Do Afriky nemusíte jezdit jenom proto, abyste v přirozeném prostředí viděli slona, lva nebo žirafu. A už vůbec nemusíte zamířit do vyhlášených východoafrických národních parků nebo předražené vnitřní delty řeky Okavango v Botswaně. Já si zvolil chudou zemi, která příliš zahraničních návštěvníků neláká.
Pro dobrodružné přírodovědce je Etiopie nesmírně lákavá. Řada národních parků tu těží z pestrosti prostředí a vysokého stupně endemismu, které jsou dané už pouhým rozpětím nadmořských výšek – od 100 metrů pod hladinou moře v Danakilské proláklině po 4620 m na vrcholu nejvyšší hory Ras Dašan. Většina povrchu je zde hornatá s rozlehlými horskými plošinami, protnutá Velkou příkopovou propadlinou se soustavou malých i velkých jezer. Vegetace má většinou povahu suchých stepí, ale v horách zůstaly zachovány i stálezelené mlžné pralesy nebo unikátní alpínské porosty lobelek.
Simienské hory
Z autobusového nádraží v Gondaru, kam jsme přeletěli z hlavního města Addis Abeba, jezdí několikrát denně autobusy do městečka Debark. Namačkáni na zadní sedadlo vyrážíme vstříc horám, ale ještě netušíme, že nás cestou čekají dvě nečekaná zdržení. Nejprve jsme se potkali s náboženskou poutí u příležitosti vysvěcení zbrusu nově dostavěného kostela. Řidič se davem křesťanů může prodírat jen pomalu. Další zdržení je ale mnohem dramatičtější. Asi hodinu před cílem je náš autobus na prašné klikatící se silnici přepaden dvacítkou mužů ozbrojených dřevěnými holemi. Jeden z pasažérů pohotově vstává, zvedá do té doby ukrytý samopal a výmluvným gestem dává útočníkům najevo, že jej hodlá v případě nutnosti použít. Divoce vyhlížející skupina odklízí kamenné zábrany a pouští nás dál.
Debark je v podstatě jen řada chatrčí lemujících velmi prašnou silnici. Je tu však sídlo správy národního parku Simienské hory, který se v roce 1978 stal součástí světového dědictví UNESCO. Na jeho území se nachází i nejvyšší hora Etiopie Ras Dašan. Vyřizujeme si veškerá povolení, domlouváme „mulaře“ i povinného „pistolníka“, tedy chlapíka, který nás s puškou v ruce bude po celou dobu pětidenního treku chránit před ozbrojeným přepadením. Vyrážíme na druhý den hned po rozednění.
Čeká nás asi třicet kilometrů pěšího stoupání do horského kempu Sankaber (3250 m n. m.). Zprvu míjíme horaly, kteří směřují s kozou či ovcí na dopolední trh v Debarku, ale později už stopy osídlení mizí. Pastviny se mění v nespásané louky, přibývá ptáků a naše nadšení z okolní přírody roste každým krokem. Přecházíme několik údolí s potoky a právě v těchto úsecích se cesta noří do prazvláštních lesů. Jsou tvořeny stromovými třezalkami a také vřesovci či pichlavými duby. To, co je u nás nízká bylina, má ve zdejších horách podobu stromu a dorůstá až desetimetrové výšky. Stín pohádkového lesa přichází vhod, protože horské slunce v těchto nadmořských výškách ostře žhne.
Simienské hory mají charakter náhorní zvlněné plošiny, která se na svém severním a východním okraji strmě propadá do okolní krajiny. Skalnatý terénní zlom je zcela jistě nejvýraznějším geomorfologickým znakem třetího nejvyššího afrického pohoří a poskytuje samozřejmě i dech beroucí výhledy. Z okraje terénního zlomu lze za dobré viditelnosti zřetelně dohlédnout až o dva výškové kilometry níže – jako byste se dívali z okénka letadla. Krajina je protkaná hlubokými kaňony, skalními suky a hřebeny, ale také řadou malých venkovských usedlostí. Se západem slunce zde stavíme stan a užíváme si nejen příjemné ochlazení, ale také pozorování mnoha ptačích druhů, včetně impozantních orlosupů bradatých.
Louky, které spásají opice
Druhý den treku je fyzicky ještě náročnější, přináší ovšem i radost ze setkání s početnými skupinami dželad. Jsou to býložravé opice, blízce příbuzné paviánům. Žijí v početných tlupách, které mohou mít i přes sto členů. Ve skutečnosti se jedná o shluky několika rodinných skupin, tvořených vždy dominantním samcem a několika samicemi s mláďaty. Samci jsou mohutnější, pestřeji vybarvení, váží asi 20 kg a jejich tělo měří přes 70 cm. Na prsou mají zvláštní, sytě červenou trojúhelníkovou lysinu. Dlouhá srst, a hlavně cosi jako „číro“ na hlavě jsou nezbytným přizpůsobením drsnému klimatu zdejších hor s nočními teplotami pod bodem mrazu.
Dželady obývají pouze hory na severu Etiopie a v Eritreji. V Simienských horách žije jejich nejpočetnější populace. Stoupáme travnatým svahem k okraji terénního zlomu a všude kolem nás se pasou. Nebojí se nás – dokážou prý odlišit turistu s fotoaparátem od místních s puškou, kteří je občas nelegálně loví. Samci chránící své rodiny spolu občas naoko soupeří, což v praxi znamená velmi hlasitý pokřik a výstražné cenění zubů. Mohutné špičáky patří k obávaným zbraním dželad a jejich obnažení, při kterém se samcům zvláštně vyhrnou horní i dolní rty, patří k jasným gestům výstrahy.
V horkém slunečném odpoledni procházíme jednou z nejvýše položených celoročně obývaných vesnic v Simienských horách. Geech je vlastně jen asi dvacítka tzv. tukulů, tedy kruhových chýší s kuželovitými slaměnými střechami. Vesnice ve výšce 3500 metrů nad mořem je obehnána kamennou zídkou, což má zabránit průniku pasoucího se dobytka. Náš „pistolník“ tady má známé, snad díky tomu se nám dostává pozvání na kávu. Přikrčeni vstupujeme do zakouřeného interiéru. Tukul má v průměru asi 10 metrů a válcová část je čtyři metry vysoká. Podlahu tvoří udusaná půda, na které se batolí umolousané děti, hejno slepic a dvě kůzlátka. Zadní část prostoru je přepažena a slouží ke spaní celé rodiny pohromadě. Vaří se na otevřeném ohništi, kolem kterého usedáme. Kouř volně proniká střechou. Paní domácí s miminem v šátku na zádech vybírá několik kávových zrn z pytle a na pánvi je nad ohněm praží. Následují předvídatelné úkony, ovšem v kulisách připomínajících středověk – ruční roztlučení upražených zrn kamenem na hrubý prášek, uvaření ve špinavé vodě v menší kameninové nádobě a následné obřadné nalití do kalíšků. Káva je však překvapivě chutná! Koneckonců je Etiopie pravlastí kávovníku.
Nad vesnicí Geech se ve výšce 3650 metrů nachází stejnojmenný kemp, kde trávíme dvě noci. Ještě o 300 výškových metrů výše se nachází vyhlídkový bod Imet Gogo s fantastickým kruhovým rozhledem. Tady náš trek končí. Na horských loukách i skalnatém terénním zlomu ve výšce okolo čtyř kilometrů další dva dny bádáme, fotografujeme, pozorujeme krkavce tlustozobé s neuvěřitelně mohutnými zobáky a mnoho dalších pozoruhodných a jinde nevídaných živočichů. Pak už je čas vrátit se do Gondaru a přesunout se na jihovýchod země.
Bale – v horských roklinách
Do národního parku Bale jsme přijeli po blátivé cestě z epicentra rastafariánského hnutí - města Šašamane. U horského městečka Dinšo je potřeba domluvit si trasu několikadenního treku a zaplatit vstup, povinného průvodce a mezky na transport batohů. Do hor prý můžeme až pozítří. Volný den využíváme naplno: bádáme, pozorujeme a fotíme bohatou faunu v okolí.
Mezi první zoologické objevy patří nádherná endemická antilopa nyala horská. Její pruhované vybarvení i dlouhé šroubovité rohy samců z ní dělají jednoho z nejkrásnějších sudokopytníků světa. Spolu s nyalami se v husté křovité vegetaci pasou rodinky prasat bradavičnatých, obývajících pouze omezenou oblast v horách východní Afriky. Nacházíme zde i několik jejich doupat vyhrabaných v zemi.
V Etiopii žije plná desetina všech ptačích druhů světa! Na určení více než tisíce druhů ptáků je nezbytné mít s sebou determinační literaturu. Na některé ptačí zvláštnosti ale knižní atlasy potřebovat nebudete – například obrovský zoborožec havraní je nepřehlédnutelný. Podařilo se mi ho překvapit při koupeli v říční tůni. Několik dlouhých sekund jsme na sebe z pár metrů užasle hleděli, než opeřenec důstojně odkráčel ze své koupelny na břeh a rychlou chůzí nevzrušeně zmizel za pahorkem.
Následující den se již s průvodcem vydáváme na čtyřdenní trek. Při stoupání do poloh nad 3500 metrů opouštíme keřový buš a vcházíme na alpínské louky, které ovšem ty evropské nepřipomínají ani náhodou. Alpínské pásmo hor je ve východní Africe stanovištěm mohutných, až šest metrů vysokých lobelek, které nezaměnitelně dotvářejí krajinnou scenerii. V Etiopii roste druh Lobelia rhynchopetalum. Tyto sloupovité rostliny s dřevnatým stonkem a růžicí listů mají mohutná květenství, která se vytvářejí až v dospělosti a mají podobu třímetrové palice vyrůstající nad listovou růžicí. Jsou opylovány výhradně ptáky, konkrétně špačkem tenkozobým. Máme štěstí a hejno špačků s dlouhým ocasem a rezavými křídly pozorujeme přímo v akci.
Po překročení výškové hranice 4000 metrů se úbytek kyslíku velmi zřetelně projevuje ztíženým dýcháním. Travnaté pláně jsou zde doslova prošpikované neuvěřitelným množstvím chodeb mnoha druhů hlodavců a dalších zemních savců. Na jediném metru čtverečním je v průměru pět až deset otvorů a také labyrint chodeb vyhrabaných těsně pod povrchem. Neustále zde něco pobíhá, vykukuje z děr nebo piští. Největším hlodavcem je tu ikona národního parku, hlodoun velký, dorůstající délky 30 cm bez ocasu a hmotnosti až čtyři kilogramy. Oči má posazeny na vrcholu abnormálně velké hlavy, což mu umožňuje šikovný úkryt v noře před zdejšími predátory.
Zloději, paraziti a dojídači
Taková potravní nabídka samozřejmě nemůže zůstat bez povšimnutí. Nad prostřeným stolem se na obloze vznášejí nejen přímí lovci, ale také „zloději“ a „paraziti“, případně „dojídači“. Asi nejpočetněji je zastoupeno krásně vybarvené káně černohřbeté s bílou spodinou těla a rezavým ocasem. Z velkých dravců na obloze krouží orli stepní, orli křiklaví a orli okroví. Občas se mihne raroh jižní nebo naše poštolka. Nádhernou podívanou představují útoky jestřábců pochopovitých a jejich vzájemné nesnášenlivé interakce s krkavci tlustozobými a vránami bílými. Plejádu velkých ptáků na obloze doplňují supi afričtí, supi krahujoví, kapucíni a orlosupi bradatí, kteří zvědavě „obhlížejí terén“ bezprostředně nad námi.
Vítěz soutěže krásy
Nacházíme se v domovině jednoho z nejvzácnějších velkých zvířat světa. Vlček etiopský, určitě jedna z nejkrásněji vybarvených psovitých šelem na Zemi, žije totiž pouze tady a v okolních horách. Jeho populace čítá v současnosti necelých 500 jedinců, čímž je jeden z nejohroženějších savců světa. Rezavě vybarveného vlčka s bílou náprsenkou a atletickou postavou na štíhlých nohou zahlédnu dalšího dne hned brzy ráno, kdy mě po rozednění fyziologická potřeba vyhání ze stanu. Vlček obchází nedalekou horskou louku a číhá na hlodouny. Spíš než vlka mi připomíná přerostlou lišku s hrdě vztyčenou hlavou. Každopádně jeho vybarvení a dlouhé nohy z něho dělají vítěze v soutěži krásy všech zvířat žijících v místních horách.
Biblické lesy v Arsi
Přibližně sto kilometrů západně od národního parku Bale se na silniční trase nachází městečko Dodola a nad ním určitě jedno z největších překvapení naší etiopské cesty. Ve zdejších horách totiž nejen pravidelně prší, ale z důvodu mísení vlhkého chladného vzduchu z hor a teplého suchého vzduchu z okolních stepí je zde velice častý výskyt mlh. Právě na severních svazích pohoří Arsi nad Dodolou se vyvinuly úžasné horské mlžné pralesy, které jako by do tohoto vyprahlého koutu světa nepatřily. Mnohými jsou pro svou starozákonní ponurost označovány jako biblické a tvoří je hlavně dva druhy stromů: jalovec Juniperus procera a podokarp Afrocarpus falcata (nemají české pojmenování). Díky řídkému osídlení zatím nebyly lesy ničeny kácením.
Vzácnost a unikátnost lesního porostu dokumentuje i vysoký podíl stromů nejvyšších věkových skupin. Mohutní metuzalémové zde dorůstají výšky až 50 metrů, obvodu kmene šest až osm metrů a dosahují dle posledních průzkumů stáří až přes tisíc let. Vysoká vzdušná vlhkost tu navíc vytváří ideální podmínky pro mechorosty, a tak se z místního pralesa stalo doslova zelené království.
Trek stromovými bodláky
V dešti stoupáme několik hodin neuvěřitelným lesem do kempu ve výšce asi 3000 metrů, kde nás překvapí místním červeným vínem. Přes noc se vypršelo a ráno je jak vymalované. Opět stoupáme úžasnými lesy se stromy s obřími rovnými kmeny a mohutnými kořeny prorostlými nad zem, s neuvěřitelně pokroucenými větvemi keřů, to vše zcela pokryté souvislým porostem hustých mechů, ze kterých kape voda. Místy je les střídán menší pastvinou a jen opravdu ojediněle narazíme na lidské obydlí.
Potkali jsme menší skupinu stromových opic gueréz pláštíkových, které patří k nejkrásnějším primátům. Černobílé zbarvení, dlouhý ocas s bambulí na konci, ale hlavně bílý pláštík na hřbetě, tvořený prodlouženou srstí, z nich činí nezaměnitelného obyvatele deštných pralesů střední Afriky. Osmičlenná skupina se pohybuje v korunách stromů a předvádí nám dovedné skoky. Guerézy se živí takřka výhradně listy a plody stromů a pro jejich trávení se u nich vyvinuly tři žaludky.
V nadmořské výšce kolem 3400 metrů se charakter vegetace mění a stále častěji se zde uplatňují stromové vřesovce a třezalky, které už známe ze Simienských hor. A ještě výš, přibližně nad 3500 metry, vstupujeme na alpínské louky. Les zůstal pod námi a všude kolem nás rostou nejen lobelky, ale také prazvláštní obří bodláky. Vysoké přibližně pět metrů, s ukrutně pichlavými listy, ale hlavně s nápadnými kulatými květenstvími o průměru až 40 centimetrů. Jedná se o bělotrn Echinops longisetus, který roste jen v etiopských horách.
Bodlákovým porostem stoupáme po hřebeni s dalekými výhledy na okolní čtyřtisícové hory až ke kamennému stavení Adele Camp, které je naším cílem. U ohniště si uvědomujeme, že jsme během jednoho dne prošli třemi zcela odlišnými porosty, a těžko říci, který z nich byl neuvěřitelnější.
Pohodové Wondo Genet
Znaveným tělům je třeba dopřát odpočinku, k čemuž se výborně hodí bazén napájený termálními prameny v letovisku Wondo Genet, necelých deset kilometrů jižně od města Šašamane. Rozkládá se na úpatí dvouapůltisícového horského hřebene s rozlehlými opadavými pralesy. Ponořeni do vody o teplotě 40 stupňů upíráme zrak vzhůru ke hvězdám. Pohled na tropická souhvězdí, nerušený jakýmkoliv světelným znečištěním, doprovázený trochu tajuplnými zvuky okolního afrického buše, je nezapomenutelný. Stejně jako celá Etiopie.
Dobré vědět
- Pro vstup do země potřebujete cestovní pas platný šest měsíců po konci vaší cesty. Vízum lze získat buď po příletu do země za 50 dolarů, nebo předem on-line na stránce www.evisa.gov.et. Třicetidenní vízum vás v takovém případě vyjde na 52 dolarů a dostanete je během tří pracovních dnů.
- Důrazně se doporučuje očkování proti žloutence typu A i B a břišnímu tyfu. Pokud se hodláte pohybovat ve vyšších polohách, antimalarická profylaxe není nezbytná. V případě cesty ke kmenům v povodí řeky Omo na jihozápadě země je ale preventivní užívání antimalarik vhodné.
- Volné táboření v horách je možné, v národních parcích povolené pouze na vyhrazených místech. V muslimských oblastech (města Harar, Šašamane aj.) vás nemusí ubytovat v hotelu, pokud nejste sezdaní manželé. Stejně tak zde nesmějí být ubytováni na jednom pokoji jedinci stejného pohlaví.
- Stravování – etiopskou specialitou je placka inžara, obvykle podávaná se zelenými pálivými papričkami a kousky kozího masa. Rozhodně lze doporučit místní výborné pivo, například značky Dashen nebo Harar, které vyjde zhruba na 20 Kč.
- Vstupy do národních parků jsou zpoplatněné a vycházejí asi na 150 Kč/den (včetně poplatku za postavení stanu či noclehu v chatce). Povinný je buď průvodce (Bale, Arsi), nebo ozbrojený doprovod (Simienské hory). Návštěvníci využívají k transportu zavazadel muly, které dopraví těžké batohy na místo noclehu. Doporučuji batohy před tímto transportem dobře zabalit do igelitových pytlů.
