Země tvrdě odolávající zahraničním vlivům od dob kolonizace až do dnešní globalizace. Země chránící si svoji autenticitu a původnost. Země, kde se budete stále cítit jako před sto lety, kde se často setkáte s překvapenými pohledy a někdy se budete cítit jako vetřelci. Mauritánie je cestovatelskou perlou Orientu pro všechny, kteří hledají starý svět.
Sedím opřená o kamennou stěnu a pozoruji náměstí před sebou. Uprostřed u pódia si kluci čutají s míčem. Jedna žena v zářivě růžové látce na mě zuřivě mává, abych přišla do jejího krámku. Ulice za jejím domem je zapadaná pískem a písek víří i po mé pravici, kde staré a nové město odděluje údolí dávno mrtvé řeky. Doufám, že se neblíží bouře. Ty písečné jsou nepříjemné. Mohutný dřevěný zámek nad mou hlavou ve větru zaštěrchá. Majitel klíče by měl přijít každou minutu a pustit nás do království středověkých rukopisů psaných kaligrafickým arabským písmem a zdobených zlatem. Tyto knihy jsou pokladem Chinguetti, starobylého města na transsaharské cestě, které bylo kdysi pupkem této části světa. Tuto slávu odvál čas a tentýž čas přivál písek, který město nyní pohlcuje. Téměř zapomenuté a opuštěné město je mým důvodem, proč jsem začala jezdit do neméně zapomenuté a opuštěné Mauritánie, která je nyní mou velkou láskou.
Podél oceánu
Z letiště vyrážíme na sever. Je šedo, z Atlantiku přichází mírný deštík. Tu a tam spadne dvacet kapek. Krajina kolem oceánské dálnice je neutěšená, nekonečná a nudná, takže dospávání noci strávené v letadle je nabíledni a zavřených očí netřeba litovat. Po několika hodinách sjíždíme ze silnice do offroadu a míříme k oceánu. Národní park Banc d’Arguin nevypadá z pobřeží nijak impozantně. To ostatně ani náš kemp, který tvoří několik starých hangárů. Výhledy jsou spíše apokalyptické a moře je studené. I přesto do něj skáčeme – lednová koupačka je povinností.
Brzy ráno vyrážíme na plachetnici s místními rybáři do národního parku. Lidé, kteří zde žijí, patří k etniku Imraguen, mořských Berberů. Jejich lodě páchnou rybinou a nemají motory, jen plachty. Vesnice, kde žijí, jsou velmi prosté. Proto jejich rodiny často žijí podél vzdálené dálnice, kde také prodávají ryby.
Vyrážíme se podívat na delfíny, ptáky a vlky žijící na ostrovech. Vítr však plachetnice záhy takřka převrací. A žádné zvíře v dohledu. Kapitán velí k návratu – dokonce i jeho síla větru znejistěla. Krčíme rameny. Přírodě poručit nejde. Jen co vysedneme z lodi, podél vesnice se jako naschvál prožene hejno delfínů. Kocháme se alespoň zdálky.
Cesta nás vede dál na sever do druhého největšího města země, Nuázibú (Nuadhibú). Město nemá moc co nabídnout. Rušný přístav je nutným místem k zastávce stejně jako malý kostelík, ukázka francouzské minulosti v jinak islámské republice. Míříme na hranici s Marokem, na Cap Blanc, který je národní rezervací, kde přežívají poslední tuleni. Výhledy jsou tu nádherné – skály, divoké vlny a starobylý maják střežící tuto úzkou výspu na konci kontinentu, přímo na hranici Maroka a Mauritánie. Vojáci nám ukazují miniaturní muzeum, které tu vytvořili. Vypadá jako relikt hluboké minulosti, ale jsou na ně tak hrdí…
Do vzdáleného vnitrozemí
Putujeme krajinou, která kromě hnědé nezná jinou barvu. Z lednové šedi Atlantiku se dostáváme do pouště na korbě vlaku na železo, kterým se kodrcáme snad dvanáct hodin. Vítr víří prach z železné rudy a my máme tváře černé. V noci na nás padá zima, a protože nikdy nevíme, na jak dlouho vlak zastavuje, čuráme do PET lahví. V této části země jiná cesta než vlakem nevede. V korbě ležíme na karimatkách nebo ve stanech, jakmile si stoupneme, některý z tvrdých nárazů vagonů vlaku, který má okolo dvou a půl kilometru, námi hází o zem. Vybrali jsme si to sami, nejen kvůli dobrodružství, jakého bychom se v Evropě nedočkali, ale také s vědomím, že oproti dvěma přeplným vagonům pro cestující je studená a prašná korba luxusem.
Pláně vystřídaly hory a soutěsky. Hnědé, ostré a tyčící se do tmy. Některé mají krásný tvar a lákají k procházkám. Toyoty nás ale od nádraží ve městě Šúm vezou probouzející se krajinou do Atáru, dnešního centra pouště. Proti vesnicím v okolí září Atár jako velkoměsto, ačkoliv nám tak v okamžik prvního příjezdu nepřijde. Když se sem ale vrátíme o deset dní později, jako by v našich očích se všemi restauracemi a jednou kavárnou vyrostl. Historická zástavba zde dávno zmizela pod tou novou a kromě kavárny je největší zábavou rušný trh. Atár je ale branou do Afriky, kterou nejdříve ochutnáváme při výletu do okolí.
Procházka údolím z vesnice Ázúgí, kterou kromě dvou velkých kempů pro projíždějící jezdce rallye tvoří jen chýše, nás vede úzkou roklí. Bystré oko si všimne strážního kamene vysoko nad námi. Je celý popsán symboly a znaky kočujících kmenů, které jsou chaoticky vyryté přes pradávné rytiny krav. Říkám mu hraniční kámen, je vidět tak zdaleka, čím jiným by byl? Na cestě dál údolím skáčeme přes řeku. Moje prvotní nadšení z vody, která tu nikdy nebyla, nahrazuje smutek. Voda je slaná jako moře a kolem ní se rýsují solné krusty. Sůl je tu všude. Není to ostatně tak dávno, co zde nebyla země, ale jen moře a oceány. Zbytky soli se vpíjejí do každé vody, která se dotkne povrchu. Palmy a zahrady ale dále rostou a sklánějí se k hladině.
Cestami obchodu i knih
Z Atáru se v toyotách šplháme na náhorní planinu přes divoké serpentinky. Ostrý vítr nám takřka zabraňuje vysednout z aut a místní lidé nás varují před zimou, která na planině panuje. Nedávný smích nám ve větru doslova mrzne na rtech a s obavami vzhlížíme vzhůru. Chinguetti (čti šinkít) nás vítá ocelovou oblohou a vířícím pískem.
Místo je to vlastně nezajímavé a neimpozantní. Horizontu starého města, založeného ve 13. století marockou dynastií Almorávidů, dominuje minaret páteční mešity, který je symbolem celé země. Právě kvůli ní je město považováno za sedmé nejsvatější místo islámu, které nyní ale láká hlavně regionální poutníky. Zbytek starého města, které nahradilo původní pevnost založenou o kus dál v roce 777, je ve špatném stavu a takřka pohlcen pískem. Nové město, francouzské, ale na místní poměry docela kvete.
Cestovatele, jako jsme my, láká Chinguetti hlavně z jednoho důvodu: knihovny. V době, kdy městem proudily karavany a lidé díky nim bohatli na obchodu, přicházeli v jejich stopách i učenci a spisovatelé. Vznikaly školy a učiliště, místa diskuzí a vzdělávání. Pilovala se zde rétorika. Tito lidé, kteří sem přišli za věděním, po sobě zanechali stovky svazků knih na různá témata – od islámu, práva, historie po astrologii a astronomii, botaniku či slovníky a poezii. Ty jsou uloženy ve dvou dnes otevřených knihovnách, kde vám knihovníci s obrovskou láskou ukáží svazky psané na gazelí kůži zdobným písmem a zarecitují oslavné básně na své město, které v jejich očích nepozbylo lesku.
Chinguetti patří ke třem takzvaným starým městům Mauritánie: vedle něj je to ještě Wádán (Oaudane) a takřka na hranici s Mali se nacházející Waláta (Oualata). Města, kolem kterých se točí hrdost národa, ačkoliv fyzicky upadají do zapomnění. Když ale přijedete na nějaký festival nebo představení, oslavné básně na tato tři prastará centra se vždy objeví. Lidé pak jásají a radují se a nutí básníky, kteří jsou rockovými hvězdami pouště, recitovat další a další oslavné ódy. Poezie stojí v srdci každého obyvatele těchto pustin.
Z Chinguetti míříme do dalšího zapomenutého centra, už zmíněného Wádánu, což znamená dvě řeky – řeka vody a řeka vědění. Toto město bylo kdysi velké opevněné centrum pro deset tisíc lidí. Alespoň podle místních průvodců – nutno ale říct, že město je obrovské. Kamenné domy jsou dnes zbořené – město napadli termiti, sežrali střechy a zbytek spadl. Lidé se přestěhovali do nového města, ale zůstal jich jen zlomek. I do odlehlého Wádánu přicházely karavany a místní učenci, zakladatelé tří velkých škol, lákali studenty. Sláva města opadla ve 13. století, kdy se změnily obchodní trasy a sůl a zlato, dvě nejcennější komodity regionu, začaly proudit na sever přes konkurenční oázu.
Krajina, kterou k Wádánu a zpět projíždíme, je poušť. Když ale víte, kam zajet, poznáte, jaká byla její minulost. Skalních maleb je v Mauritánii několik desítek a zobrazují krávy, velbloudy, ale také žirafy. Lidé na obrazech tančí a pluhy orají svá pole. Mauritánská krajina je živoucím muzeem minulosti okolí Sahary, která se dnes, v souladu s dlouhým cyklem vysychání a obnovy, proměňuje v nicotu.
Pouští
Probouzíme se za řvaní velbloudů, kteří se shromáždili za zdmi kempu. Čekají na naše zavazadla a předem si stěžují. Vyrážíme na třídenní pochod přes poušť, která zde má podobu nádherných zlatých dun, které se vpíjejí do hor i do kamenitých plání zvaných reg.
V čele naší malé výpravy jde Sídí Ahmed, můj dobrý známý, který je dítětem pouště. Narodil se v roce pšenice – tak mu to řekla jeho matka, která neznala žádný jiný letopočet než ten tradiční, pouštní. Sídí Ahmed si tedy myslí, že je mu padesát let. Elegantní muž oblečený v modrém tradičním hávu se na dunách vyjímá zdálky a nejde nikdy přehlédnout. Což je dobře, ztratit se tu bych opravdu nechtěla.
Nejdříve procházíme podél vádí, koryta vyschlé řeky, kde stále díky studnám a zavlažování existují palmové háje, které kolem sklizně přilákají tisíce lidí. Hájům dominuje mešita podobná té v Chinguetti. „Vidíte?“ obrací se na nás Sídí Ahmed. „Pod tou mešitou, hluboko asi devět metrů, leží původní město Chinguetti.“ Duny se zde pohybují rychle. Nebude trvat dlouho, než pohltí i současné staré město.
Odpojujeme se od vádí a pokračujeme do hlubin pouště. Výhledu dominuje monumentální duna, náš dnešní cíl. Neustálá chůze nahoru dolů po písku rychle vysiluje, a co hůř, ocelová obloha se proměnila na oblačno. Slunce místy silně praží a stín není v dohledu.
Z duny je nádherný výhled. Já se ale jako malé dítě těším na to, co nás čeká při sestupu. Nojan jsou zpívající duny a v jejich nejspodnější části, která je velmi strmá, opravdu zpívají. Když ponoříte nohu, písek ji obejme a při jejím vytahování udělá zvuk podobný pšouknutí. Když běžíte a velmi cupitáte nebo se kloužete dolů po zadku, vydává hluboký barytonový tón, který jsem neslyšela na žádném jiném místě pouště. Zážitek je to úžasný, a kdyby duna nebyla tak strmá, vyběhnu si ji znovu.
Nocujeme pod ní za bezmračné noci. Ráno nás vítá modrá obloha a my víme, že ani krém s nejvyšším faktorem nepomůže. Balíme se do berberských šátků a pokračujeme dál. Procházíme okolo vyschlých jezer s tisícovkami mušlí a keramickými střepy, které moji přátelé kdysi poslali na dataci do muzea. Tyto zaniklé osady jsou staré okolo osmi tisíc let.
Jednolitá krajina písku a občasných stromů nekončí, ale když uvidíme v dálce se blížící vysílač v v Chinguetti, jsme rádi. Město láká vodou a absencí písku. Nezdržujeme se tu. Jen co vyklepeme boty, nasedáme do toyot a pokračujeme dál na východ, do hlubin Sahary. Respektive do jejího oka.
Monumentální Richat je patrně pozůstatkem padlého podzemního dómu, čtyřicet kilometrů široké koncentrické skalní kruhy ale lákají i milovníky tajemna. Prý snad pozůstatky Atlantidy… V samotném Oku Sahary, jak se Richatu říká, není nic vidět, stojíme ale v jeho zřítelnici a máme pocit, že jsme v centru světa. Kolem nás okruh skal a nicota.
Do civilizace
Atár nás po deseti dnech v pustině vítá tisíci světel a pocitem velkoměsta. Zítra pokračujeme do hlavního města, Nuakšottu. Zbývá nám poslední bod před kompletním návratem mezi slušně vypadající lidi. Horkou lázeň sehnat nemůžeme, ale oáza Teržít (Terjit) od toho není daleko. Úzká skalní soutěska je plná palem s výbornými datlemi, z mechem olezlých skal kape voda a pramen teplé vody stéká do malé nádrže, do které se noříme a necháváme těla jen tak lenošit. Ze záhybů těl mizí písek i špína z cest a vycházíme ven jako noví lidé. Hlavní město čeká!
Cesta je špatná, dlouhá a nudná. Nudné je i hlavní město Mauritánie. Veškerý život se soustředí kolem Kennedyho bulváru, kde jsou dvě nové mešity, kam máme zakázaný vstup. Je tu stanový trh, kde máme zakázáno fotit. Je tu také pár obchodů se suvenýry a pár kaváren. Zajímavější věci leží dál. Jednou z nich je galerie Zinart, která je oázou pohody a klidu ve městě. Přicházíme na sobotní trh s ekoprodukty. Kávu dostáváme zadarmo a spokojeně si hovíme. Podobnému prostředí jsme si za dva týdny odvykli, a tak netrvá dlouho a posouváme se dál.
Největší peckou města jsou velbloudí trhy, které jsou největšími trhy v západní Africe. Stovky velbloudů, jejich krásných oturbanovaných majitelů, krávy, kozy a obrovská velbloudí jatka. To vše je tak fotogenické, že se člověku nechce odejít. Kéž by se ale Mauritánci fotili rádi! Oni to však opravdu nesnášejí. S několika ukradenými snímky a pečeným velbloudím masem v papíru odjíždíme na druhou stranu města. Na podobně výživné místo – přístav a rybí trh.
Je brzy odpoledne a plné lodě se vracejí s úlovky. Vidíme věci, jaké jsme nikdy neviděli. Moře je zde bohaté a zdaleka ne vše, co bylo uloveno, může být loveno. Takové věci obratem mizí z pohledu. Naštěstí jich není mnoho. Senegalští námořníci, kteří zde pracují, vyrážejí na moře v tradičních barevných lodích s motory a sítěmi. Rybaří se tu prakticky postaru a do sítí se zamotají různá zvířata. Zápach je stejně intenzivní jako výhledy. Ani tady se ale nefotí rádi, a tak po strávené hodince vyrážíme zpět do hotelu a z něj na letiště. Spokojení, znavení a zničení. Mauritánie s námi zůstane ještě dlouho – nejen v podobě fotek a vzpomínek, ale hlavně v podobě písku, který prostě pořádně vyklepat nejde.
Otroci a otrokáři
Mauritánie je poslední zemí světa, která zrušila otroctví. Stalo se tak v roce 1981 a až do roku 2007 neexistovaly žádné zákony, které by umožňovaly trestat otrokáře. I v dnešní době je jejich trestání sporadické – v zemi žije podle odhadů takřka sto tisíc otroků a více než půl milionu lidí žije v jisté formě závislosti, která by se k otrokářství dala připodobnit. Cele rodiny pracují po generace pro rodiny duchovních vůdců (marabutů) a jsou na ně ve své existenci i fungování zcela vázány. Mauritánie je stále světem, jehož lidé se dělí na bídán (bílé), výše postavené, súdán (černé), často migranty z jiných afrických zemí, a hartání, potomky propuštěných otroků.
Co se jí v pustině?
Cesta do Mauritánie nepatří mezi největší kulinářské zážitky. Národním jídlem je čebudžen (psáno theboudienne), což je pečená ryba se zeleninou a krátkozrnnou rýží. Jídlo je to vydatné a výborné, což je dobře, protože je většinou hlavní volbou. Sehnat se dá také maffe, rýže s masem a arašídovou omáčkou, kuře na cibulce zvané jassa, různé typy vývarů, ale také velbloudí guláš. Na ulici se pak vidí grilované maso. Pouliční jídlo je v mnoha oblastech jedinou volbou – turismus tu příliš stop nenechal. Ze sladkého si nejčastěji pochutnáte na datlích anebo datlové pastě, která je často uchovávána ve vyčiněných kozích kůžích. Uvidíte je na trhu – malé kožené pytlíčky nebo celé kozy vycpané datlemi. Tyto pochoutky se pak zapíjejí atájou, malým silným čajem se spoustou cukru. Jeho první nálev je silný jako smrt a poslední sladký jako polibek – aspoň se to říká. Atája je také tím nejsilnějším, co si v Mauritánii dáte – panuje zde přísná prohibice a alkohol jsem nikdy nikde nenašla. A rozhodně ne proto, že bych se nesnažila.
Země jako konstrukt
Mauritánie je zcela umělý konstrukt. Samotný název do regionu přinesli Římané a pak recyklovali Francouzi, kteří po velmi tvrdých bojích připojili tuto část světa k Francouzské západní Africe. Uvnitř něj byla v roce 1904 označena jako svébytné území a stala se protektorátem pod dnes senegalským městem Saint-Louis. Současná Mauritánie tedy vznikla v myslích a na mapách Francouzů na území, které nikdy státem nebylo. V minulosti vešla oblast ve známost jako Blád aš-Šinqít, Země Chinguetti, které bylo duchovním centrem regionu, ale také místem vzdoru proti francouzské správě a kolonizaci. Historicky byla Mauritánie územím rozděleným mezi Maroko a západoafrické státy (říše Ghana, Mali nebo Songhaj), ale také různé kočovné kmeny a menší státy, které vznikaly v pouštních centrech. V Nuakšottu jsou největším zážitkem velbloudí trhy. Ochutnala jsem tu i pečené velbloudí maso.
