nahoru

Guinea: Země dobrodruhům a korupci zaslíbená

Tomáš Kubeš 4. října 2021 • 06:15
Guinea: Země dobrodruhům a korupci zaslíbená
foto: Tomáš Kubeš

Kdo v této západoafrické zemi hledá podobné turistické cíle, jako je Eiffelovka nebo Tower, bude asi zklamán. Tady možná na první pohled nejsou žádné mimořádné atrakce. Ale kdo se nenechá odradit, ten pozná neuvěřitelnou zemi, kde se mísí současnost, tradice, divoká příroda i nepoznaná pulzující tvář Afriky.

Rozpadající se auto, všudypřítomný červený prach, který se víří po nezpevněné cestě, deset pasažérů nacpaných v osobním autě… Připomíná to spíše cestu někam do lomu než hlavní spojnici Guineje s Pobřežím slonoviny. Konečně nás vítá rezavá cedule a provázek na cestě nahrazující hraniční závoru. Z chatrče u šňůry se v klidu kolíbá voják v roztrhané uniformě a nekompromisně žádá úplatek. Tím je kontrola u konce, svazek bankovek přinesl nezájem. Po pár kilometrech je už větší, oficiálnější bouda s cedulí, kde nás zdraví úředník v pečlivě vyžehlené uniformě a zve nás na přátelské popovídání. Procedura vstupu do země připomíná příběh z románů, kdy nás úředník jedním dechem vítá. Důležitým okamžikem je otevření velké knihy, kam celník zapisuje s velkou vážností všechny údaje, včetně jmen otců a jejich otců, až se dostáváme pomalu až k praotci Čechovi. A druhou rukou dosti rezolutně žádá povinné všimné. Tím je vše vyřešeno, máme stokrát denně kontrolované razítko a můžeme si naplno užít opomíjenou Guineu.

Bájná Lola

Na mapě je město Lola velikým pohraničním městem, skutečnost ale spíše připomíná zapadlou idylickou díru s boudami se střechami z rezavých plechů. Jedna hlavní ulice plná přetížených kamionů a barelů od nafty. Ty mají i druhé využití. Po vyprázdnění se spolu s drátěnkou používají jako grily na kuřata a skopové. Jsme v pohraniční metropoli mezi Libérií, Pobřežím slonoviny a Guineou, proto se všude povalují ohromné balíky a zboží, které se pašuje ze sousedních zemí. Najít hotel je umění. Přesněji řečeno ubytování, kde bude klid. Obyčejně velká část zařízení tohoto jména jsou bary s pokojíky, které neslouží jen pro přespání. Většina osazenstva lokálů totiž slouží k obveselení po dlouhé a namáhavé cestě. Pokoje jsou tedy využívány pravidelně a každý, kdo si pronajímá chvilkový pokoj, fasuje velkou krabici s prezervativy. To jasně vypovídá o účelu zařízení.

Místa pro klidný pobyt jsou často až na okraji města a slouží také jako taneční bary. Výhodou bývá mrazák plný piva. To je tady oblíbeným nápojem pro majetné. Přestože většina obyvatel vyznává islám, tak si s tím hlavu nikdo příliš neláme. Náš nový známý Muhamad, což je snad nejčastější mužské jméno, dostal chuť na slivovici. Když jsem mu říkal, že jako věřící přece nesmí pít, měl už nachystanou fintu – zelenou lahev od limonády značky Sprite. Když jsem mu nalil nápoj, zeptal se mě: „Co vidíš? Alkohol, nebo sprite?“ Já odpověděl, že limonádu. A on spokojeně přitakal: „Tak vidíš. A to samé vidí Alláh.“ Cestu si evidentně najde každý.

Poslední šimpanzi

Vydat se na stolovou horu Nimba pro mě bylo vždy velkým snem. Jenže pohraniční přestřelky a problémy v okolních zemích příliš nedovolovaly cestování. Ale jako náplast za zmařenou cestu se ukázala návštěva vesnice Bossou, kde sídlí program na záchranu populace šimpanzů. V lesích a kopcích nad vesnicí najdete chráněný prales a populaci asi deseti lidoopů. Šimpanzi jsou známi i svou inteligencí. Během dlouhodobých výzkumů bylo prokázáno, že dokáží pomocí kamenných nástrojů rozlousknout ořechy nebo plody palmy olejnaté. V Bossou, kraji, kde se pěstuje káva, funguje krásná symbióza s chráněným územím. Pro vesničany jsou turisté zdrojem příjmů a rovněž velká část populace spolupracuje v rámci projektu. Navíc zde vesničané žili po staletí se šimpanzi, dokonce je považují za posvátné a každý rok pro ně pořádají slavnost.

Náš průvodce Jean se ukázal jako výhra. Sice jsme se několik hodin prodírali pralesem po svahu kopce, ale věděl, kde hledat. Asi po třech hodinách si přímo před námi hrála na stromě malá skupinka šimpanzů. Byl to neuvěřitelný zážitek, pozorovat naše nejbližší příbuzné z takové blízkosti. Jaké bylo překvapení, když jsem se otočil a asi dva metry vedle nás seděla nejstarší samice s několika dalšími jedinci. Oni nám hleděli do očí a my jim do jejich. Na to se opravdu nedá zapomenout. Za toto setkání jsme mohli děkovat právě Jeanovi, na kterého byla tlupa zvyklá a nečekala od něj žádné nebezpečí. Smutnou zprávou zůstává budoucnost těchto primátů. Tlupa žijící v Bossou bohužel nemá čerstvou krev odjinud, a tak v rámci projektu byla odkoupena půda a na ní vysázen les jako spojnice se svahy hory Mont Nimba. Tam žije ještě velká populace šimpanzů, kteří se stáhli z neklidných zemí Libérie a Sierra Leone, kde je lidé během občanské války lovili. A druhým problémem je nález dalších ložisek železné rudy, největších v Africe. K dosavadním dolům mají být založeny další, takže se hora odlesní a možná časem i vytěží. Čínská společnost hladoví po nerostech a guinejský prezident dostal podle zlých jazyků dobře zaplaceno. A tak prodal nejen horu, ale i přírodní ráj zapsaný do UNESCO, který jinde v okolí už není.

Střecha nebo konzerva

Cestovat v zemi, kde příliš nefunguje veřejná doprava, je dobrá zkouška pevnosti vašich nervů. Na okraji měst jsou parkoviště, kde nejčastěji vyčkávají řidiči s legendárními kombíky značky Peugeot a dalšími posvařovanými vraky. Zapsání do úřední knihy a koupě jízdenky jsou jen začátkem náročné anabáze. Nyní se čeká na další pasažéry a klidně se můžete jít projít, dát si oběd nebo se jen tak poflakovat okolo. Totiž, dokud auto není plné, tak se čeká. Rozčilování vám nepomůže, pravidla jsou jasná – využít prostor co nejlépe, aby výdělek byl maximální. Tady se neplánuje, ale především vyčkává.

Když nás bylo u auta osm, dožadoval jsem se odjezdu a řidič mě jednoduše uzemnil prostou odpovědí: „Vždyť nás je sotva polovina.“ Představa namačkané sardinky v rozhrkaném autě, během jízdy mezi dírami v tenkém asfaltu a vzdálenosti 400 km může být děsivá. Ne, to se nedá představit. Nakonec nás v autě a také na střeše bylo neuvěřitelných 27. Řidič oficiálně veze jen asi 15 lidí, dva pasažéři sedí vedle něj, za ním čtyři až pět a vzadu v kufru také čtyři. Postupně během cesty si sedli řidičovi na klín další dva lidé, kteří šlapali na pedály podle rozkazů, ale také další chtiví přepravy zabrali střechu. Ne, na to se nedá zapomenout a plyne z toho jediné – my v Evropě jsme strašně rozmazlení a nevážíme si prostoru kolem sebe. Tady, v Guineji, je řidič ten největší pán, který rozhoduje o vašem bytí. A jednoduchá statistika – na 400 km padlo 28 hodin jízdy s krátkým přespáním u hospody, dvěma defekty a pauzou na čurání.

Co to je příroda

Příroda Afričanům příliš neříká. Nedá se to zpeněžit a běžní vesničané si ji nemohou dovolit. To jen cizinci, kteří podle představ místních vydělávají statisíce dolarů měsíčně, se nudí. A proto cestují. Přesto pokud je v blízkosti měst některé z atraktivních míst, bohatí Guinejci jezdí na pikniky nebo na vyhlídku, odkud z hotelové terasy mohou pozorovat vyprahlou krajinu s vychlazeným nápojem v ruce.

Obecně má Guinea dvě odlišná pásma. Na jihu až k oceánu se táhnou pralesy a severu naopak vévodí hory, které už zasahují do pásu vyprahlého Sahelu. Ale i v pustině se dají objevit fantastická místa. Jen musíte najít někoho, kdo vám pronajme vozidlo, nejčastěji motorku, a ví, kam jet. Což je ten největší problém. Místní často neznají ani své bezprostřední okolí, nepotřebují to k životu. My jsme měli štěstí a po strastiplné cestě nás dvě motorky odvezly do lůna přírody. Je až neuvěřitelné, jak se mění krajina během cesty z vyprahlé savany na svěží les s řekou a monumentálním útesem, z kterého se valí voda vodopádu Dittin. Tady, v proudící vodě peřejí a vodopádu, se nemusíte bát obávané bilharzie. Tento parazit žije ve stojatých vodách a dostává se do těla během kontaktu s kontaminovanou vodou. V subsaharské Africe s ním ostatně žije většina obyvatel.

Milované Konakry

Podle Guinejců není hezčího města než proslavené Konakry. Dýchavičná a přeplněná metropole není ovšem žádným rájem. Neskutečné horko, šedivé smogové nebe, ucpané silnice už od rána a spousta hluku mezi různě poslepovanými domy. Přesto je město vyhlášené atmosférou i jako centrum západoafrické muziky. Z původních 50 000 obyvatel v roce 1958 má metropole odhadovanou populaci už přes dva miliony. Při průjezdu městem to chce opravdu pevné nervy, hodiny v kolonách jsou každodenní řeholí. Nejlepší na přejezd městem jsou řidiči motorek. Ti dokážou proklouznout a uniknout frontám. Proto je všichni chtějí a muži ve žlutých nebo oranžových vestách postávají na rozích ulic. Najal jsem si jednoho a překvapilo mě, že mluví anglicky. Ve frankofonních zemích je aktuálně hlad po angličtině, a to především díky Facebooku, nabízí v této řeči více.

Druhým důvodem je migrace. Můj řidič mi ihned nabídl, že mě bude vozit celý týden, když mu vyřídím vízum do vysněné Evropy. Když jsem nebyl příliš nadšený, řekl mi bezelstně, že stejně už má našetřeno pro pašeráky, takže stoprocentně uteče a věří, že se o něj v Evropě postarám. Naivita i víra v pečené holuby byly neuvěřitelné, ale na druhou stranu chápu, že když se člověk rozhlédne kolem sebe, žádná báječná budoucnost tu na většinu obyvatel nečeká.

Fotografování zakázáno

Pamětihodnosti města si prohlédnete za jeden den. Hlavní mešita, několik parků, národní muzeum a také neudržované koloniální domy, mezi kterými vyčnívají nové výškové budovy. Uprostřed křižovatek je vystaven obraz prezidenta, který nesmí chybět v žádném obchodě nebo úřadě. Nepřítomnost jeho podobizny se trestá i ztrátou licence a vězením. Takže člověk musí být opatrný a já jsem se s jeho úřadem setkal také. I když ne příliš šťastně. Velká katedrála v italském stylu mě lákala k fotografování, a tak jsem si ji ponechal až na den odjezdu. Pobíhal jsem okolo, abych našel ten nejlepší úhel, až jsem vyšel na přilehlou ulici. Tam se strhla mela – běloch s taškou plnou fototechniky. Obecně je fotografování v Africe vždy rizikové, nikdo ho nemá rád a v blízkosti veřejných budov to může skončit i několikaletým žalářem. A to byl i můj případ.

Ulice, v které jsem bezelstně pobíhal s fotoaparátem, byla přístupem k prezidentskému paláci. Do pár minut se na mne vrhl asi tucet vojáků a četníků, rojili se další, civilisté zmizeli neznámo kam, a dokonce přijel i obrněný transportér. Špion byl čerstvě chycen při činu. Vypadalo to zle, letadlo mi letělo za pár hodin, vojáci řvali jeden přes druhého. Velitel prezidentské gardy byl nepříčetný a nevypadalo to, že mi jen tak sundají želízka. Naštěstí znám Afriku, ale rychlé vykoupení z vazby před odletem docela výrazně narušilo můj rozpočet pro zbytek cesty.


Tři země a každá jiná

Guinea v Africe není jediná, najdete tam rovnou tři a docela se to plete. Ke všemu ještě vzniká pěkný jazykový guláš, protože každá země měla odlišného koloniálního pána. Guinea, o které čtete, mluví francouzsky a Afričané jí často pro zjednodušení přezdívají „Guinea-Konakry“, podle hlavního města. Její západní soused, Guinea-Bissau, bývala portugalskou kolonií a mluví se zde nejen portugalsky, ale navíc také kreolsky. A poslední Guineou je Rovníková Guinea, což je pás země mezi Kamerunem a Gabonem. K zemi patří i několik ostrovů v Guinejském zálivu s nepřehlédnutelným velkým ostrovem Bioko, kde je hlavní město Malabo. Díky moři se stala nejbohatší ze všech tří Guinejí. V moři byla totiž nalezena ropa, a tak černé zlato přineslo radost i bohatství pro vládnoucí elitu. Jen tu nemají rádi turisty. Získat turistické vízum je víceméně nemožné. A ještě ke všemu tu mluví opět jinak, a to španělsky.


Dobré vědět

  • K cestě do Guineje je třeba vízum, které se dá získat v Berlíně, aktuálně za 60 eur. Někdy je to neuvěřitelný byrokratický kolotoč, proto je jednodušší získat vízum na počkání přímo v Africe. Vždy záleží, jak se budete líbit při pohovoru. Cestovat přímo z Evropy je možné se společností Air France nebo Royal Air Maroc. Jediné mezinárodní letiště je v hlavním městě Konakry. Země je překřížena dvěma hlavními asfaltovými silnicemi a doprava kamkoliv jinam je možná pouze po nezpevněných cestách. Veřejnou dopravu nahrazují legendární kombíky Peugeot a různá další vraková vozidla dovezená především z Francie.
  • V zemi se platí guinejským frankem, ale díky velké inflaci je třeba mít v batohu hodně místa na stoh bankovek. Platba kartou je možná v luxusních hotelech, ale mimo hlavní město na turistiku není nikdo příliš připraven. A také důležité upozornění – v Africe obecně bankomaty přijímají jen karty VISA. Sice se situace mění, ale často u bankomatu budete mít smůlu, pokud máte konkurenční debetní nebo kreditní karty. Mimo velká města žádný bankomat ani nehledejte. Důležitým faktorem pro výběr je také, zda náhodou není vypnutá elektřina. Je to poměrně častý jev, kdy budete muset i několik dnů čekat na zázrak. Vyměnit se však dají eura a dolary.
  • Obecně je v Guineji oblíbená rýže s masem nebo rybou. Někdy narazíte také na pečené banány, těstoviny a sladké brambory. Vegetariáni to nebudou mít moc jednoduché. Maso je tu zaklínadlem a statusem. U všech hospod a barů se grilují kuřata, ale také skopové nebo hovězí. Výběr není velký, a tak doporučuji vrhnout se na to, co je právě v hrnci, brzy totiž už nebude nic.

Tipy do itineráře

Jak je vám už nejspíš zřejmé, atrakce v našem pojetí v Guineji nenajdete, zážitkem je vidět vesnický život v Africe a vůbec se někam dopravit. Kam se za dobrodružstvím vypravit?

  • Konakry - pulzující metropole, která nikdy neutichá, noční život v klubech a barech, ta nejlepší živá západoafrická hudba
  • Centre d‘Art Acrobatique Keita Fodeba - zaprášená hala uprostřed hlavního města ukrývá světoznámou školu akrobatů, kam se sjíždí žáci z celé západní Afriky
  • Îles de Los - tropický ostrov 30 minut lodí od Konakry; kokosové háje, pěkné pláže a divoký les, autentické pikniky místních
  • Bossou - poslední zbytky lesů s proslavenou skupinou šimpanzů
  • Fouta Djallon - zvlněné kopce náhorního plata, kde je možné zavítat do nitra divoké přírody a poznat ospalý venkov. Potřebujete průvodce, který zná kraj dokonale. Obvykle se začíná v horském městečku Dalaba. Zajímavé jsou také chátrající koloniální budovy. I samotní Francouzi prchali před horkem do hor.
  • Chutes de Dittin - jedna z největších atrakcí pohoří Djallon je nejvyšší vodopád Guineje. Koupat se v jezírku nad vodopádem nebo se pokusit překonat zdejší liánový most je pro odvážné, kteří se chtějí vydat po stopách Indiana Jonese.
  • Parc national du Haut-Niger - jeden z posledních celistvých deštných pralesů v zemi. Podél břehů řeky Niger je možné spatřit hrochy, krokodýly, buvoly, šimpanze i různé druhy antilop. Dobrodružná výprava do nitra přírody není možná bez průvodce a vybavení, v kterém nesmí chybět stan a jídlo na několik dnů.
  • Mont Nimba - stolová hora vypadá jako sídlo bohů. Díky těžbě vedou na vrchol sjízdné cesty, přesto je hezčí si vystoupat po svých. Na svazích hory dosud žijí šimpanzi. Hora je také hranicí s Libérií a Pobřežím slonoviny. Přechod hranice a vstup bez víza tu nemají opravdu rádi, v lepším případě to výrazně odlehčí vaší peněžence.
  • Mali-ville - městečko na severu země má fantastickou polohu uprostřed hor. Vydat se můžete na nejvyšší vrchol Mont Loura (1532 m n. m.). V okolí najdete hory, náhorní plošiny, divoké kaňony, ale především život místních v osadách, kam se i skříně a postele nosí na hlavách. Nic tu kromě sladkých brambor a několika papájí neseženete. Vše musíte mít na zádech. Kdo touží ještě po větším dobrodružství, může trekovat až do Senegalu do obce Dindéfello. Jen musíte mít v pase vízum.

Tomáš Kubeš




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.
 

Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země