Uganda: Nedoceněná perla Afriky

Uganda: Nedoceněná perla Afriky Zdroj: Vladimír Lemberk

Hlavní město Kampala z minaretu Národní mešity
Schodiště minaretu Národní mešity v Kampale
Interiér Národní mešity je mimo dobu modliteb návštěvníkům přístupný
Na tržnici v Kampale
Ugandský „Mácháč“ s rekreačními letovisky na břehu
16
Fotogalerie

Uganda: Nedoceněná perla Afriky

Když v polovině 20. století Sir Winston Churchill nazval Ugandu, jedno z britských koloniálních území, „perlou Afriky“, netušil, že se po jeho smrti bude tímto pojmenováním nově vzniklý stát Uganda pyšnit ještě hodně dlouho. Tato středoafrická země si na „slavném“ výroku slavného politika dokonce založila své PR.

O africké perle se tak návštěvník dozví ještě doma při hledání informací o Ugandě a každopádně hned po příletu na mezinárodní letiště v Entebbe. Příletové hale totiž dominuje nepřehlédnutelný kýčovitý obraz savany plné pasoucích se žiraf, slonů a zeber se zapadajícím sluncem a nápisem: „Vítá vás perla Afriky!“

Objektivně vzato – Uganda má návštěvníkům skutečně co nabídnout. Dokonce se řadí k těm šťastným státům světa, které na svém území disponují snad všemi lákadly. V pohoří Ruwenzori lze vystoupat do nadmořské výšky přes 5000 metrů, stanout na horském ledovci nebo se vykoupat v ledovcových jezerech. Milovníky vodopádů jistě uspokojí návštěva Murchisonových vodopádů na Nilu ve stejnojmenném národním parku anebo hned několik jiných v severovýchodní části země v oblasti Sipi. Uganda má i vysoké sopky, navíc s pravidelným kuželovitým tvarem, jako je Mt. Elgon (4321 m n. m.) jen kousek od hranice s Keňou a Mt. Muhabura (4127 m n. m.) na hranici s Rwandou. K největším atrakcím však samozřejmě patří deštné pralesy a travnaté savany, kde lze na klasických safari pozorovat typickou africkou zvířenu. A že Uganda nemá moře? Omyl! Viktoriino jezero místní obyvatelé mořem nazývají, koupou se v něm a užívají si jeho písečných pláží, jako by to opravdové moře bylo! Prostě tahle africká země má snad všechno. Winston Churchill měl pravdu.

Entebbe

Mezinárodní letiště ve městě Entebbe, ležící na břehu Viktoriina jezera asi 35 kilometrů od hlavního města Kampaly, se proslavilo stejnojmennou protiteroristickou operací. V roce 1976 zde teroristé z Lidové fronty pro osvobození Palestiny přistáli se svolením tehdejšího ugandského diktátora Idiho Amina s uneseným letadlem společnosti Air France, letícím na trase Tel Aviv – Paříž. Několik dnů zde zadržovali 260 rukojmích, většinou Izraelců. Během „Operace Entebbe“, provedené speciální izraelskou vojenskou jednotkou a trvající pouze něco přes jednu hodinu, byli téměř všichni rukojmí zachráněni. My zde naštěstí přistáváme dobrovolně a bezpečně.

Vybrat si k návštěvě Ugandy období vrcholící epidemie covid-19 se ukázalo být velmi prozíravé. V zemi sice vládl výjimečný stav, veřejná doprava byla zrušena, otevírací doba obchodů velmi regulována, ale návštěvníků ze zahraničí bylo tak málo, že je všude vítali s otevřenou náručí. Jediným potřebným bylo vlastnictví negativního PCR testu, který zde kontrolovali docela často nejen při příletu na letišti, ale i v hotelích, národních parcích a obchodech. A kdo by ho snad neměl, mohl si jej za drobný úplatek obstarat – koupená negativita není v Africe nic nemožného.

Město Entebbe je určitě lepší základnou pro začátek cesty po Ugandě než hlavní město. Jeho lázeňská koloniální architektura, přítomnost parků a velké botanické zahrady, pláže a letoviska u Viktoriina jezera jsou dobrou lokací pro nasávání té pravé atmosféry, aklimatizaci i zařízení všech nutných administrativních povinností. Zůstáváme zde několik dnů.

Být u „moře“ a nevykoupat se, neochutnat „mořskou“ rybu nebo neabsolvovat vyhlídkovou plavbu? To snad ani není možné. Viktoriino jezero, zvané též Ukerewe či Victoria, je největší africkou vodní plochou. Díky rozměrům asi 340 x 250 km je zde dobře patrné zakřivení Země. Jeho hladina v průběhu roku vcelku kolísá a my se trefujeme právě do období, kdy je nejvyšší. V nadmořské výšce přes 1100 metrů panuje příjemná letní teplota 25–28 stupňů, a tak se krátce noříme do příbojových vln tohoto ugandského „moře“. Náš pobyt ve vodě je, na rozdíl od místních, skutečně jen krátký – hrozí tu nákaza bilharziózou. Toto parazitární onemocnění má výstižné české jméno „krevnička močová“. Zkrátka není o co stát, tak raději honem na břeh.

Nákaza naproti tomu zcela jistě nehrozí při vyjížďce motorovým člunem po jezeře. I když nemáme velká očekávání, tříhodinový lodní výlet byl nakonec velkým překvapením. V jezeře se totiž nalézá větší množství malých ostrůvků, které využívají k rybolovu nejen místní rybáři, ale také početná hejna ptáků. Od rybářů kupujeme čerstvou tilápii (necháme si ji připravit k následné večeři). Četní pelikáni, kormoráni, rackové, volavky a potápky nenechají žádného fotografa chladným. Předvádějí nám své letové a lovecké dovednosti a my se na nich procvičujeme ve fotografování zvířat – na safari v národních parcích se nám to brzy bude hodit. Vyvrcholením dne je samotný podvečer, kdy v zapadajícím slunku doplouváme přímo na rovník. Pozice nulté rovnoběžky je zde vyznačena jednoduchým památníkem vystavěným na ostrůvku. Kdo by snad pochyboval, může zkontrolovat polohu v aplikaci na mobilu.

Kampala

S necelými dvěma miliony obyvatel je hlavní město Ugandy také suverénně největším. S Entebbe je spojuje nová (a v zemi dosud jediná) dálnice. Doprava v samotné Kampale je však tak hustá a plná zácep, že se v centru vyplatí pohybovat se pěšky nebo na kole. Poslechneme doporučení a jako první cíl si zde volíme Národní Kaddáfího mešitu. Výhled z jejího minaretu na okolní město je totiž jedinečný a díky výkladu šikovné průvodkyně se nám nabízí konkrétní představa o všech zajímavostech a pozoruhodnostech Kampaly, které jsou odsud na dohled.

Kampala byla postavena na sedmi pahorcích a zmíněná Národní mešita leží na jednom z nich přibližně uprostřed. Na každém z pahorků byla v minulosti vybudována nějaká dominanta a téměř každá stojí za návštěvu. Zatímco některé stavby, například královský palác, katolická nebo anglikánská katedrála, odkazují k období koloniálnímu (druhá polovina 19. až polovina 20. století), některé jsou ještě starší nebo naopak současné (třeba výškové stavby obchodního a finančního centra). Na vrcholku Kasubi se nachází areál starých královských hrobek, který byl v roce 2001 zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO. V areálu jsou jak klasické hroby králů, jejich mnoha manželek i takřka celého služebnictva, tak rozlehlé dřevěné stavby s doškovou střechou. To nejzajímavější – mohutná kopulovitá dřevěná stavba z 19. století – však v roce 2010 lehlo popelem a replika dosud nebyla dokončena. I tak je ale návštěva královských hrobek v Kasubi zajímavá. Musím však upozornit, že do některých staveb z jistých „tradičních důvodů“ nesmějí ženy, a tak prohlídka královských hudebních nástrojů, oblečení nebo zbraní je nesmyslně umožněna pouze návštěvníkům mužského pohlaví.

Z minaretu je vidět jako na dlani také autobusové nádraží a střechy stánků v největší tržnici Nakasero. Právě tržnice pro nás byla velkým lákadlem. Protože sem chodí nakupovat pouze místní, zcela tu chybějí obvyklé tretky pro turisty. Naopak nabízeny jsou zde převážně potravinářské suroviny, zejména maso, zelenina, ovoce, sýry, ale pochopitelně také oblečení a řemeslné předměty denní potřeby. Prodejci i kupující se kupodivu rádi fotografují, a tak kromě čerstvého ovoce si odsud odnášíme rovněž slušnou kolekci portrétů a příjemný pocit z úsměvných a milých setkání s místními lidmi.

Ugandský „Mácháč“

Snad každý ze zahraničních návštěvníků Ugandy touží vidět věhlasné přírodní skvosty této země. Proto brzy po příletu opustí hlavní město a míří na venkov, do přírody, a zejména do některého z národních parků. Nejinak je to s námi. Pro začátek vybíráme jezero Bunyonyi, ležící jen kousek od hranice s Rwandou. Díky nadmořské výšce téměř 2000 metrů je zde příjemně „chladno“ a hlavně – Bunyonyi je jediné ugandské jezero bez obávané bilharziózy, takže se v něm dá bez obav koupat! Vzniklo po obřím sesuvu půdy, který přehradil údolní tok. Díky hornatému terénu a strmým svahům připomíná rozhodně více norské fjordy než africké jezero. Malebná horská krajina jeho okolí dala oblasti poněkud zavádějící pojmenování „ugandské Švýcarsko“, my jsme však jezero pro jeho rekreační využití přejmenovali na „Mácháč“.

Na jezeře Bunyonyi se nachází celkem 29 ostrovů. Ty největší jsou obydlené s vesnicemi, přístavy a neuvěřitelně strmými poli. Na vůbec největším ostrově Bwama pak byly vybudovány školy – 1. i 2. stupeň základní a také škola střední. Pitoreskní pohled se zde nabízí ráno v čase, kdy se blíží začátek vyučování: k ostrovu ze všech stran připlouvá flotila dlabaných kanoí se školáky v jednotných stejnokrojích školní uniformy. Desítky lodí naplněných dětmi přistávají, posádka je přivazuje k molům a pak již průvody stejně oděných školáků stoupají od břehu do strání ke školním budovám. Brzy poté se ozývá bušení palicí do železné traverzy – školník tímto signálem zahajuje výuku.

Většina ostrůvků ovšem dnes slouží rekreačním účelům a rozvíjejícímu se turistickému ruchu. Menší i větší letoviska nebo třeba jen vily boháčů zaplňují břehy ostrovů a také část pobřeží jezera. Bunyonyi má kromě možnosti koupání a lodních výletů po jezeře ještě jednu obrovskou devízu – je odsud blízko do národního parku Bwindi Impenetrable, kde žijí horské gorily. Mít tedy jezero jako základnu a podniknout odsud jednodenní výpravu za horskými gorilami bývá považováno za výborný nápad, což mohu potvrdit!

Pygmejové

Z přibližně 38 milionů obyvatel Ugandy tvoří pygmejové národa Batwa naprosto zanedbatelný zlomek. Je jich jen něco přes šest tisíc. Dříve žili jako ostatní pygmejské národy v Africe v horských pralesích, konkrétně v samém jihozápadním cípu Ugandy. Lovili zvířata a sbírali jedlé hlízy, znali byliny na léčbu všech nemocí, včetně malárie, dokázali rozdělat oheň třením dřívek i postavit si nepromokavý přístřešek v koruně stromu. Ugandská vláda je ovšem spolu s vyhlášením národních parků na ochranu horských goril začala na počátku 90. let 20. století násilně stěhovat z pralesa ven. Lidé po 4000 let zvyklí žít jako nomádi v neproniknutelném pralese byli najednou nuceni žít ve stálém domově mimo les, obdělávat půdu a živit se jako zemědělci. Mnoho z nich tu změnu nepřežilo a ti, co se dokázali alespoň trochu přizpůsobit, dnes přijímají s otevřenou náručí turisty a nostalgicky jim předvádějí své tradiční zvyky, tance, medicínu a způsoby lovu zvířat.

Měli jsme strach, aby návštěva vesnice Batwů nebyla takovou „lidskou zoo“, ale ukázalo se, že obavy byly zbytečné. S naprostou přirozeností a spontaneitou nám malí, jen 1,5 metru vysocí Batwové ve vesnici Nkwenda na dohled od hranice s Konžskou demokratickou republikou zatančili na uvítanou několik svých rytmických tanců. Byl to vlastně jakýsi energicky prožívaný „šlapák“, při kterém bosýma nohama dupali do udusané hlíny a k tomu zpívali více či méně melodické songy. Rytmus písní ještě zvýrazňoval zvuk bubnu. Následovala ukázka rozdělání ohně třením dvou dřívek, vykuřování divokých včel za účelem získání medu z dutiny stromu, stavba dřevěné pasti na lov zvířat (asi divokých prasat a malých antilop), zaříkávání šamana-bylinkáře, ochutnávka vařených červů a larev hmyzu, prohlídka jejich chýší a opět zpěvy a tance. Batwové byli veselí, uvolnění a nesmírně muzikální. Nedovedu si vůbec připustit, že to bylo „jenom“ představení pro turisty. Pokud ano, tak klobouk dolů – jsou to vynikající herci. Jsem však přesvědčen, že je naše návštěva velmi bavila, že se nemuseli do ničeho vůbec nutit, a že tedy potěšení bylo na obou stranách...


Dobré vědět

  • Uganda je bezpečná, přesto ve velkých městech (zejména v Kampale) hrozí drobné krádeže a kapsářství.
  • Je třeba počítat s přítomností malárie, eboly a dalších tropických nemocí, proto je nutné se před cestou náležitě připravit (očkování, repelent s 50% DEET, moskytiéra atd.). Velmi vysoké je nakažení populace virem HIV (AIDS).
  • Mezi městy funguje pravidelná autobusová doprava a výrazně rychlejší (jen o málo dražší) doprava minivany. Ceny jsou o dost nižší než u nás.
  • Pokud si půjčíte auto a způsobíte nehodu, můžete být lynčováni.
  • Rychlé občerstvení na ulici je velmi oblíbené, nejčastěji nabízeným jídlem je rolex (srolovaná indická placka s vaječnou omeletou), které vyjde na cca 10 Kč.
  • Škála ubytování je velmi široká, nejlevnější jsou chatky bez elektriky a kempy (cca 100 Kč/noc), nejdražší velké hotely a luxusní lodge v národních parcích (až 5000 Kč/noc), rozšířen je i couchsurfing.
  • Vízum se dá vyřídit dopředu on-line nebo na letišti po příletu, cena je 50 USD (v r. 2022). Povinné je očkování proti žluté zimnici, které se kontroluje hned na letišti.

Vzpomínky na Ugandu

Nákupy suvenýrů je nejlépe nenechávat na poslední chvíli, protože míst, kde je lze nakoupit, není v Ugandě mnoho. Patří k nim například vesnice Kalagala Kikutuzi, kde silnice z Kampaly protíná rovník a je lemována spoustou stánků pro turisty, nebo okolí jezera Bunyampaka v NP Queen Elizabeth. Nabízeny jsou vyřezávané dřevěné masky a sošky, o kterých prodejci často tvrdí, že se jedná o „starožitnost“ (to samozřejmě není téměř nikdy pravda). Vybrat si lze i z vkusných barevných látek a sarongů. Pokud dáváte přednost něčemu „užitečnějšímu“, jistě si vyberete z mnoha druhů ugandské kávy nebo čaje, které lze zakoupit v běžných obchodech ve větších městech (nebo na poslední chvíli v Entebbe nedaleko letiště). U kávy je v prodeji jak arabica, tak robusta. Čaj lze zakoupit i přímo na plantážích, kde má řada farem u silnic své prodejny.