v jedno z největších římských měst a ve významné středisko obchodu mezi Afrikou a Evropou. Pěstovaly se zde olivy a obchodovalo se se zlatem, ebenem, slonovinou, ale také s otroky a divokými šelmami určenými pro gladiátorské hry. Svého času se Leptis Magna stala třetím nejdůležitějším městem v Africe a směle konkurovala i Kartágu a Alexandrii. Pak význam města začal upadat, poškodilo ho zemětřesení i nájezdy různých kmenů. Zcela opuštěno bylo v 7. století a postupně ho zavál písek z nedaleké Sahary. A právě nánosy písku mají na svědomí, že trosky tohoto starobylého města zůstaly v nebývale zachovalém stavu.

V antickém městě

U vstupní brány není žádná fronta a nic nenasvědčuje tomu, že právě stojíme před památkou zapsanou na Seznam světového dědictví UNESCO. Ujme se nás místní průvodce a společně vcházíme skrz monumentální oblouk Septimia Severa do liduprázdného města. Ruiny stojí posazené na mírném svahu s úžasným výhledem na tyrkysové Středozemní moře. Před námi se vypínají desítky elegantních kamenných sloupů. Jako stavební materiál se využíval většinou vápenec a pískovec.

Ocitneme se v Hadriánových lázních s podlahou a stěnami obloženými mramorem. Náš průvodce poutavě vypráví o lázeňských procedurách starých Římanů a na obrázcích nám ukazuje počítačovou rekonstrukci, jak to tu mohlo vypadat v minulosti. Nacházejí se tu i společné toalety, které v tehdejších dobách sloužily jako místo setkávání. Muži sedávali na mramorových deskách s otvory, povídali si, debatovali, a dokonce tady i uzavírali obchody. Kolem zbytků baziliky přicházíme na monumentální fórum. Zdobí ho sloupy, oblouky i nádherné portály, na nichž naplno vyniká precizní práce a um tehdejších kameníků.

Leptis Magna se svým uspořádáním podobá Římu, nechybí tu amfiteátr, kde probíhaly gladiátorské hry, a také římské divadlo pro šestnáct tisíc diváků. Mimořádnou atmosférou oplývá zdejší trh, kterému vévodí neobvyklá kruhová stavba. Tržiště v minulosti stálo na obezděném vyvýšeném nádvoří lemovaném sloupy, vstupovalo se na něj z ulice po schodech a kruhové stánky tady stály dva. Prodávaly se zde především potraviny, obilí, olej a víno. K měření množství surovin sloužily speciální válce vytesané do kamenných desek.

Na divadelní scéně

Na pobřeží roztroušené ruiny nás nakonec zaujmou natolik, že se sem vrátíme ještě v podvečer. Rádi bychom si starověké město prohlédli v klidu a sami bez našich průvodců. Vytouženou samotu si však vychutnáváme jen chvíli. Nejen že nás zpovzdáli sledují vojáci, kteří nás zřejmě dostali na starost, ale navíc sem dorazil školní výlet. Procházíme se po nádherných terasách divadla, z vrchních řad se otvírá úžasný pohled skrz les antických sloupů na mořskou hladinu, my však nevěřícně zíráme na úplně jinou podívanou. Do divadla proudí davy rozdováděných dětí v různých věkových kategoriích. Běhají, skáčou, šplhají. Jsou jako divoká zvěř. Aspoň trochu usměrnit se je snaží několik učitelek s klacky v rukou. Rákosky drží i pár starších dětí. Proti neukázněným školákům však nemají šanci. Největší pozdvižení se strhne ve chvíli, kdy si děti všimnou nás. Naplno nám dochází, jak je tu turista vzácný. Obestoupí nás dav zvědavých dětí. Všechny si s námi chtějí podat ruku, zdvořile nás zdraví, chtějí od nás udělat fotografii. Ze zajetí davu nás nakonec musí vysvobodit učitelky s rákoskami.

Mezi check-pointy

Po zážitku s místními dětmi se vracíme zase zpět do Tripolisu. V autě vládne nezvyklé ticho. Než slunce stihne zapadnout, ztrácí se v oparu nad obzorem. Oproti přejezdu ve dne nyní na check-pointech přibyla auta s kulomety na střeše. Většinou jich tam stojí pět až šest vyrovnaných v řadě vedle sebe, budí respekt a svou pouhou přítomností nám připomínají, že klid a mír, které si tady aktuálně dopřáváme, mohou být velmi křehké.

Válka o sobě dává vědět hned druhý den. Jedeme z Tripolisu směrem na západ do dalšího proslulého starověkého města jménem Sabráta. Pobřežní silnice, po které sem míříme, prochází oblastí, která z hlediska bezpečnosti platí za rizikovou. Z okna auta sem tam zahlédneme rozstřílené domy a taky se od našeho průvodce Abdula dozvídáme, že se tady v žádném případě nesmíme pohybovat po setmění. Silnice se totiž na noc uzavírá a stále tu probíhají boje. I když máme množství otázek, nic bližšího a konkrétnějšího se k tomu nedozvíme. Pravděpodobně tady ale o moc mezi sebou soupeří některé z lokálních milic.

Sabráta

I přímo mezi slavnými ruinami se na zemi válejí vystřelené nábojnice a všímáme si také otvorů po kulkách na zdech stovky let starých památek. Ušetřeno bohužel nezůstalo ani velkolepé divadlo s unikátní třípodlažní budovou scény, které je největší stavbou svého druhu na celém africkém kontinentě. Kromě ozbrojených střetů toto archeologické naleziště zapsané na Seznam světového dědictví UNESCO ohrožuje také eroze a povětrnostní vlivy. V tomhle ohledu nejvíce trpí veřejné lázně a budova s lisem na olivy umístěná v těsné blízkosti moře. Přitom právě tady se nacházejí jedinečné a velmi hodnotné mozaiky. Stavby poškozuje mořská voda během bouří, mořská mlha i stoupající hladina vody. Prohlídka Sabráty tedy probíhá ve vážnějším duchu, než tomu bylo v Leptis Magně. Na náladě nikomu nepřidává ani spalující polední slunce a vysoká teplota. Průvodce ze Sabráty však neúnavně pokračuje ve výkladu, a i když mu musí být také neskutečné horko, je vidět, že ho těší náš zájem. Rozpovídá se i o současné situaci v Libyi. V prosinci 2021 se měly konat prezidentské volby, ke kterým se libyjský lid upínal a doufal, že by konečně mohly zemi přinést vytoužený mír, tolik potřebnou stabilitu a slibnější budoucnost. Volby se však nekonaly a byly odloženy ještě několikrát. Průvodce vzpomíná také na časy, kdy cestoval po Evropě, pobýval ve Francii, na Maltě, v Bulharsku, Rumunsku a v dalších zemích. V těch dobách se mohli Libyjci bezvízově a svobodně pohybovat po celé severní Africe. „A dnes? Nemůžeme nikam! Celý svět se na nás dívá jako na teroristy,“ dodává nešťastně. Kaddáfího popisuje jako bezcitného a sebestředného člověka. „Tehdy nebylo nic důležitějšího než samotný Kaddáfí. Fotbalisté na dresech nesměli mít své jméno a označovali se jen číslem. Jménem nebyli nazýváni ani ministři a žádné další osobnosti. Když je někdo chtěl pojmenovat, používala se jejich funkce,“ vysvětluje.

Na závěr našeho dlouhého rozhovoru však pronese bolestnou pravdu: „Víte, ale těch posledních deset let chaosu nás vrátilo v čase více než čtyřicet let pod vládou Kaddáfího.“ A na to není co říct. Po Kaddáfího smrti se Libye skutečně stala dalším z bojišť, kde si světové mocnosti vymezují své sféry vlivu a svým dílem tak přispívají k nejednotě země.

Tvrdá realita

Cestou ze Sabráty se zastavujeme u moře. Průzračná azurová voda, jemný bílý písek jako v Karibiku a nikde nikdo. V sousedním Tunisku nebo v Egyptě by taková nádherná laguna byla už dávno obestavěná honosnými resorty a prvotřídními hotely. Jsme ale v Libyi. Na útesu nad mořem stojí vyrabovaná kavárna s rozbitými okny a dlouhá pláž dnes vypadá spíš jako smetiště. K vodě sestupujeme po rozbitém schodišti v tak žalostném stavu, že by možná bylo lepší, kdyby už tam nebylo vůbec. Samotné koupání probíhá ve spěchu, Abdul nervózně přešlapuje na břehu a my pochopíme, že nechce, abychom na sebe moc dlouho upoutávali pozornost. Osvěžení míříme zpátky do Tripolisu.

Libyjské metropoli dominuje pětice osmnáctipatrových výškových budov That El Emad, které svým tvarem připomínají skleničky na šampaňské. Hned naproti se tyčí hotel Marriott, který byl otevřen pouhý jeden týden a pak přišla revoluce. Obchodní čtvrť města s mrakodrapy září zašlým leskem a právě tady, více než kdekoliv jinde, cítíme, že vše funguje z pouhé setrvačnosti. Pod mosty a kolem křižovatek postávají skupinky migrantů ze střední Afriky. Abdul nám vysvětluje, že jen čekají, až jim někdo nabídne práci. Arabové si je prý najímají na různé pomocné profese a mohou si vydělat i sto eur denně. Nám se to moc nezdá. O problémech s uprchlíky Abdul pochopitelně mlčí. Nemáme mu to však za zlé, vlastně tu jeho urputnou snahu ukázat nám svoji zemi v co nejlepším světle chápeme.

Třetí město na pobřeží

O něco příjemnější dojem v nás zanechá staré město v Tripolisu. Název města odkazuje na historickou oblast Tripolska. Okolo 7. století před naším letopočtem založili Féničané na pobřeží severní Afriky tři města – Leptis Magnu, Sabrátu a právě Oeu (dnešní Tripolis).

V arabském světě se o městě Tripolis mluví jako o „mořské panně Středomoří“ nebo o „nevěstě moře“, přičemž toto pojmenování se váže k bíle natřeným domům, které dokonale ladí s tyrkysovými vodami Středozemního moře. A přesně mezi takovými domky se ve starém městě touláme. Bílé omítky domů doplňují světle modré dveře a oproti jiným medínám na severu Afriky to tu působí velmi klidně, mírumilovně a kultivovaně. Proplétáme se tradičním bazarem. Nikdo na nás nepokřikuje, nenutí nás k nákupu ani se nás nesnaží ošidit. Z římského období tady zůstal zachován pouze oblouk Marka Aurelia. Ostatní památky byly buď rozebrány, nebo leží pohřbené pod ulicemi dnešního města. Vracíme se sem ještě znovu brzy ráno, když náš průvodce i policejní doprovod spí. Tiché uličky starého města nás zavedou až na pobřeží a my zavítáme na vyhlášený rybí trh Bab Bahr. Oproti spícímu městu tady od brzkých ranních hodin panuje čilý ruch. Kromě drobných rybek, krabů a krevet se tady prodávají také obrovští tuňáci, žraloci a rejnoci.

I když obchod s rybami bude spíše mužská záležitostí a já tu jako jediná žena působím nepatřičně, dostane se nám milého přivítání. Přestože si nerozumíme ani slovo, prodavači se chlubí svými úlovky a nešetří směrem k nám úsměvy. V hlavě mi pořád zní slova našeho průvodce Abdula. Posteskl si, jaká je škoda, že do Libye nikdo nejezdí. Nejen pro Libyjce, kteří by rádi turisty ve své zemi přivítali, ale i pro samotné turisty. A já s ním souhlasím. Libye na mě zatím díky zdvořilosti, slušnosti a pohostinnosti zdejších lidí zapůsobila jako nejpříjemnější země severní Afriky.


Jak se dostat do Libye?

Svoje působení v Libyi v souvislosti s občanskou válkou ukončilo několik velvyslanectví, včetně našeho, českého. Libyjské velvyslanectví v Praze přestalo vydávat turistická víza. I přes obecně nepříznivou situaci však existují možnosti, jak Libyi relativně bezpečně navštívit. V Libyi operuje pár malých turistických agentur, které mohou zájemcům pomoci získat obchodní víza a zrealizovat cestu. Nejedná se však o levnou záležitost a nečekejte ani zcela svobodné cestování na vlastní pěst. Turista, který se vydá do Libye, se musí pohybovat s průvodcem a kromě něj mu zpravidla bývá přidělen také policejní doprovod. Spát musí ve vybraných hotelech a kromě svého ubytování hradí i náklady za nocleh průvodce, řidičů a policejního doprovodu.


Neklidné území

Už během vlády výstředního diktátora Mu’ammara Kaddáfího platila Libye za poměrně uzavřenou zemi. I když díky obrovským příjmům z ropy patřila k nejbohatším a nejrozvinutějším zemím Afriky, tehdejší režim turistickému ruchu příliš nepřál. Turisté hojně navštěvovali sousední Tunisko a Egypt, do Libye se však vydal opravdu jen málokdo.

Ke zlepšení nedošlo ani ve zlomovém roce 2011. V Libyi vypukla v souvislosti s arabským jarem první občanská válka, v jejímž závěru byl Kaddáfí svržen a zabit. Klid po jeho smrti přerušila druhá občanská válka, která se rozpoutala v roce 2014 a stále trvá. O moc mezi sebou soupeří vláda v čele s bývalým povstaleckým polním maršálem Chalífou Haftarem a oficiální vláda uznaná OSN. Oficiální vláda sídlí v hlavním městě Tripolisu, spravuje centrální banku, další důležité instituce a západ Libye, kde žije 60 procent obyvatelstva. Polní maršál Chalífa Haftar kontroluje rozsáhlá území na jihu a na východě Libye, má přístup k ropě a podporu od Saúdské Arábie, Spojených arabských emirátů, Egypta a Ruska.

Do bojů v Libyi se zapojila také radikální teroristická organizace Islámský stát a různé lokální milice a další ozbrojené skupiny. Mimo to se válkou rozvrácená Libye stala významným tranzitním bodem pro migranty, kteří utíkají ze zemí jako Niger, Mali, Čad a Súdán. Situace zneužívají převaděči, uprchlíkům za vysoké částky prodávají místa na nafukovacích člunech, na nichž migranti podnikají riskantní plavbu přes Středozemní moře za lepším životem do Evropy.