V jihozápadní části Ugandy, kousek od Kabale, nejvýše položeného města země, žije většina obyvatel v malých vesnicích nebo na samotách a živí se farmařením. Každý si vypěstuje, co potřebuje – nakupovat si může dovolit málokdo. Několik farmářů však ve svých domečkách z hlíny pěstuje houby, o které je zájem i za hranicemi Ugandy.
Arnold je učitel na základní škole. Bydlí se svou rodinou v domečku ve vesničce s asi dvaceti obyvateli. Do školy jezdí na kole, šest kilometrů po prašné cestě plné děr. Dalších šest kilometrů dochází každé ráno i večer na svou farmu. „Tenhle kousek země jsem si koupil, když jsem vypěstoval první houby,“ vysvětluje a ukazuje na malé pole s ananasy a kousek země, kde roste matoke – zelený banán. Ve formě kaše tvoří matoke hlavní složku potravy všech Uganďanů. Arnoldův pozemek se rozprostírá na kopci, nad kterým stojí dva hliněné domečky. Do levého se Arnold plánuje přestěhovat i s rodinou, když bude poblíž voda. Ve druhém pěstuje hlavní zdroj svého živobytí - hlívu ústřičnou. „Substrát připravuju z pilin a zbytků čiroku nebo kukuřice,“ vysvětluje farmář postup pěstování hub: „Zbytky se nejdřív přemyjí, pak se nechají fermentovat a na závěr se ještě vyvaří, abychom je dezinfikovali. Kvalitní substrát je základem pro správný proces růstu.“
Školicí centrum
V Ugandě se s pěstováním hub začalo již začátkem devadesátých let. V zemi dnes funguje mnoho organizací, které školí farmáře, poskytují jim podhoubí a zabezpečují od nich prodej hub do restaurací, obchodů a hotelů. Také Arnold dostává podhoubí od komunitní organizace v Kabale Mushrooms Training and Resource Centre (MTRC). Substrát se s podhoubím smíchá a nasype do černé plastové tašky, ze které pak v průběhu měsíce vyroste hlíva. Tašky musí být uloženy ve vlhkém prostředí a pravidelně se musí zalévat.
„Z jedné tašky vyrostou někdy i tři kila hub,“ těší se Arnold. Do konce roku se chce s rodinou přestěhovat, aby nemusel na farmu docházet. Stejně ale bude mít problémy s dopravou, a to kvůli doručování hub do centra, kde je odkupují. Farmáři z těchto oblastí nejčastěji houby posílají v autobusech nebo s lidmi, kteří cestují do města, aby tam nemuseli sami stále chodit. „Problémem také zůstává voda. Její nejbližší zdroj – přehrada – je vzdálen pět kilometrů,“ říká Arnold. Navzdory těžkostem má pro své krajany jednoznačnou radu: „Lidé by měli pracovat, jestli se chtějí dostat z chudoby. Často se mi smějí, když sbírám zbytky čiroku, a oni přitom jen sedí na zemi. Ale to jen proto, že nevidí zisk, který mi pěstování hub přináší.“
Ženy pěstitelky
Ugandská vláda podporuje farmáře, aby se věnovali více aktivitám najednou. Když třeba zrovna není sezona ananasů, mohou na trzích prodávat sladké brambory. A pěstování hub navíc není omezeno počasím. Mírně tropické klima země je pro jejich pěstování ideální, zvlášť když si farmář postaví domeček z hlíny nebo proutí, který udržuje správnou vlhkost.
Dva domečky z hlíny stojí vedle sebe i uprostřed dalšího z mnoha nevyužitých polí. Žije tady Sandress, pětatřicetiletá vdova se dvěma dětmi. Manžel jí zemřel v roce 2006 na AIDS a ona zůstala sama, bez peněz. Do pěstování hub se zapojila krátce poté. Ukazuje nám pyšně svoji houbovou „zahradu“. Ve svém v domečku má více než sto tašek, ve kterých roste její jediný zdroj příjmu. Z osmi set farmářů, se kterými MTRC v regionu Kabale pracuje, je drtivá většina žen. V minulosti totiž v Ugandě ženy nemohly vlastnit půdu a pěstování hub byl jeden z mála způsobů, jak se uživit, protože nevyžaduje ani půdu, ani vysoké počáteční investice. „Dnes pracuji s mnoha ženami v okolí a školím je v pěstování hub,“ popisuje Sandress a doplňuje: „Jen díky houbám můžu své děti poslat do školy a dát jim alespoň něco málo k jídlu.“
Velká poptávka
Většina farmářů ani netuší, jak houby chutnají nebo jak je připravit. Pěstují je jen kvůli prodeji. Některé ugandské kmeny však využívají vlastnosti hub na léčení různých nemocí nebo k podpoře plodnosti. Poptávka po houbách se přesto stále zvětšuje, a to nejen na území Ugandy, ale i sousedních států. Export je zatím poněkud komplikovaný. Například ve Rwandě ještě neexistují zákony, které by stanovovaly kvalitu, a tudíž i způsob kontroly kvality dovážených hub. Potenciálními trhy tak by v budoucnu mohly být některé evropské a asijské země nebo USA.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 4/2011.
