Do Angoly ji přivedl manžel, kterého poznala v Praze. Nyní je Vladana Gomes Adolfo v Angole už pátým rokem a navzdory některým problémům věří, že ji tady čekají další spokojená léta.
Čím se v Angole zabýváte?
Po našem přestěhování do Angoly jsme se během tří měsíců vzali a založili první angolskou firmu na výrobu přírodní kosmetiky Charme Natura. Hledáme možnosti, jak zpracovávat a využívat místní přírodní zdroje, a podporujeme tím drobné místní farmáře. Nyní se snažíme rozšířit naši firmu o výrobu potravin. Já sama už vyrábím sirupy, marmelády, sušené ovocné kůže, fermentuji a zpracovávám kakaové boby, pražím kávu a vyrábím různé druhy mouky. Taky jsem dopsala svou první knihu a nyní se snažím s místním kolegou napsat další o angolských provinciích, domorodých lidech a jejich zvyklostech.
Jak se liší mentalita místních od té naší?
Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykla na jejich nebojácnost, pro mě někdy až drzost. Jejich nedochvilnost a tempo mě přiváděly k šílenství. Zato jejich věčný úsměv na tváři a dobrá nálada za každých okolností mě vždy dokázaly uklidnit. Jsou hrdí, nebojácní, pomalí, ale veselí a přátelští. Jejich víra v boha a nekonečné vysedávání v kostele a čekání na zázrak jsou obdivuhodné. Mnohdy propásnou i zajímavou zakázku, protože bůh je důležitější.
Čím se liší životní styl místních od našeho?
Stres a shon tady neuvidíte. Žádné co by, kdyby tady neexistuje. Žijí ze dne na den, a co bude zítra, se uvidí. Rodiny jsou tady hodně spjaty a pravidelně se o víkendu scházejí. Často žije několik generací v jednom domě a není ani neobvyklé, že s vámi sdílí dům blízký kamarád nebo zaměstnanec, který se stane součástí vaší rodiny. My sami jsme poskytli domov jednomu z našich zaměstnanců, který s námi pracuje a žije již tři roky. Návštěvu neodbudete za hodinu a neuctíte obloženým talířem. Bydlíme na sídlišti v krásném bytě, ale z kohoutku nám voda neteče. Často vypadává elektřina a po dešti se cesty mění v řeky. Autobusovou zastávku tady nenajdete a jízdní řády neexistují. Vlaková trať, když po ní zrovna nejede vlak, slouží jako dětské hřiště. Nakupovat můžeme v luxusním centru nebo na místním trhu. Život tady je stejný jako v Evropě, ale je klidnější a není tak komfortní.
Co vás nejvíc překvapilo, ať už příjemně, nebo nepříjemně?
Paruky a umělé vlasy, 90 procent angolských žen má buď paruku, nebo napletené umělé vlasy. Největším smutným překvapením je pro mě fakt, že koupit v Angole například ručně vyráběný, dřevěný stůl je téměř nemožné. Celou obchodní nabídku obsadila Čína a čínské výrobky. Rozesmutňuje mě fakt, že země s takovým přírodním bohatstvím nedokáže vyrobit džus, sýr nebo jogurt a vše dováží. A k tomu jejich přesvědčení o tom, že co je z Evropy, je lepší a kvalitnější a zvedne jejich společenský status. Na druhou stranu musím podotknout, že v okamžiku, kdy jim zajistíte finance, dokáží vyrobit cokoliv od pražičky kávy až po větrný mlýn.
Je něco, s čím jste se tam dodnes nesmířila?
Nikdy se nesmířím s tím, jak zacházejí se zvířaty, konkrétně se psy. Sami jsme si jednoho přivezli z Evropy a je to člen rodiny. Tady je pes odsouzen k životu na balkoně nebo v kotci po zbytek života, pokud ho tedy nevyhodí na ulici. Odmalička učí děti po psech házet kamení. Každý večer poslouchám srdcervoucí psí křik plný bolesti. Tohle jsou chvíle, kdy se sama sebe ptám, jestli tohle vydržím.
Chybí vám z domoviny něco?
Moje rodina, pochopitelně mi chybějí rodiče, dcery a vnoučata. I přes to, že jsem s nimi každý den v kontaktu, chybí mi osobní kontakt s nimi. Občas se mi zasteskne po chvílích s kamarádkami někde v kavárně u dobré kávy. V Angole, přesto, že je tady jedna z nejlepších robust na světě, káva není obvyklé pití. Co se týká ostatních věcí, chyběl mi tvaroh a chleba, ale už jsem si je začala vyrábět sama, takže mi ke štěstí chybí opravdu jen rodina a občas trochu chládku.
Co naopak vnímáte jako lepší než u nás?
Celkově se mi tady žije lépe, je tady větší klid a pohoda. Nic nespěchá a všechno má řešení. Lidé tady nežijí pod pohrůžkami exekutorů a pokut za pozdní platbu nájmu. Není tady nátlak bank, které neustále nabízejí půjčky, a lidé umějí žít jen s tím, co mají a na co mají. Umějí se bavit a užívat si život a netrápí se nad tím, kolik mají aut, jestli jejich šaty jsou podle posledního trendu nebo jak velký zadek mají. Ženy se tady umějí o sebe starat a muži je v tom podporují. Obecně si umějí sami sebe vážit.
Vědí místní o Česku? Jak reagují, když se zmíníte, odkud pocházíte?
Většinou si Česko spojí s Československem. Vzpomínají na doby, kdy naše republika spolupracovala s Angolou na rozvoji země. Mladší generace o Česku moc neví. V době kritické situace s pandemií koronaviru angolské zprávy o Česku hodně mluvily, to trochu zvedlo povědomí o tom, že existujeme.
Jaké jsou cestovatelské zvyklosti místních? Ať už do zahraničí, nebo v rámci vlastní země?
Angolané cestují rádi a hodně do zahraničí. Nejvíce navštěvují Brazílii, Kubu, Portugalsko, Namibii a JAR. Víkendové pobyty tady nemají žádnou tradici. Když už cestují mezi provinciemi, tak jen z rodinných důvodů.
Jakých pět míst byste ukázala nejlepšímu kamarádovi z Česka, který v Angole ještě nebyl?
Určitě bych mu doporučila navštívit místní umělecký trh, kromě nádherných masek a obrazů je neskutečný zážitek nákup samotný. Hodně mě zaujalo muzeum otroctví, které je mimo jiné na nádherném místě na pobřeží Atlantiku. Zcela mystické místo je tvrz Mama Muxima, kterou vybudovali Holanďané a dnes slouží jako poutní místo. Je z ní nádherný výhled na řeku, malou vesnici a úchvatnou džungli. Nemohu opomenout safari park Kissama, který je nedaleko Luandy. Jízda jejich safari náklaďákem, který už hodně pamatuje, je adrenalin. Místo, kde řeka Kwanza vtéká do Atlantiku, má pro mě obrovské kouzlo, voda je tady tak divoká, že připomíná kotel vařící vody. A Mirador da Lua, místo zamilovaných, kde se pozoruje západ slunce. Skaliska, která neustále ukrajují kus zelené přírody a zvětšují se, jsou dechberoucí.
Vaše nejoblíbenější místo nebo zážitek?
Velice ráda jezdím do vesnice Buraku (Díra), která je na pláži Plameňáků (Praia dos Flamingos), kousek za městem. Je to místo, kde je nádherná pláž, kterou navštěvují jen místní lidé. Můžete tam pozorovat plameňáky nebo delfíny dovádějící kolem bárek místních rybářů. Lidé, kteří v téhle vesnici žijí, mě vždy nabijí energií a čas, který strávím s místními dětmi, je pro mě vždy neopakovatelný zážitek.
A oblíbené místní jídlo?
Angola má velmi rozmanitou gastronomii, je pro mě těžké určit jedno jídlo. Ale kdybych měla doporučit, tak by to bylo mutete, bagr a tradiční funže. Mutete jsou malé knedlíčky z dýňových semínek, které se vaří spolu s vyuzenou rybou bagr, která se loví z děr, po vyschnutí řeky. Funže je tradiční africké jídlo, které se v jednotlivých zemích Afriky liší v mouce, ze které se vyrábí. V podstatě se jedná o knedlík vyrobený z mouky a vody.
Kterých pět výrazů byste použila pro popis Angoly a jejích obyvatel?
Funže – jejich nejoblíbenější jídlo, které musí mít minimálně pětkrát do týdne. Tanec – tančí všude a při každé příležitosti, je to nedílná součást jejich životního stylu, děti snad tančí dřív, než chodí. Drzost – zeptají se na cokoliv, kohokoliv a kdykoliv, nemají žádné zábrany, umějí si říct o to, co chtějí. Korupce – nedílná součást Afriky. Party – slaví snad všechno, co jde, někdy mám pocit, že v Angole je party každý den, a nejedná se o malé oslavy, ale opravdu o velkolepé akce s hudbou, rautem a spoustou lidí, ať jsou to narozeniny, svátky, nebo jen oslavy úspěchů někoho z rodiny.
