nahoru

Středoafrická republika: Pygmejové aneb děti lesa

Tomáš Kubeš 12. října 2022 • 06:30
Středoafrická republika: Pygmejové aneb děti lesa
foto: Tomáš Kubeš

Úzká blátivá cestička, neprostupný prales a neskutečné dusno a vedro. Takové jsou pralesy střední Afriky. Hledat poslední lovce a sběrače na okraji civilizace je jako hledat jehlu v kupce sena. Když jsem byl na audienci u ministra turistiky a také ministra vnitra, ptal jsem se na místa, kde najdu Pygmeje. Odpověď pánů mě odzbrojila: „Kdo jsou vlastně Pygmejové?“

Být ve Středoafrické republice je jako putovat časem. O existenci země často nevědí ani v samotné Africe. V Evropě už jsou mimo všichni. Přesto jeden vládce zemi proslavil, císař Bokassa. Prezident, samozvaný císař i diktátor obestřený legendami o kanibalismu a nesmrtelnosti spojené s černou magií. Tento muž po sobě zanechal nestabilní zemi zmítanou občanskými válkami, které trvají dodnes. Ani její sousedé na tom nejsou lépe, neklid je tu od vyhlášení nezávislosti.

Bez peněz ani krok

„Máš povolení?“ ptá se policista na cestě v pralese. „Nemám, není potřeba,“ odpovídám rychle. Jenže to již přichází stále se opakující příběh: prohledání všech věcí a poté sdělení, že musím zaplatit speciální daň, nebo mít v batohu to, co po prohlídce nemám. Záleží na schopnosti smlouvání, kdo má výdrž a pár dnů času, možná projde zadarmo. Ale pokud úředníci potřebují alkohol, přichází vězení a drsnější způsoby. V krajním případě praktikují i tělesné tresty, včetně bičování. Jakmile uniformy získají požadovanou částku, jste volní. I kdyby někdo převážel pytel diamantů, už to nikoho nezajímá. Občas mi připadá, že policejní a četnická kontrolní stanoviště nejsou v zemi zřízena pro ochranu obyvatel, ale jako exekutorská místa, kde vás dokonale okradou a vyždímají. Jelikož bílá kůže je vždy podezřelá ze špionáže, jsem i několikrát denně zatčen. Je to jen hra, kolik z vás nakonec vytáhnou a jak to ustojíte. Podle zákonů Středoafrické republiky na to mají policisté právo. Je to jejich výplata, stát je velice spokojen, nikdo po něm nic nechce. Občas se policisté i baví tím, že si vytáhnou nebožáka z vesnice nebo náhodného kolemjdoucího. Trochu si s ním pohrají, a když vyvázne živý, je to zázrak. Některé četnické stanice jsou proslavené násilím, proto se místní úředním budovám obloukem vyhýbají.

Hledání nemožného

Už měsíc s mým řidičem motorky Marcelem pročesáváme pralesní oblasti u hranice s Kongem. Marcela jsem našel náhodou, lákalo ho dobrodružství a také každodenní výplata, díky které splatil motorku. Ostatní navíc včetně benzinu platím já. Cesty jsou špatné a hledání někoho, o kom nikdo nic neví, je docela dobrý zážitek. S Marcelem se zajímavě domlouváme: on umí deset slov anglicky, dvacet francouzsky a místní úřední jazyk sango. To je zdejší kreolština složená z jazyka ngbandi používaného u řeky Ubangi spolu s modernějšími výrazy z francouzštiny. Ale můj průvodce je chápavý, posunky a nasloucháním se dá domluvit vše. Už pomalu ztrácím naději, zatím jsme viděli jen zubožené vesnice otrhaných Pygmejů, kteří žijí poblíž černošských vesnic. Tito lidé na slovo poslouchají své pány, funguje tu regulérní otrokářství a svým zjevem připomínají bezdomovce v Evropě závislé na místním alkoholu. Dávní lovci, co nebyli na lovu v pralese už celou věčnost. Civilizace je přítomna i tady, v odlehlých místech Afriky, třeba takový benzin se prodává v plastových lahvích a ceny všeho díky nemožnosti dopravy jsou závratné. Evropské dřevařské společnosti dorazily i sem, do nitra pralesa, a kácejí vše, co zde roste. Druhotný prales už bohužel není nikdy domovem zvířat, která zde žijí. Je smutné pozorovat chování firem, které se v našem světě chovají ekologicky a vysazují za jeden pokácený strom dva další. Tady, v Africe, nemusí, stačí naplnit kapsu místního prefekta, vyjde to výrazně levněji.

Ultimátum

Marcel mi dal ultimátum: buď dnes objevíme divoké Pygmeje, nebo končí své služby a jedeme směr jeho domov. Už ho přestalo bavit plahočit se pralesem. Jako poslední šanci jsme dostali tip od místního lovce na nepatrnou pěšinku do pralesa. Tak se brodíme blátem a já doufám, že poslední naděje bude úspěšná. Bez motorky a někoho z místních je další snažení při hledání marné. Odvážným většinou štěstí přeje. Když se chystáme vzdát další brodění řekou, zaslechnu tiché hlasy. Sotva odhrnu větve, v němém úžasu zjišťuji, že na nás zírá asi stovka polonahých trpaslíků z pralesa, kteří se usmívají a přicházejí si nás osahat. Všichni si nás prohlížejí, a když jim Marcel sdělí účel mé cesty, propuká veselí a průvod dětí pralesa si mě vede do své vesnice.

Jiný svět

Vesnice je jen několik obydlí z klacků a listí, kde se přespává na zemi na lůžku vystlaném suchou trávou. Kolem mě se rojí děti a táborem v pralese vládne nádherná euforie. Jsem přijat i vůdcem klanu a nejstaršími muži, kteří mi tisknou ruce a prohlížejí si všechny moje věci. Jsou zvědaví, ale vybavení cestovatele jim není k ničemu, proto mi vždy ukazují, že vše vracejí na své místo. Děti lesa, jak se Pygmejům také přezdívá, jsou dětmi nejen vzrůstem, ale také chováním. Udivuje mě jejich bezstarostnost a bezprostřednost. Předávám dar vesnici, několik kilogramů soli a tabák. Sůl je tu ohromnou vzácností, v pralese se získává z popela. A tabák, to je výjimečný okamžik, místní ho získávají pouze výměnou za svoje úlovky. Jinak se tu kouří tráva, která je i duchovním zážitkem, setkáním s předky a bohy. Panuje ohromná radost a úsměvy, to je dobré znamení, jsem přijat do komunity. Lidé si mě chodí prohlížet ještě několik dní. Občas se jen dotknou, někdo si ze mě vytrhne vlas nebo chlup pro štěstí. Všechny láká dotyk s odlišnou kůží, kterou mnozí ještě neviděli. A když postavím stan uprostřed vesnice, nikdo nejde ani spát. Stále se některý ze zvědavců chodí dívat na nezvyklé obydlí. Ještě několik dnů jsem nemohl usnout, protože pořád do stanu někdo v noci lezl a zkoumal můj spánek.

Každodenní rutina

Život ve vesnici nebo v loveckém táboře je skoro každý den stejný. Hodiny tu nemají, ale vstává se každý den před východem slunce. Součástí dne je sehnat něco k jídlu, to místní ženy s dětmi vyrážejí s nůšemi do lesa pro dřevo, vodu a také listy ko-ko, které se tu drtí spolu s maniokem na kaši a zaplní každý žaludek. Přestože Pygmejové nejsou bůhvíjací zemědělci, nenáročný maniok se naučili pěstovat. Potravou mohou být také sladké hlízy a kořínky, myška nebo cokoliv, co se najde v okolí vsi. A děti, ty vyslídí doslova vše. Muži celé dny odpočívají, opravují oštěpy, sítě a bezstarostně poposedávají v táboře, kde se čeká na okamžik, kdy se vydají na lov. Večer u ohňů se povídají příběhy a dobrou hodinu až dvě po západu slunce už celá vesnice spí.

Na lovu

Už od rána jsou všichni na nohou, kouzelník předpověděl úspěšný lov, a tak se celá vesnice, včetně batolat, chvěje vzrušením. Dostávám dva muže jako svoji ochranku, ti mi během lovu pomáhají s odhrnováním větví. Nyní dokonale chápu, proč je malý vzrůst v pralese velikou výhodou. Oni nemusí odhrnovat vůbec nic, prostě prolezou všude bez větších obtíží. Lov je velikou událostí pro všechny, bude jídlo. Loví se tradiční jednoduchou metodou, lovci vystopují zvíře, než je stihne spatřit, a už ho svižným kopím získají. Pokud oběť prchá pralesem, Pygmejové startují za úlovkem a pronásledují zvíře tak dlouho, než se unaví a potřebuje si odpočinout. To je okamžik úspěšného lovu, musíte tedy mít skvělou fyzičku a umět dobře zacházet s oštěpem nebo lukem a šípy. A třetí možnost je rozprostření sítí z lýka do půlkruhu. Ženy a děti zaženou kořist do pasti a lovci svými oštěpy dokonají dílo. Na úspěšný lov je třeba dobrá příprava. To je nutné zasednout, vykouřit cigaretu, o kterou se muži podělí, a rozhodnout o směru výpravy hlouběji do lesa, kde bude nová šance vystopovat další úlovek. Ženy vyčkávají, jak lovci rozhodnou, a věnují se i sběru všeho možného. Vše užitečné končí v typických nůších, které se rychle zaplní alespoň suchým dřevem. Nepohrdnou ani lesními houbami, vyšťourají z dutin různé larvy a červy. Děti jsou při sběru čehokoliv bezkonkurenční, pokud objeví cokoliv živého, tak za tím vyšplhají i do koruny stromů. V ptačích hnízdech vypijí vejce nebo slupnou ptáče. To jen vyplivnou zobák, peří a nožičky. Dutiny stromů nabízejí také jedinou přirozenou sladkost – med. Divoké včely je nutné nejdříve vypudit pomocí dýmu a plástve plné sladkého nektaru skončí v puse dětí. Jindy s matkami vykopou jedlé kořeny, které budou dobrým doplňkem k masu. Všichni dokážou využít bohatství lesa naplno, vědí, co sníst, co jim pomůže jako lék nebo kde najdou vodu. Ta se drží v některých liánách, stačí přeseknout mačetou a pít. Tady není nutné vůbec nosit lahev s vodou. A když v okolí skáče žába, to všichni vědí, jak to prospěje prázdnému žaludku. Vlastně celý les je takovým univerzálním supermarketem, kde není třeba žádná kreditní karta. Berou si jen to, co skutečně potřebují.

Pygmejové věří instinktu a mají úplně jiné schopnosti, které my z civilizace už neumíme vůbec využívat. Jeden z mužů mě upozornil, že běží slon, a nutil mě šplhat na strom. Nechápal jsem vůbec proč, ale za pár minut jsem slyšel rachot a pralesní obr proběhl přímo pod námi. Slon je vynikajícím úlovkem, i když v některých zemích ho už kvůli vytvoření národních parků nesmějí lovit ani Pygmejové. Pokud se podaří ulovit tlustokožce, zavládne veselí. Lovci rozříznou zvíře a hltavě pijí ještě teplou krev. Maso se pojídá syrové, dokud břicho nevisí ke kolenům. To je čas, kdy k zažívání potravy poslouží lesní trávy a bylinky. Jenže to se o zvíře už postarají i hyeny a další šelmy. Ve světě Pygmejů se nepřemýšlí, co bude zítra, žije se přítomností, proto jsou i možná šťastnější než my obklopeni radostmi civilizace.

Ve víru tance

Pro Pygmeje je tanec vším, jakmile tamtamy oznámí novinu blížící se slavnosti, nikdo v okolí u toho nesmí chybět. K výbavě tanečníka patří čerstvé listy ko-ko, které ozdobí muže i ženy. Bez čeho si ovšem nikdo neumí představit oslavu, je alkohol, bez pití není tance ani tady. Uprostřed pralesa se konzumuje ve velkém množství palmové víno. To se získává naříznutím kůry palmy, odkud odkapává míza, která v nádobě postupně kvasí. Ráno je to takový jablečný džus, odpoledne slabší víno a večer nápoj porazí i ty nejodolnější. Zajímavostí je, že matky lijí víno do pusy i nemluvňatům, přece jen ani ona nemají zůstat bez lahodného moku. Obvykle se všichni scházejí pod velkým poradním stromem, kde se odehrává vše důležité ve vesnici. Za soumraku odbíhají od chatrčí první nedočkaví tanečníci. Nejdříve se musí nalít víno mužům u bubnů, ti začnou rytmicky bubnovat a první ženy se vrhají do kola, do rytmu natřásají zadky se sukněmi z darů lesa. Tady je tanec týmová záležitost stejně jako lov. Většina pohybů se koná v rytmu bubnů nebo v magickém kruhu společně za ruce. Dnešní úplňková noc je jednou z nejdůležitějších chvílí komunity, protože z lesa se objeví i tajemný duch Dzingy.

Setkání

Maska ze stvolů trávy a palmového listí se divoce potácí ze strany na stranu a ženy v uctivé vzdálenosti zírají na váženého ducha lesa. Bubeníci v tuto chvíli bubnují jako o život a tanečníci s ohromným zápalem zpívají o duchovi lesů až do nebes. Atmosféra je neuvěřitelná, pod mohutným stromem pod hvězdným nebem se mihotají stíny tanečníků a duch tajemně vystupuje ze tmy do záře ohňů. Tajemná postava chytá ženy, které s hrůzou prchají z kruhu. Pokud by duch nebyl spokojen s výkony vesnice, prý ji opustí a čeká všechny velké neštěstí. Maska ducha je sice převlečený člověk, ale před obřadem vypil lektvar bylin, takže se chová jako magická postava, kterou zastupuje. Jelikož duch poletuje doslova mezi všemi, připomíná to bytost z jiného světa, která sestoupila mezi smrtelníky. Během tance fotografuji a užívám si magické chvíle, když vtom mi ruce náčelníka berou kameru a dav mě postrkuje doprostřed všeho dění před poletující postavu Dzingyho. To už se kruh uzavírá, bubeníci bijí ještě více do bubnů a dva kruhy tanečníků se za ruce v rytmu točí tak zběsile, že ztrácím nejen pojem o čase, ale i o zemi. Všichni jsme v transu, stavu, který se obtížně popisuje. V tomto okamžiku věřím legendám, že duch může být pětimetrový, klidně i dvacetimetrový stejně jako vesmír, který je plný nekonečných možností. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale když jsme se pomalu dostávali k vědomí, většina tanečníků padala vysílením na zem a jen bubeníci vytrvali. Duch se vznášel a nakonec zmizel kdesi ve tmě v lese. Já mezitím doprovázen kouzelníkem a náčelníkem byl ve světě předků, kde jsem rozmlouval s lidmi, kteří již nežijí, nebo těmi ze současnosti. Je neuvěřitelné, že mě duch lesa představil i lidem z mého nynějšího života - a teď byli součástí setkání uprostřed pralesa. Když jsem se ráno pod poradním stromem probudil vedle spících tanečníků, stále jsem nemohl uvěřit, jestli to byl pouhý sen, nebo skutečnost...


Bezpečnost?

Vzhledem ke stavu státu tu nic nefunguje. Na mnoha kontrolních stanovištích vás budou kontrolovat vojáci, četníci, povstalci i bandité. Bohužel tito lidé si vezmou cokoliv, co se jim bude líbit, pokud odmítnete darovat žádanou věc, skončíte v base. Teď už záleží na množství času a vaší vytrvalosti. Po několika dnech vás většinou pustí, pokud spěcháte, bude to docela drahé. Ve Středoafrické republice nikdy nebylo bezpečno, nyní je situace ještě horší. Funguje také jedna jednoduchá rada, jak se vyhnout okradení na silnici: stačí se ptát vesničanů, zda nejsou bandité v okolí. Místní vědí, kdy je lepší pár dnů počkat.


Pygmejové a rasismus

Pygmejové

Jde o název etnické skupiny obyvatel střední Afriky, kteří se odlišují především vzrůstem do 150 cm. Jedná se o několik odlišných skupin, které se nazývají Bayaka, Aka, Baka, Twa, Efe, Mbuti, Asula, Gyele, Mongo, Kasai. Najdeme je ve Rwandě, v Burundi, Ugandě, Kamerunu, Konžské demokratické republice, ve Středoafrické republice, v Rovníkové Guineji, Gabonu, v Konžské republice, Angole, Botswaně, Namibii a Zambii. Žijí převážně v odlehlých pralesích a bažinách.

Rasismus „velkých“

Malý vzrůst Pygmejů je odlišnost, která se v Africe moc nenosí. Například v Kongu žijí Pygmejové v blízkosti vesnic Bantuů, tedy velkých obyvatel Afriky. Pro ně jsou Pygmejové podřadnou rasou a zdrojem obživy. Jakmile černoch potřebuje ženu, vezme si ji v pygmejské vesnici. Když potřebuje jíst, vyšle své poddané na lov a žije z jejich práce. Někdy dochází k výměně úlovků za zemědělské plodiny, ale většinou jsou trpaslíci z lesa levnou pracovní silou. Jejich postavení ve společnosti připomíná otroctví. Pokud chcete navštívit tábor Pygmejů, často si musíte domluvit cenu za vstup do vesnice u „velkých“ Afričanů, přece jen si jdete prohlédnout jejich majetek. Místní na ně hledí s odporem. Když Pygmej záhadně sežene peníze a koupí si nápoj, je s ním vyveden před restauraci, aby svou přítomností nevadil.


Složitost cestování

Cestovat po Středoafrické republice je víceméně nemožné díky probíhající dlouhodobé občanské válce. Té se účastní různé skupiny opozice, včetně oddílů rwandské armády, a také členové Wagnerovy polovojenské skupiny. Ani v minulosti nebylo moc možností podívat se do této odlehlé a zapomenuté země, dnes je možné doletět do hlavního města Bangui s Air France nebo Air Royal Maroc. Druhou možností je doprava z Konga nebo Kamerunu. Vydat se hledat Pygmeje je náročný podnik, veřejná doprava neexistuje, jedinou možností je pronájem auta nebo motorky s řidičem, případně charterový let, který slušně provětrá účet.

Tomáš Kubeš




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.
 

Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země