nahoru

Senegal: Svátky ve světě Lvího krále

Lenka Hrabalová 25. ledna 2023 • 06:10
Senegal: Svátky ve světě Lvího krále
foto: Lenka Hrabalová

Senegal, zemi na západě Afriky omývanou Atlantikem, jsem navštívila mnohokrát, ale nyní jsem neváhala vydat se tam znovu. Za čím tentokrát? Za náboženskými svátky. V zemi desítek etnik a tří velkých náboženských skupin stačí správné načasování. A na to já mám čuch.

Senegalský květen je horký a suchý, ale plný zralého manga a jiných radostí. Jednou z těch letošních byl i končící posvátný postní měsíc ramadán, slavený většinou senegalské populace, která je muslimská. Za dalšími květnovými výzvami je nutné zamířit do rozpáleného pohraničí s Guineou, do města Konakry, a s nadějí pokračovat do zeleného a divokého regionu Casamance. A co si budeme říkat, štěstí musí hrát ve váš prospěch.

Konec ramadánu nás zastihl na severu země, v hluboce věřícím pohraničí Senegalu a Mauritánie, kde se v jedné z vesnic narodil největší džihádistický vůdce Hadždž Umar Tall, národní hrdina, který vedl odpor proti pronikání Francouzů v 19. století. Znalost jeho jména (a v mém případě i znalosti z několika článků, které jsem o něm napsala) otevírá dveře i srdce místních. Je opravdovou hvězdou, jejíž dědictví lze obdivovat mezi Tukuléry na severu země, kteří stále vzpomínají na dobu velké říše Futa Toro, které vládli. V hlavním centru regionu, Matamu, stíháme poslední modlitbu ramadánu.

Z toulání hliněnými ulicemi městečka, kde jsou Evropané vzácností, nás vytrhává dlouhé volání k modlitbě. Lidé v ulicích se zvedají a pomalu míří na náměstí. Oblečeni v zářivě jasných barvách usedají muži ve stohlavých houfech, zbožné a méně početné ženy sedí daleko za nimi. Moje srdce plesá, jeden ze snů se plní. Fotím asi minutu jak zuřivá, než můj foťák kolabuje horkem a já jsem vzápětí požádána, ať odejdu do ženské sekce. Se smutkem odcházím a mumlám si v duchu všechny modlitby spolu s imámem, protože podobné zážitky jsou to, proč cestuji, a patřičný slovník mám už roky naučený. Bez foťáku a vykázána i velmi konzervativními ženami trucuju ve stínu banky, než přijdou muži-fotografové radující se z úlovků. Někdy je těžké být žena.

Dál na jih

Ramadán skončil, odpoutáváme se od striktně muslimského prostředí a pokračujeme na jih, do země Bassariů a Bediků. Cesta je dlouhá a vede přes park Niokolo Koba, kde jsem nikdy neviděla žádné větší zvíře. I přes můj odpor se tam zastavujeme. Zvířata se nám vyhýbají, ale jiní cestovatelé ukazují fotky lvů. Možná tu smůlu přitahuju já. Zklamaní park opouštíme.

Cesty dál na jih do Kédougou se děsím. Je hrozná, rozbitá a nekonečná. Senegal ale překvapuje velkou rekonstrukcí infrastruktury, která mě zasáhla zcela nepřipravenou. Cesta dnes ubíhá příjemně a nečekaně rychle. Do Kédougou poprvé v životě přijíždím za světla a kochám se syntézou chýší a ytongových budov, které vzhledu regionální metropole spíše škodí.

Oblast kolem Kédougou, naprostý jihovýchod Senegalu, nás vítá takřka padesáti stupni, volíme proto krásný hotel s bazénem. V jeho teplé vodě pijeme vlažné pivo, kýžené ochlazení přichází až v silně klimatizovaném pokoji a spolu s ním i bolest v krku. Ráno vyrážíme do vesnice Ibel, která je základnou pro výšlap do vesnice Iwol, ležící na nevysokém kopci. Ve čtyřiceti sedmi stupních je i malý kopec Everestem a beze stínu je cesta úmorná. Baobaby rostou jen tu a tam a spíše pro dokreslení scenerie. Teče z nás pot a triko se dá ždímat, vůle ale vítězí nad tělem.

Když je vrchol zdolán, otevírá se jiná scenerie. V ďolíku, co připomíná mělký kráter, jsou desítky chýší, kterým dominují velké kapokové stromy a mohutný baobab, jeden z největších v Senegalu. Fotíme a zíráme kolem sebe, než si všimneme průvodu chlapců daleko pod námi. Ve slaměných sukních s rozpaženýma rukama procházejí vesnicí. Stihli jsme iniciační obřad, během kterého se z chlapců stávají muži!

Pádím dolů natěšená jako malá holka a vyjednávám s vesnickým starším, abychom mohli fotit. Peníze jsou řešení i zde a je nám povolen přístup k chlapcům. Tito nastávající muži mají čtyřiadvacet hodin většinou poslepu pochodovat kolem vesnice, mezi chýšemi a pod posvátným baobabem, a pak vstoupí do posvátného háje, kde proběhnou tajné rituály, které nám už přístupné nejsou. Užíváme si to, co je přístupné, a obdivujeme svalnaté mladíky pochodující v horku. Zraky mých spolucestovatelů padají na velké nože u jejich pasů. Každý z nich si jeden nůž domů později odveze. Když padá poledne a teplota stoupá, chlapcům je na jednu hodinu dovoleno usednout do stínu a napít se, pak zase pokračují v chůzi, navzdory vedru. My už dál nemůžeme a scházíme zpátky dolů, kde stromy dělají stín. Cestou z kopce slyšíme svolávání do mešity. Ibel je muslimská vesnice, Iwol na kopci křesťanský. Prastaré animistické rituály k němu a k etniku Bediků ovšem neoddělitelně patří. Zejména v květnu.

Tajemná Casamance

Několik dní procházíme krajinou jihozápadu, ale další podobné štěstí už nemáme. Je čas jet dál, zpět na sever, objet rozsáhlý park Niokolo Koba a zamířit na západ. Krajina dál na západ od parku se radikálně mění. Blíží se Atlantik, ale také řeka Casamance a její spletitá delta, která vytváří zákruty, poloostrovy a ostrovy. Rozpálenou step konečně nahrazují mohutné stromy a později i opravdu husté lesy. V zelených stěnách kolem cest se občas blýskne žluté mango nebo zazáří růžový keř bugenvileí. Jako bychom byli v ráji. A vysoko nad našimi hlavami se rozkládají široké koruny kapoků, v češtině známých také jako vlnovec pětimužný. Kapoky rostou neuvěřitelně rychle a vysoko a jejich kořeny vytvářejí vlnité stěny. Kvůli rychlému růstu je jejich dřevo nebývale lehké, a je tudíž ideální pro výrobu nádob do domácnosti, někdy také dveří. Ve významných kapocích pak podle legend sídlí duše předků, podobně jako v baobabech. Pokud jsou jejich kmeny vykotlané, stávají se i místem odpočinku svatých mužů.

Casamance je svět sám pro sebe, oddělený od zbytku Senegalu úzkým pásem Gambie, kterou si před dekádami prosadili Britové a která dnes představuje obrovský problém pro ekonomiku regionu, jemuž komplikuje vývoz surovin. Úžasně šťavnatá manga se tak válejí po zemi a luxusní mangrovníkové ústřice uvidíte jen v místních přístavech. Gambie také odděluje od zbytku Senegalu etnikum Diola. Mluví svým jazykem, má vlastní jména, dějiny i krále. Do rudé barvy zahalený muž podle prastaré tradice nevychází ze svého obydlí a dny tráví modlitbami a oběťmi. Diolové jsou totiž animisté – uctívají duchy přírody, ke kterým se jejich král modlí a jimž ulévá palmové víno. Vedle nich ve vesnicích žijí i muslimové a křesťané, ale i ti občas zajdou k animistickému králi za modlitbou. Proč si úspěch nepojistit na více frontách.

Mezi posvátnými háji

Kostely a mešity jsou častým milníkem cest v Casamance, posvátné háje ale jen tak nepoznáme. A přitom jsou k nalezení v každé vesnici! Jsou záhadným místem, kde se konají animistické rituály. V některých hájích mladí muži tráví první týdny po obřízce, jinde se konají rituály dospělosti. V ženských posvátných hájích, které jsou snad ještě tajemnější, se konají ženské obřady spjaté s dospíváním a ženstvím. Oltáře zdobené kostmi, nádobami na obětiny a někdy i spojené s termitišti, jejichž obyvatelé propojují zemi s nebem, jsou plné darů – květin, vína, jídla a dalších drobností. A samozřejmě, každý posvátný háj má svého ochránce nebo ochránkyni, která se stará nejen o něj, ale i o svěřené ovečky.

Posvátné háje nejsou jen záležitostí animistů, ale hlavně srdcem vesnic. Scházejí se v nich lidé všech náboženství, aby spolu obětovali. Je to islám a křesťanství po africku, dokonalá syntéza prastarých tradic, nových náboženství a moderní doby. Totem s kozí hlavou zaražený před nemocnicí jedné z vesnic vypráví příběh o syntéze sám za sebe…

Když jednou…

Turistická vesnička Cap Skirring nabízí restaurace, bary a možnost seznámení s místními beachboyi. My využili jen restauraci s neskutečnými krevetami, než jsme zamířili na sever do ekomuzea Sangawatt, kde nám velmi nadšený mladý muž vysvětlil tradice Diolů. Na konci se nás zeptal, jestli večer přijedeme do Diambéringu. Nejdříve jsme se ujistili, že víme, co a kde je Diambéring, než diskuze dál pokračovala. A k naší radosti pro nás slibně. V této malé vesnici zemřela ochránkyně posvátného háje a zítra začínají zádušní oslavy, na které jsme zváni! A pozor, zejména zvány jsou ženy. Rozhodli jsme se prodloužit pobyt o další den. Taková šance se jen tak nenaskytne.

Takže, je na co se těšit?

My ženy víme, že náš úděl je těžký a někdy je nutné se obětovat pro dobrou věc. A tak když přijde ten den, kdy zemře ochránkyně posvátného háje, je nutné pěti dny tance a nezřízeného pití palmového vína odpoutat její duši od místa života a propustit ji. Muži přijít mohou, pít a jíst mají ale zakázáno, mohou se jen nečinně dívat a občas to osolit na bubny. Prostě party, jak má být, požehnání pro cestovatele.

Do skutečného světa nás vrátila návštěva Diambéringu, kde nám oznámili, že party začíná až o den později. Další střet s realitou Afriky, kde čas vnímá každý jinak. Já jako žena jsem byla alespoň pozvána dovnitř do posvátného háje, kde se vesničanky připravovaly na tanec mohutným pitím. Chlapi zůstali venku a naslouchali našemu smíchu. Na sucho.

Jak vypadá posvátný háj? Jako dvorek nalepený na domek ve vesnici. Stěna ze suchého bambusu, plechová vrata, pár lavic a za přepážkou skrytý oltář. Vlastně se nijak neliší od dvorku, jakých je všude kolem plno. Snad jen, že tady neběhají kuřata. Sešly se ženy, děti i stařeny a bylo veselo. Víno bylo v kýblech a nabíralo se plecháčky. Když jsem se zula u dveří, jak mi bylo řečeno, vysmály se mi. Prý vtípek. Inu, přípravy na zádušní mši jak se patří.

Pokleslou náladu zklamaných cestovatelů způsobenou špatnou informací o začátku svátku napravil náhodou objevený rasta rumový bar Boba Marleyho, projížďka na lodi, několik kilo pečených ústřic a krevety na česneku. V tomto ohledu má Casamance hodně co nabídnout. Plány byly předělány a na oslavy jsme zůstali.

Průvod žen v modrých batikovaných sukních, bubny, tance a víno za to čekání stály. Některé ženy byly místní, jiné přijely slavit svátek s rodinou. Tradiční sukně doplněné jazzovými kloboučky, šperky a úzkými topy ostře kontrastovaly s prachem cesty a prostotou vesnice. Tradiční bubny provázela hra na starý plechový sud, který bylo slyšet zdaleka. Rozené tanečnice a letité harcovnice učily tradiční tanec nově příchozí. Jiné ženy jen přihlížely, ověšené dětmi – ty patřily k jinému posvátnému háji. Pilo se. To vše za dohledu vesnického imáma, který se ale raději představuje jako trenér vesnického fotbalového týmu. Pozdě v noci bylo prvnímu dnu odpoutávání duše učiněno zadost a lidé se rozešli. My s nimi.

Casamance opouštíme druhý den ráno. Přitom je tu tolik vesnic, co jsme neviděli, tolik kouzelných vesnických hotelů, kde jsme nespali, tolik barů, kde jsme nepili. Co ale máme splněno na sto procent, jsou muzea (spíš muzeíčka) a informační centra. A já? Moje třetí návštěva tohoto regionu mě jen přesvědčila o tom, že nebude poslední! Diolové a jejich kraj mě zase uchvátili a Senegal, ačkoliv nemá žádný obrovský monument a úchvatnou krajinu, mě opět dostal. Takže, pokud jako já chcete vidět náboženské festivaly, svátky, tance, kulturu a víru, Senegal je pro vás jako dělaný. S trochou přípravy a s hodně štěstím, samozřejmě.


Animismus a jeho dědictví

  • Stopy animismu najdeme v celém Senegalu, zdaleka ne jen v animistických komunitách. Členy muslimských řádů nelze potkat bez ochranných amuletů gri-gri, které nosí štěstí, ale i chrání před nebezpečím. S podobnými amulety se setkáme na celém jihu Sahary, kde konzervativní islám naráží na africkou tradici.
  • Většina populace Senegalu byla animistická až do 19. století, kdy díky Umaru Tallovi a dalším, kteří přišli po něm, konvertovali k islámu, aby mohli vést boj proti cizí okupaci.
  • Stopy starého náboženství jsou čerstvé. Není to tak dávno, co byla těla svatých mužů pohřbívána do dutin posvátných baobabů, kde sídlí jejich duše. Dodnes mají vesnice regionu ve svém srdci vždy baobab nebo kapok. Dětem se stále dělají jizvičky kolem očí pro požehnání a ochranu nebo se vážou řemínky kolem pasu či rukou. Těchto jevů však ubývá každým rokem.
  • Stejně tak ubývá pěvců, griotů, kteří celá staletí zpívali a předávali dějiny a moudrost předků. Zpívají staleté písně z dob úsvitu dějin, z nichž nejznámější je ta o králi Sundžátu Keitovi, zakladateli velkoříše Mali, jehož hrdinský život se stal předlohou pro postavu Lvího krále. Tato píseň je dodnes nejčastěji zpívanou tradiční písní západní Afriky.

Píseň o skutečném Lvím králi

Nejslavnější píseň západní Afriky je grioty národa Mandinké zpívána už skoro osm set let a vypráví o životě Sundžáty Keity, zakladatele pohádkově bohaté říše Mali. Je známo mnoho verzí tohoto příběhu, vybrali jsme proto tu nejznámější...

Mandinckému králi Konatému bylo jednoho dne vyřčeno proroctví, že pokud si vezme ošklivou ženu, porodí mu syna, který se stane mocným králem. Bohužel, narodil se mu ošklivý syn, který byl navíc chromý. Král jej i přesto choval v úctě a určil svým dědicem. Mladý Sundžáta i jeho matka se ale na dvoře setkávali s ústrky a urážkami, zejména od královy první manželky a princů. Po smrti krále se stal i navzdory jeho přání novým králem Sundžátův nevlastní bratr, pro kterého byl proroctvím vybraný Sundžáta hrozbou. O to více, že chromý chlapec se s pomocí hole z kouzelného stromu (či snad na příkaz matky) naučil chodit a stal se výborným lovcem. Nový král proto celou rodinu vyhnal. Azyl našli až u dalekého národa Mema, kde se ze Sundžáty stal opravdový válečník a dědic trůnu. Vládce Mema jej však vedl k tomu, aby naplnil proroctví, vrátil se domů a bojoval o své místo. Říše Mandinků byla mezitím poražena mocným národem Sosso a Sundžáta musel v mnoha bitvách vybojovat své právo být králem. Když se jím stal, založil říši Mali, jíž vládl s titulem Mansa, král králů, až do své smrti v roce 1255. Jeden z jeho nástupců na trůnu, Mansa Kanga Músa, se zapsal do dějin jako nejbohatší člověk v historii.

Lenka Hrabalová




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.
 

Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země