Severní region Etiopie Tigrajsko nabízí vůni čerstvě upražené kávy na každém rohu, historické monumenty světského i náboženského významu, chutné jídlo i ochutnávku místního alkoholu. Zapadlé vesnice i rostoucí města. Jediné, co zde dlouhodobě chybí, jsou mír a déšť.
V Tigrajsku u hranice s Eritreou málokdo spěchá. Nezáleží na tom, jestli zavítáme do turistického města Aksúm, nebo do zapadlé vesnice, kam nevede silnice, životní tempo je zde podobně pomalé. Severní Etiopie má vlastní čas. A nemám na mysli jen to, že autobusy neodjíždějí na čas, ale až tehdy, když se naplní. Hodinky Tigrajců ukazují jiný čas než v ostatních částech země. Životy místních se řídí dvanáctihodinovými cykly. Den zde nezačíná o půlnoci, ale v šest ráno.
Zoufalá hranice
Kopce v severní Etiopii se z autobusu i z letadla jeví nekonečné. Vlní se krajinou jako kusy hedvábné látky. Tvoří je skály a suchá vegetace, kaktusy a sukulenty, olivovníky. Občas se na místech, kde by to člověk čekal nejméně, objeví pár domečků. Je zde i několik velkých měst, která se pomalu rozrůstají a lákají k životu obyvatele z rurálních oblastí. Adigrat je jedno z nich: sídlí tu několik poboček místních bank, místních i zahraničních neziskových organizací, továrna na léky. Významné obchodní centrum je také vstupem k Rudému moři a k Eritreji. K hranici tohoto souseda Etiopie se vydáváme nejdřív.
Výhledy na majestátní okolní pohoří jsou v silném kontrastu s úpadkem v pohraničním městečku Zelambesa. Do ruchu pohraničních oblastí, kde se obyčejně obchoduje se vším možným, má toto ospalé město daleko. Ulice jsou zde téměř prázdné. Zborcené domy, v nichž zoufale hledají stín krávy, jsou jen jednou z trpkých připomínek na ještě stále nedávný konflikt se sousedem. Dvouletá válka mezi Eritreou a Etiopií sice skončila v roce 2000, ale k podepsání míru došlo až o osmnáct let později, když se k moci dostal současný etiopský premiér Abiy Ahmed. Konflikt, jenž dle Mezinárodního trestního soudu v Haagu začal invazí Etiopie do Eritreje, pokračoval po složení zbraní jako tzv. období ani války, ani míru. Boje i téměř dvě dekády, kdy se v oblasti kolem hranic nic nedělo, vedly k rozdělení rodin, desítkám tisíc mrtvých a o mnoho více vysídleným obyvatelům.
Mnoho domů pak pomohly obnovit mezinárodní organizace, hodně jich však zůstalo prázdných. Zaklepeme na vstupní bránu u jedné ze staveb, které zůstaly obydlené. Otevře stydlivá, malá Etiopanka s miminkem v náručí. Pozve nás, abychom se usadili v obývacím pokoji, kde má u gauče rozložený malý stolek s plynovou bombou a na ní pánev. Tak jako při každé návštěvě v Etiopii se hostitelka Abrehet pustí do přípravy kávy. Odbíhá do kuchyně, kde peče čerstvé placky indžara. Etiopská základní potravina má podobu obrovské palačinky, která má texturu jako houba na nádobí a je nakyslá. Obyčejně ji připravují z miličky habešské zvané tef, etiopského endemitu. Jenomže na severu pěstují spíše pšenici, a tak Abrehet připravuje indžaru z ní. Těsto lije na velkou elektrickou pánev a zakrývá placku poklopem. Hotové placky klade jednu na druhou do koše z rákosu, v níž vydrží i několik dní. Místní je zde jedí samotné nebo s luštěninami, které naservírují do středu indžary a nabírají si je kousky odtrženými z okraje.
U kávy se žena rozpovídá o tom, jak její manžel opakovaně zkoušel štěstí v Saúdské Arábii, aby uživil pětičlennou rodinu. „Nevěděla jsem, že chce odejít, a najednou mi zavolal z ciziny,“ říká Abrehet. Mnoho lidí v oblasti volilo tuto alternativu, muži především v případech, že nevlastní půdu. Abrehetina muže několikrát deportovali, a tak dnes raději chová slepice na vajíčka a peče chleba. Občas někdo zaklepe na dveře a Abrehet odbíhá prodávat bílé pečivo. Je spokojená, že je rodina pohromadě.
Místa, z nichž se utíká
Opačným směrem od Adigratu, ve vnitrozemí u hranice Tigrajska a Afarska (další ze svazových států Etiopie), leží vesnice Dega. Z útesu na kraji vesnice je výhled na daleké kopce a do údolí, přes ně lze dojít do Afarska. Jeden z nejkrásnějších výhledů, jaké jsem v životě viděla. Život místních lidí ale patří k nejzoufalejším. U nás jej známe především z kampaní na pomoc regionu v polovině osmdesátých let. Oblast tehdy sužovala sucha a hladomor. Svět obletěly fotografie hladovějících dětí i hudba ze světového koncertu Live Aid. Od té doby jsou vesnice jako Dega zcela závislé na vládní i mezinárodní pomoci a podpoře migrujících členů rodin. Dnes se navíc ke všem výzvám přidává ještě aktuální konflikt mezi Tigrajskou lidově osvobozeneckou frontou (anglická zkratka TPLF) a vládní armádou.
Do Degy jsme přijeli před vypuknutím místního konfliktu. Dovedl nás sem Amene Haileselassie z organizace Life For Change, která staví u místních obydlí cisterny s filtry na vodu. Nejbližší studna je vzdálena od vesnice asi tři kilometry. Pro vodu chodí především ženy, některé rodiny mají oslíky. Díky cisternám však mnoho místních rodin může shromažďovat dešťovou vodu. Pokud prší...
Všude vidím poskládané kamení kolem chodníků, i domy jsou kamenné. Krajina postrádá zeleň, vévodí jí nahnědlé tóny. Sem tam roste kaktus, z nichž místní sklízejí ovoce. Na kraji vesnice je pár olivovníků, jejichž dřevo lidé žvýkají pro zdravé zuby.
Rituál
U jednoho z domů se scházejí muži kvůli náboženskému svátku. Pod plastovou plachtou přednáší místní ortodoxní kněz modlitbu a rozděluje mezi účastníky pšeničný chléb. Muži z vesnice k němu servírují místní pivo – žlutý nápoj s kousky pšenice. „Nemusíte to pít,“ pošeptá mi Amene. Těžko následovat jeho radu, když na mě jako na jedinou ženu přítomnou v kruhu hledí všechny oči mužů čekajících, jak mi bude chutnat. Dega je jedním z těch míst, kde vám dolévají, i když jste ještě nedopili. Naštěstí se nikdo neurazí, když necháte nápoj ve skleničce.
Zatímco si muži po rituálu povídají, na vedlejším dvoře připravují ženy jídlo. Na otevřeném ohni vaří luštěniny, na dvoře se povalují konzervy s nápisy USAid. Se čtyřicetiletou Tsegou se posadíme mezi kozí bobky pod olivovník. Matka čtyř dětí vypráví, jak odjela za svým manželem do Saúdské Arábie. „Nejmladší dcera měla rok. Pečovali o ni staří rodiče. Dlouho se neozýval, musela jsem odejít,“ říká. Kromě mužů bez půdy migrují z Etiopie i ženy. Po jejich práci je poptávka v zemích Arabského poloostrova. Pracují tam jako uklízečky domů, pečují o děti – o ty cizí, aby finančně zabezpečily ty svoje. Jejich příběhy však mnohdy končí otročením.
Jediné přání
Tsega putovala ilegálně přes Džibutsko i válkou zmítaný Jemen. Za cestu i za zprostředkování práce zaplatila pašerákům. Častý model u nevzdělaných obyvatel země. Ačkoliv ze všech stran slyší nešťastné příběhy, často stačí slyšet jeden úspěšný, aby se sami vydali na cestu. A to i v obdobích, kdy Etiopie oficiálně zakázala migraci třeba do Saúdské Arábie, jelikož země nebyla schopna zabezpečit dodržování lidských a pracovních práv přicházejících migrantů.
Tsega odešla od prvního zaměstnavatele po pár týdnech, protože jí neplatil za práci. Práce bez mzdy je běžná, podobně jako různé formy násilí páchaného na migrantkách. Tsegin příběh se odehrál v roce 2011, kdy nebyla migrace z Etiopie na Arabský poloostrov nijak regulovaná. Dnes již má Etiopie bilaterální dohody s vícerem tamních států o zaměstnaneckých podmínkách. Mezitím se však hodně Etiopanek vrátilo do rodné země s traumaty na celý život. Tsega působí ve stínu olivovníku vyrovnaně, a to i přesto, že svůj cíl nesplnila. „Když jsem odjížděla, toužila jsem po lepším domě. Po zkušenosti s těžkou prací a nelidským jednáním a po tom, jak mi chyběly děti, jsem chtěla jediné. Vrátit se,“ říká.
Turistický Aksúm
Ze zapadlých vesnic jsme se vydali do jednoho z turistických center severu Etiopie. Podél hlavní silnice se vine linie hotelů a penzionů různých cenových kategorií. Kromě indžary s luštěninami zde několik podniků nabízí čerstvé džusy z místního ovoce nebo burgry. Odoláme italskému espresu a i zde se zastavíme na kávový rituál u jedné z místních žen. Dvě z nich sedí pod košatým stromem uprostřed Italského náměstí neboli Piazza Italiana. Italové pobyli v Etiopii jen pět let, země nikdy nebyla skutečně kolonizovaná.
Aksúm pamatuje především časy, kdy bylo město hlavním ekonomickým i náboženským a vzdělanostním centrem Aksumského království. To bylo mezi prvním a desátým stoletím podobně významné jako perská a římská říše. V čase svého největšího rozmachu, kolem třetího století, prý dosahovalo až za hranice afrického kontinentu, do Jemenu.
Dnes město žije z někdejší slávy a hlavním zdrojem příjmu místa je turismus, i díky tomu, že místní historická část je již více než čtyři dekády na seznamu Světového kulturního dědictví UNESCO. Město láká i věřící, kteří se zde setkávají v nejvýznamnější křesťanské svátky v roce u místního kostela svaté Marie ze Sionu. Místní, kteří se neživí turismem, farmaří. V této oblasti začali Etiopané pěstovat pšenici i žito.
Svatostánek
Pod stromem pozorujeme přípravu kávy, hopkající kozy i děti běhající kolem. Již s příchodem na náměstí si nás vyhlídl Efrem, vysoký, štíhlý Tigrajec, který si vydělává tím, že provádí turisty historickou částí města. Trpělivě čeká, až se nasnídáme, a společně se vydáváme k ruinám, obeliskům, hrobkám aksumských králů a ke kostelu. Je před Velikonocemi, a tak místní ortodoxní křesťané již téměř padesát dní nejedli maso a u kostela se každý den shromažďují k modlitbám. Ženy oblečené v dlouhých bílých šatech, se šátky na hlavách, mají v kostele i mimo něj vyhrazené místo oddělené od mužů. Přesně ve tři odpoledne však všichni společně obcházejí budovu svatostánku celkem třikrát.
Původní kostel svaté Marie ze Sionu nechal postavit aksumský král Ezan, jenž vládl impériu od roku 330. Ortodoxní křesťanství prý našlo v Etiopii své místo právě během jeho panování. Jedním z místních archeologicky významných artefaktů je Ezanův kámen, jenž dokumentuje králova válečná tažení i jeho přechod ke křesťanství. Klíčovou roli v obrácení Ezana na křesťaskou víru prý sehrál svatý Frumentius. Král měl v oblasti zakládat první církevní školy. Nápisy na kameni jsou v řečtině, arabské sabejštině a v jazyku ge’ez, z něhož později vznikl oficiální jazyk Etiopie amharština i tigrajština.
Dnešní podoba vůbec prvního kostela v zemi je již po mnoha rekonstrukcích. Etiopané věří, že právě zde je uložena Archa úmluvy s desaterem božích přikázání. „Střeží ji již třicet let jeden mnich. Před svou smrtí pak vybere svého následovníka,“ říká Efrem. O tom, že je archa právě v dnes ospalém Aksúmu, nepochybuje. Jako příklad uvádí třeba to, že kdysi se lidé léčili vodou z pramene v okolí kostela.
Cestující obelisk
Nedaleko svatostánku stojí několik obelisků. Tedy, některé z nich stojí. Obelisky označují místa s podzemními pohřebními místnostmi. Efrem tvrdí, že čím vyšší a honosnější je obelisk, tím výše postavený byl člověk, jehož tělo zde kdysi dávno pohřbili. Spočinula zde i těla několika panovníků. Čtyřiadvacet metrů vysoký Aksumský obelisk je nejvyšším stojícím monolitem ve městě. V minulosti ho fašisté odvezli do Itálie jako připomínku vítězství v Etiopii. Nejsou to ani dvě dekády, co se unikátní kamenný útvar vrátil.
V historické části města je několik hrobů panovníků i archeologické muzeum, kde se dozvíte mnoho zajímavostí o tom, jak skončila někdejší sláva Aksumského království. Hypotéz je hned několik. Jedna z nich se přiklání ke klimatické změně jako důvodu, proč ubylo srážek, a tedy nebylo možné pěstovat dostatečně. Je zjevné, že sucha v regionu míchala karty již tehdy.
Z Aksúmu se přesouváme autobusem na západ, do města Shire.
Letiště, ze kterého letíme do Addis Abeby, nemá kromě přistávací plochy a budovy o velikosti většího obchodu v podstatě nic. Letíme domů.
A pak už jen z domovského světadílu pozorujeme, jak se nejdřív Etiopii pod novým premiérem daří, a pak zase, jak na severu opět vládne válka a hlad...
Válka v Etiopii
Více než rok trvající konflikt na severu Etiopie se odehrává mezi bojovníky na straně vládnoucího premiéra Abiy Ahmeda a Tigrajskou lidově osvobozeneckou frontou. TPLF byla u moci více než tři dekády, do roku 2018, a to i přesto, že Tigrajci tvoří jen přibližně šest procent populace. Aktuální konflikt začal obléháním klíčové etiopské vojenské základny v Seru touto politickou stranou za použití těžké techniky. Etiopský premiér reagoval nařízením federální ofenzivy. Od listopadu 2020 zemřely tisíce civilistů, víc než dva miliony lidí z Tigrajska utekly do jiných částí země nebo třeba do Súdánu. Velká část populace na severu země opět čelí hladomoru.
