V tropických deštných lesích na hranici Kamerunu a Nigérie žije jeden z největších brouků světa – goliáš obrovský. Najít ho ale obnáší tvrdý několikadenní pochod neprostupnou džunglí.
Kolem brouků a sběratelství se točí veliké peníze. Na entomologických burzách uvidíte exempláře hmyzu, za které obchodníci požadují desetitisíce českých korun. Nebylo proto snadné sehnat v Kamerunu průvodce, jenž by nás dovedl k živým broukům v pralese. V sezoně výskytu, která trvá pár měsíců v roce, se na obchodování s goliáši podílí celá armáda překupníků a ti si své zdroje pečlivě chrání. Za nemalý obnos se nám ale nakonec podařilo najít člověka, který byl ochoten nás k velkým bílým broukům dovést.
Do nitra země goliášů
Ve městě Buea pod Kamerunskou horou jsme najali auto a průvodce a míříme do tropických deštných lesů, vzdálených asi sto kilometrů. Cesta se jmenuje Mamfé Road a právě z pralesů kolem ní pochází valná většina goliášů v evropských sbírkách, hlavně legendární bílé kusy formy albatus a quadrimaculatus.
Náš průvodce Sami je prý ostřílený pralesní harcovník se zkušenostmi z práce pro televizní štáb BBC. Začátek cesty je hladký. Obyčejný osobák nás veze po asfaltce, která se záhy proměňuje v prašnou cestu. Přesedáme z osobáčku do čehosi, co kdysi bylo terénní toyotou. Tato hromada šrotu nás má dopravit dále, hlouběji do divočiny. Zdoláváme hromady kamenů, brodíme řeky a padáme do nekonečných propadlin. Řidič terén zvládá s ledovým klidem. Je cítit, že to je jeho denní chléb. V jednom úseku po přebrodění divoké řeky a raketovém výskoku bahnitým kamenným výjezdem jej uznale poplácám po zádech. Mé gesto naprosto nepochopil a lekl se, že ho za něco peskuji.
Když se naše nebohá toyota dostala na konec cesty, nezbývá než pokračovat po svých. Nosiči se ochotně ujímají našich batohů. Já a Viktor nakládáme na záda „pouze“ fototechniku a Sami se stává vodonošem. Vyrážíme kamsi do kopců. Bohužel se na mně podepisují právě nasazená antimalarika a několik dní bez pohybu. Začíná se mi točit hlava a sotva lapám po dechu.
V poslední chvilce usedám do podrostu a hlavou se mi honí poraženecké myšlenky. Jenže není cesty zpět. Musím kupředu a vzhůru, pomaličku, co noha nohu mine. Blíží se tma a další průvodce, Ivo, vydává rozkazy. Skupina zdatných nosičů vybíhá napřed pralesem, aby se v případě nutnosti mohli vrátit pro mě. Jdu pomalu, ale stále kupředu. S posledními paprsky dne dojdeme do vesničky v horách uprostřed lesů na hranici Kamerunu a Nigérie.
Profesionální lovec hmyzu
Druhý den je mi naštěstí líp, a tak se rychle vydáváme na cestu. Brodíme se desítkou řek a zdoláváme mnoho dalších kopců. Konečně přicházíme do osady, která má být na dalších pár dní naším domovem. Tamní šaman nám vyhrazuje místo u svého domu pod rozložitou nízkou akácií.
Ranní káva rozproudí krev a před námi je cíl na dosah. Jdeme na goliáše. Po několikadenním putování jsme již opatrní při jakémkoli náznaku pochodu. Ptám se tedy našeho osobního průvodce Iva, jak dlouho ještě půjdeme. Odpověď je rychlá: „Maximálně deset minut.“ Zdoláme tedy první řeku, vyšplháme na druhý kopec, přebrodíme bystřinu, přeskáčeme kamenopád… Afrických deset minut jsou prostě poctivé dvě hodiny drsného pochodu. Vesnička nás ale vítá srdečně, s upřímnou radostí. Děti výskají vzrušením a statný černoch nás táhne k chýši, kde podle jeho slov žije „mama“, která má nějaké brouky. Z temnoty hliněného domečku vylézá asi 40letá paní a v kyblíku má to, kvůli čemu sem již týden putujeme.
Na dně nádoby se ve zbytku jakési kaše motají tři poměrně velcí goliáši vzácných bílých forem. Ivo spráskne ruce a hned se pouští do osvěty: „Mama, nesmíš ty brouky dávat k sobě. Oni se pak poperou a poškrábají navzájem. Ta nádoba musí být čistá. Oni mají na těle jemné chloupky a ty se rychle ušpiní a nejde to ničím umýt.“ Žena souhlasně mručí a je na ní znát zklamání, že přivýdělek asi nebude. Nakonec nešťastní špinaví brouci po vyplacení dostávají svobodu. „Důležité je, aby vesničané viděli, že živého brouka opravdu pouštím zpět do buše. Příště si dají pozor na to, co odloví, a živé brouky správně ochrání, než si je prohlédnu. Vybírám jenom ty opravdu perfektní kusy, ostatní nechávám naživu. Tak si chráním budoucí generace,“ říká Ivo Nwana, profesionální lovec hmyzu s dlouholetou praxí. V obchodu s goliáši je elita. Vlastní cenné papíry s kulatými razítky pro legální vývoz a má kontakty pro odbyt na celém světě.
Lov na goliáše
Dalším cílem je zaznamenat brouky v jejich přirozeném prostředí. Následuje další horská túra, opepřená prosekáváním pralesa. Dereme se hustým pralesem na úpatí hory. Začíná být nesnesitelné vedro. V jedné ruce držím monopod s kamerou. Na zádech mám fotobatoh s ostatní technikou a druhou rukou se chytám podrostu na svahu. Kolem je fantastický původní tropický deštný les. Naši brouci nalétávají na poraněná místa starých dubů, a tak je čekám na vzrostlém stromě s vytékající mízou. Jednomu takovému díky svahu vidíme přímo do koruny. Latinsky se jmenuje Vernonia conferta a má údajně léčivé vlastnosti. A oni tam jsou!
Podle Iva goliáši nalétávají pouze a výhradně na tento druh rostliny a okusují její stvoly. Nejprve spatřím páreček. Samička se od samce pozná snadno. Je lesklá a její hlava nenese vidlicovitou zbraň. Samec je kapitální kousek formy conspersus. Nervózně pobíhá kolem milované a dvoří se jí. Další goliáš sedí na protější větévce. Obrovský exemplář vzácné formy albatus. Srdce mi buší vzrušením. Dělám v rámci možností záznam jejich chování a mezitím Ivo organizuje odchyt. Znám chování těchto brouků a vím, že stačí jeden špatný pohyb a všichni vmžiku odletí. Moje předpověď se bohužel naplnila a po Ivově nekoordinovaném máchnutí se brouci rozletěli na všechny strany.
O pár „afrických“ metrů dál je stejný strom a na něm sedí ve výšce našich očí nádherný bílý samec formy quadrimaculatus. Lovu se ujímá Viktor. Tentokrát nepřipouští žádné inovace a sám brouka podebírá síťkou odspodu. Konečně i já si můžu legendárního bílého goliáše potěžkat v ruce. Překvapuje mě teplota a síla tohoto hmyzu. Je doslova napumpován sluneční energií a já mám pocit, že v ruce držím spíš teplokrevného obratlovce než nejvyšší formu hmyzu. Odhaduji jeho teplotu na 40 stupňů. Doslova mi hoří v dlani. Dalším úskalím je jeho ohromující síla v kombinaci s ostrými drápky. Ivo mě varuje před prostorem mezi štítem a krovkami. Zde je brouk nejsnadněji uchopitelný a je si toho dobře vědom. Jakmile v tomto prostoru ucítí tlak, zvedne štít a skřípne v této štěrbině prsty vetřelce. Tato taktika evidentně vznikla proti věčně hladovým primátům, kteří si rádi na tak velikém soustu pochutnají.
Tanec bílého brouka
Při návratu do vesnice nás čeká překvapení. Skupinka starších dětí nám před vesnicí ukazuje rituální tanec bílého goliáše. Jednu holčičku pomalovali bílými skvrnami a ta, za sborového zpěvu ostatních kamarádek, trhanými pohyby předvádí velikého tečkovaného brouka.
Večer domorodci chladem zkřehlé brouky sklepávají ze stromů. V dnešní environmentální době by se chtělo bít na poplach při pohledu na hromádku usmrcených nádherných brouků připravených k transportu pro bohaté sběratele. Ale já to vidím poněkud z jiného úhlu. Odchyt několika kusů hmyzu v přírodě vůbec nic neznamená. Každý hmyzožravec jich denně zkonzumuje minimálně dvakrát tolik. Příroda si s tím umí poradit nadprodukcí. Samička dokáže v průběhu sezony naklást několik stovek vajíček, z kterých se vylíhne nová populace. S čím si ale příroda neporadí, je ničení jejich biotopu. Dokud místní obyvatelé budou dostávat peníze za odchycené brouky, nemají důvod kácet stromy a vypalovat prales, jako se tomu děje v jiných částech tropického světa. Královský brouk goliáš vlastně tou největší obětí chrání své území.
Bílý král pralesa
Královský brouk
Některé kusy mohou měřit kolem 11 cm a svou robustností a váhou patří do první desítky obrů hmyzí říše naší planety. Goliáš patří mezi zlatohlávky (Cetonidae) a představuje jejich největší formu. Samci jsou pokryti jemným chmýřím, které jim dodává sametový vzhled, a hlavy mají opatřeny jakousi vidlicí pro boj o samice. Štít nese kontrastní bílé a černé pruhování, které připomíná královský hermelín. Odtud zřejmě goliáš získal přívlastek – královský brouk.
Barevné formy
V subsaharské Africe žije pět druhů pravých goliášů a některé vytvářejí barevné variace. Jedním ze základních druhů, který vyniká množstvím forem, je Goliathus goliatus nebo také česky goliáš obrovský. Jeho základní forma má černobílý štít a červenohnědé krovky. Podle druhu lokality, v níž se vyskytuje, se jeho vzhled proměňuje výskytem bílých teček, které mohou vzácně vytvořit na krovkách plnou bílou plochu s černými rohy. Tyto kusy jsou již od dob svých objevení obzvláště ceněny a i dnes je jejich hodnota na entomologickém trhu poměrně vysoká.
Patero goliášů
Všech pět druhů goliášů obývá tropické pásmo Afriky. Nejbohatší oblastí výskytu jsou rovníkové pralesy v západní části kontinentu. Zde se vyskytují největší kusy v barevných variacích. Největším druhem je goliáš královský z Pobřeží slonoviny, který dorůstá do velikosti až 11 cm a váhy 100 g. Nejmenším goliášem je 6 cm veliký Goliathus albosignatus, vyskytující se od jižní Tanzanie po severní provincie Jihoafrické republiky.
