Malawi: Africká země plná úsměvů

Malawi: Africká země plná úsměvů Zdroj: Martin Navrátil

Najednou kdosi zanotuje očividně známou písničku a přeplněné vozidlo se začne vlnit v africkém rytmu.
Jezero Malawi a jeho hlavní pláž
„Kuk, nechceš mě vyfotit?“ zvaly mě často dětské tváře
Hrochů byly v národním parku stovky
5
Fotogalerie

Malawi: Africká země plná úsměvů

Malawi je pro mě jedna z nejlepších zemí Afriky, a to jsem procestoval téměř tři čtvrtiny tohoto kontinentu. Dokonce jsem jí dal přezdívku „Thajsko Afriky“, protože se v ní každý usmívá a chce pomoct. Nebojte se neznáma a překročte se mnou práh se jmenovkou Malawi.

Bývalá britská kolonie, která s dalšími státy světa soupeří v soutěži o nejchudší ekonomiku. Kdybyste si prostudovali statistiky, nejspíš byste se zhrozili a nikdy do téhle země nevycestovali. Žije v ní nejen obrovské množství lidi pod hranicí chudoby, ale je zde i významný výskyt malárie nebo HIV. Já ale v koutku duše tušil, že si mě tenhle africký kout něčím získá...

Cesta za atmosférou

V Johannesburgu nasedám do letadla, které by za necelé dvě hodiny mělo přistát v exoticky znějícím hlavním městě Lilongwe. Nejdřív přelétáme přes vyprahlou krajinu, která se ale postupně mění na krásně zelenou oblast. Pod křídly se střídají země jako Zimbabwe či Mosambik, než se konečně objeví největší město Malawi. Na letišti si vyřizuji víza a pak už vplouvám do teplého a vlhkého podnebí. „Welcome to Malawi,“ vítá mě taxikář a odváží mě do města, které rozhodně nepatří k nejhezčím metropolím světa.

Nepravidelná, až chaotická výstavba, kterou probarvují domky místních. Pokud bych vás zničehonic postavil na hlavní náměstí, těžko byste uvěřili, že se nacházíte v největším městě jakékoli země. Jenomže do téhle části světa se nejezdí za památkami, nýbrž za atmosférou. Afrika je divoký živel, který musíte procítit. Mít otevřené oči, nastražené uši a vnímat vůni prostředí.

Snad proto moje první kroky míří na hlavní tržiště, které už z dálky působí jako velký živý organismus. Čím blíže se k němu dostávám, tím více dokážu rozlišit nejen krásné pestrobarevné oblečení místních žen, ale slyším i čilý ruch. Hned ke mně přiskočí místní kluk a nabízí mi rybu čerstvě ulovenou z řeky. Nestihnu ani odpovědět, a už dostávám další skvělou nabídku, tentokrát čerstvě vymačkané pomerančové šťávy. Usedám do provizorního baru s plechovou střechou a nad pivem pozoruji organizovaný chaos. „Proč má ten obchodník na hlavě tenisku?“ ptám se místního štamgasta. „Tihle chodí celý den po tržišti se vzorkem. Když se někomu zalíbí, zavolá na něj, domluví si velikost i barvu a prodavač mu pak přinese celý pár.“

V podvečer se tržiště jako mávnutím kouzelného proutku zklidní a lidé se rozprchnou nejen do svých příbytků, ale také do barů. Zatančit si. Každý večer hraje v mnoha podnicích kapela, která vám přivodí sluchový orgasmus. Nebojte se vstoupit, i když bar nevypadá zvenku moc vábně. Dostanete nefalšovanou dávku africké kultury. Stačí jakýkoli hudební nástroj a Afričané s vrozeným talentem pro zpěv a tanec se dají do pohybu. „Zpěv a tanec nám umožňují zapomenout na všechny naše starosti a trápení. Jsme v transu a užíváme si oslavu života,“ svěřuje se mi u barového pultu James. Jakmile dopije svůj drink, vrhá se na parket a předvádí taneční kreace, za které by se nestyděli ani účastníci talentových soutěží.

Třetí v Africe, páté na světě

Mým dalším cílem je největší malawiské jezero, ke kterému se vydávám veřejnou dopravou. „Vyjedeme za pět minut,“ dušuje se řidič mikrobusu na můj dotaz. Nakonec jsou z toho dvě hodiny. Je vlastně jedno, v jaké části afrického kontinentu se nacházíte, všude platí ona průpovídka, že zatímco my máme hodinky, Afrika má čas. Lidé, kteří mají program rozplánovaný na minuty, tady zkrátka zapláčou. A rozčilovat se nad tím, že jízdní řády jsou jenom cárem papíru, nemá naprosto žádný smysl.

Do mikrobusu by se mělo správně vejít nanejvýš dvanáct cestujících, ale nás se do něj vměstnalo ještě jednou tolik. Najednou kdosi zanotuje očividně známou písničku a přeplněné vozidlo se začne vlnit v africkém rytmu. Cesta, která místo slíbených čtyř hodin zabere půl dne, aspoň utíká o něco rychleji. I tak mám ale tělo vytvarované podle sedačky, z níž se mi v každém výmolu vrazí pružina do zadku. Mikrobus se postupně zaplňuje nejen slunečnicovými semínky, ale také domácí zvěří. To, že mi tu a tam proběhne kolem nohou kohout, mě nepřekvapí. Když ale řidič pověsí na zpětná zrcátka uzené ryby, to už si můj údiv vyslouží. Ale nestěžuju si, i chaos může být krásný.

Konečně se před námi objevuje vytoužené jezero Malawi, které by se dalo označit jako africký Bajkal. Když jsem se druhý den vydal na jeden z jeho ostrovů a ponořil se pod hladinu, nestačil jsem se divit. Nikdy předtím jsem v jezerních vodách neviděl tak rozmanitý život. Nejenže okolo mě plavaly stovky ryb, ale navíc se předháněly v pestrobarevnosti. Tuhle nádheru jsem se šnorchlem v teplé vodě vydržel obdivovat celý den. „To jezero mi přirostlo k srdci,“ povídá mi pak jeden Angličan v místním baru. „Kdysi tu sloužil můj otec a zamiloval si to tady. A teď se sem i já rád vracím a užívám si klid,“ pokračuje nostalgicky a sleduje kýčovitý západ slunce nad jezerem. Kdo by si pomyslel, že zatímco pro Čechy a Slováky má cesta do srdce Afriky punc těžké exotiky, pro anglické rodiny je Malawi populární dovolenkovou destinací? U jezera jsem strávil tři dny – procházel jsem se po krásných dlouhých písečných plážích, projížděl se v kajaku nebo se jen tak povaloval.

Rybí trh v zapadlé osadě

Zachtělo se mi navštívit nějakou vesničku v okolí modrého skvostu, protože právě tam člověk najde tu opravdovou Afriku. Moje volba padla na Chembe, kde se denně odehrává rybí trh. Už při východu slunce přirážejí ke břehu desítky malých dřevěných lodí. Každá z nich je plná darů jezera. Betonové molo není schopno všechny pojmout, a tak nejedna bárka zakotví několik metrů od břehu, kde už čekají nosiči, kteří drahocenný poklad odnášejí na hlavách. O jeho cennosti svědčí i to, že sem přijíždějí také velké firmy z Lilongwe a ryby rychle ukládají do mrazírenského auta. S každou další hodinou se otepluje a rybí odér je čím dál pronikavější. Rybí trhy se obvykle konají ráno, tady ale probíhá po celý den. Na obzoru se blíží další a další lodě plné ryb. „Rybolovem se živíme už po několik generací,“ vypráví mi místní rybář a africkou angličtinou mě zve na snídani. Hádejte, z čeho se skládá – z uzené ryby, rýže a čaje.

Malawi je sice velmi chudá země, ale naštěstí také neskutečně úrodná. Všude si lidé dokážou vypěstovat nebo ulovit něco k jídlu. „Na materiální věci nám peníze chybějí, ale hladem netrpíme,“ vysvětluje můj hostitel a společně se zakousneme do výtečné snídaně. Vypozoroval jsem, že jsou tu celkově lidé mnohem optimističtěji naladění než v okolních zemích. Možná i proto, že všude kolem řádily kruté občanské války, které jako by se Malawi vyhýbaly.

Pozvání do chýše a fotbal!

Překvapilo mě, že mě v Malawi lidé zvali k sobě domů. To se mi jinde v Africe nestalo, protože lidé nechtějí ukazovat svoji chudobu, někdy se také zkrátka stydí. Tady mě však vítali s úsměvem a chtěli se co nejvíc dozvědět o světě „tam venku“. Vstupuji do malé hliněné chatrče s malými okny. Uprostřed je ohniště, kde se vaří. Kolem něj jsou rozprostřeny postele nebo slaměné rohože, na kterých se přes den sedí, zatímco v noci na ně početná rodina uléhá. Lednice, rádio nebo televize? Na ty zapomeňte. V celé vesnici je jediná televize a funguje to přesně jako u nás před sedmdesáti lety – všichni se večer scházejí u souseda, který ji má u sebe. V den mé návštěvy se měl sledovat zápas anglické ligy, na který se všichni těšili. Soused ale prý začal za sledování vybírat poplatek, který si nemůže každý dovolit. Navrhl jsem tedy, že pozvání do domu oplatím pozvánkou na zápas. Měli jste vidět ty rozzářené oči, z nichž sálala nejen vděčnost, ale také nedočkavost.

Výlety za hrochy

Suchozemské Malawi nabízí kromě jezera i safari. Ne tak věhlasné jako třeba v Tanzanii nebo Jihoafrické republice, ale přesto mu nechybí kouzlo. Pokračuji tedy do oblasti Liwonde. V minulosti sem jezdívali angličtí lordi lovit trofeje, dnes se sem jezdí kvůli zážitkům v podobě zívajících lvů nebo majestátních slonů. Já se ovšem nejprve vydávám za hrochy, kterých tu údajně žije druhá největší populace po Botswaně. Na malé loďce překračujeme hranice národního parku a najednou se před námi zjevují vystrčené šedé hroší hlavy.

Dokud jsme od nich v dostatečné vzdálenosti, hroši jen tak poklidně plavou na hladině, ale jakmile se přiblížíme, otevřou velkou tlamu, vyfouknou vzduch a ponoří se do řeky, z níž pak trčí jen dvě velké oči. „Blíž už nepojedeme,“ oznamuje rázně místní průvodce. „Nejnebezpečnějším africkým tvorem není lev, ale hroch,“ dodává. „Přestože jde o býložravce, každoročně má na svědomí víc úmrtí než obávané šelmy. Spousta lidí v Africe totiž nemá přístup k tekoucí vodě, a tak ji chodí nabírat k jezerům. Nechtěně tak někdy naruší teritorium hrocha, který na ně bleskurychle zaútočí. Koho by napadlo, že se tohle nemotorné zvíře pohybuje ve vodě stejně rychle jako na souši nejrychlejší lidský sprinter?“ S tímto výkladem ranger otáčí plavidlo směrem od hrochů.

Další den se jedeme autem podívat do další části národního parku, kde se dají při troše štěstí zahlédnout lvi, sloni či antilopy. Jen je dobré, když se vám při tom nerozbije vůz jako nám. Zhruba pět kilometrů před vjezdem do parku nám vypověděl službu motor. Museli jsme tedy vystoupit a stařičký teréňák opravit. Za normálních okolností by to nebyl takový problém. Jenomže tady se v okolí pohybují lvi. A tak všechny páry očí z vozu neustále sledují jakýkoli pohyb kolem nás. Dělali jsme si z toho legraci. Ta nás ale přešla ve chvíli, kdy jsme po hodině opravili auto a po dvou kilometrech narazili na lví rodinku. V takový okamžik jen polknete a modlíte se, aby vás ten nahoře i v tak bezpečné zemi ochránil...


Jezero Malawi

Jezero bylo dříve nesprávně nazýváno Ňjasa. Leží v jižní části Velké příkopové propadliny. Dlouhé je téměř 600 km, jeho šířka dosahuje až 75 km. Plocha hladiny je zhruba 31 tisíc km2. Ohromuje impozantní hloubkou přes 700 metrů. Po jezerech Viktorie a Tanganika je třetím největším jezerem Afriky. Objemem 7775 km3 zaujímá 5. světovou příčku.