nahoru

Čokoláda z dětských rukou aneb Život na kakaových plantážích v Pobřeží slonoviny

Stanislav Komínek 3. září 2021 • 06:00
Čokoláda z dětských rukou aneb Život na kakaových plantážích v Pobřeží slonoviny
foto: Stanislav Komínek

V Pobřeží slonoviny se vypěstují dva miliony tun kakaa ročně, což představuje 40 procent světové produkce kakaa. Na plantážích ale pracuje přes milion dětí i mladistvých a země od vyhlášení nezávislosti přišla o většinu svého deštného pralesa.

„Pro založení kakaové plantáže je třeba vymýtit les. Když jsou tam velké stromy, tak je pokácíš. Pak tam dáš sazenice,“ vysvětluje na svém pozemku Edoukou François. Od získání nezávislosti nastavila vláda příznivé podmínky pro pěstování kakaa. Kdo pokácel prales, zoral půdu a vysázel kakaovníky, mohl si půdu přivlastnit. Stovky tisíc lidí se do toho pustily a pěstování kakaa v zemi se rozjelo naplno. Pobřeží slonoviny se stalo už v roce 1979 největší pěstitelskou zemí na světě.

Tento dramatický rozvoj s sebou ale nese i odvrácenou stranu. Pobřeží slonoviny přišlo od 60. let minulého století o 80 procent původního deštného lesa. V zemi se mezi lety 1990 a 2017 rozšířily pěstební plochy kakaa z 1,6 na 4,1 milionu hektarů. Především kvůli zakládání nových plantáží jsou deštné pralesy nyní jen na čtyřech procentech území.

Sklizeň

Jsem v buši hluboko ve vnitrozemí a na zdejších plantážích právě probíhá sklizeň. Chlapi vedle mě kmitají s dlouhými tyčemi zakončenými ostrými háky. Odřezávají z vysokých větví kakaovníku plody a u toho popíjejí palmové víno z plastového barelu. V pokleku se snažím navázat kontakt s mladíkem, který si brousí mačetu. Má na sobě roztrhané černé tričko s nápisem Chicago Bulls, okolo nápisu ornamenty a nad nimi pod krkem vyobrazení řetězu. Víc ikonická tato scenerie být ani nemůže. Ptám se ho, jestli pochází z Burkina Fasa. Jen roztěkaně souhlasně pokyne hlavou, dokončí broušení mačety a jde odsekávat plody kakaovníku. Na kakaové plantáže jsou z okolních zemí unášeny desetitisíce dětí.

„Překupníci přivezou děti z Burkina Fasa a prodávají je farmářům v Pobřeží slonoviny: ty máš pole, já ti dám děti, ty mi dáš peníze,“ popisuje obchodování Kouame Stanislas Assoman na předměstí Abengourou. Rodičům v Togu, Mali nebo Burkina Fasu nabídnou překupníci peníze a pro děti slíbí dobrou budoucnost, práci a vzdělání. Ničeho z toho se ale děti nedočkají, bez znalosti jazyka a schopnosti dostat se zpět domů jsou nuceny otročit na plantáži. Většina dětí se domů za svými rodinami nevrátí.

Kouame je manažerem centra CREER pro unesené a týrané děti. Na stole listuje knihou s popsanými případy zachráněných dětí a vypráví nám o příběhu třináctileté Sakiny. „Dívku unesla z Burkina Fasa žena jménem Anzata. Sakina se právě vracela z vedlejší vesnice, kde byla pozdravit svoji tetu. Anzata jí nabídla práci s velkým výdělkem a odvedla ji na nádraží. Po příjezdu do Pobřeží slonoviny musela otročit v jedné domácnosti. Dívce se podařilo utéct, lidé pak oslovili ministerstvo a dostala se k nám. Kontaktovali jsme jejího strýce a podařilo se nám ji vrátit domů.“ U většiny záznamů má Kouame poznamenáno victime de trafic, oběť obchodování s lidmi.

Vycházíme na dvorek centra, abychom nakoupili zeleninu na večeři. Před námi se plazí metrový černý had. Ukazuji na něj a lidé z centra s panikou odbíhají a zakrývají si oči. Je to kobra. Nakonec ji umlátí třímetrovým klackem. Zvýšení počtu kober ve městech je způsobené monokulturním pěstováním a kácením pralesů. Kobra už nemá v narušeném prostředí přirozené nepřátele, ale ani dostatek potravy. Proměněný ekosystém ji zahání až do měst, kde loví domácí drůbež.

Po večeři nám jeden z chlapců v centru vypráví svůj příběh. S tátou žil v dřevěném přístřešku s igelitovou střechou uprostřed kakaové plantáže: „Byl jsem týraný, můj táta mě bil. Schovával jsem se v lese, aby mne táta neviděl, utekl jsem. A teta pro mne přijela a vzala mne sem.“ Chlapec dojídá smažené banány a vařená vajíčka k večeři, umyje si misku a z pokoje přináší školní tašku. Sedá si na gauč a vytahuje z tašky černou tabulku a bílou křídu. Počítá si. Za chvíli vytahuje učebnici a sám si čte. Evidentně ho to baví, přes hodinu se učí, než jde spát.

Děti představují na kakaových plantážích nejlevnější pracovní sílu. Podle výzkumu chicagské univerzity pro americké ministerstvo práce z roku 2019 pracují na plantážích jenom v Pobřeží slonoviny a v sousední Ghaně více než dva miliony dětí. Většina z nich jsou děti pěstitelů a námezdních dělníků. Majitelé plantáží nemají prostředky na zaplacení dospělých dělníků, proto jsou nuceni využívat dětskou práci. Základem problému jsou nízké výkupní ceny kakaa a chudoba pěstitelů.

„Státem stanovená cena pro obyčejné kakao je velmi nízká, prostředky pěstitelů jsou proto omezené, a nemohou tak dostatečně udržovat své plantáže. Většinu naší produkce prodáváme společnostem Cargill, Saco nebo Olam. Kakao prodáváme jako obyčejné nebo jako UTZ kakao. Bohužel certifikace UTZ nemá tak dobrou cenu jako Fairtrade,“ zní z úst předsedy jednoho z pěstitelských družstev v Abengourou. Výkupní cenu nastavuje stát, na začátku roku 2019 činila za kilo kakaových bobů pouhých 750 franků, v přepočtu 30 korun.

Zlatá příležitost

Protože si rodiny námezdních dělníků na kakaových plantážích vydělají velmi málo peněz, snaží se najít lépe placenou práci. Velkou příležitostí posledních let je těžba zlata. V obci Zaranou nasedáme na starou motorku mladého řidiče. Po hliněné prašné cestě jedeme přes dva checkpointy. Na prvním nás zastavují urostlí chlapi v tričkách se samopalem pověšeným kolem ramen. Prý tomu mladému řidiči nemáme věřit, je nespolehlivý. Pak si říkají o úplatek a pouštějí nás dál, blíž k povrchovému lomu. Přijíždíme na místo. Partě místních zlatokopů právě rozdává instrukce o hlavu menší Číňan. Pak nasedá do náklaďáku s 6000 litry nafty a pokračuje dál do buše.

Jeden ze zlatokopů se představuje jako Tanu, prý v lomu dělá manažera. Je to ale spíš jen hlídač. Máme štěstí, dnes je středa, tedy jediný nepracovní den v týdnu. Tanu nás vede na prohlídku povrchového lomu k řece. Koukáme na tu spoušť. Stromy jsou vykácené, horní tři metry hlíny odstraněné. Ty totiž těžaři nepotřebují. Pro ně začíná poklad až hlouběji. Dalších několik metrů štěrkopísku prosívají vodou, drobný písek se zlatem se zachytává do koberců, které každých 15 minut proklepávají a promývají v kádích. „Do kádě nalijeme lék a zlato se vysráží,“ poučuje nás Tanu a lékem myslí jedovatou rtuť. Sedá si pak na vypnutou promývačku a pro představu nám ukazuje, jak se hadicí stříká štěrkopísek s vodou na splav s kobercem.

V lomu vytěží 50 chlapů 1000 gramů zlata týdně. Gram se v lomu vykupuje za 20 000 západoafrických franků (800 Kč), v Abidžanu za něj majitel dolu dostane 35 000 franků. V okolí je takových lomů prý kolem padesáti a většinu ovládají Číňané. Zlato je pro Pobřeží slonoviny nové kakao. Po vypuknutí občanské války v roce 2003 byl celý sever země pod dohledem rebelů a těžbu zlata neměla vláda pod kontrolou. Po převzetí moci vytvořila pro těžařské zahraniční společnosti nejvstřícnější předpisy pro těžbu zlata v celé Africe. Mezi lety 2008 a 2017 se zvýšilo množství vytěženého zlata ze 4,2 tuny na 25 tun. Do roku 2025 se plánuje  těžit až 50 tun. Dle odhadů se těžbě zlata v Pobřeží slonoviny věnuje 500 000 lidí a zemi se říká západoafrické El Dorado.

Při odchodu z lomu nám ještě Tanu slíbí ukázku pravidelného rituálu. Ten provádí s parťáky nejen na vymodlení bohatých nálezů, ale i na udobření Země a svých předků. Uvědomuje si, že svou činností odebírají bohatství Země. K rituálu nás zve pod jeden z mála zbylých stromů, z keře vytahuje kořalku. Na zem nalévá pár kapek a pak si sám lokne. Jeho polonahý parťák drží láhev nahnutou o poznání déle a třetina obsahu lahve v něm rychle zmizí. S udobřováním předků a Země má zřejmě zkušenost. Nejvyšší čas vrátit se zpět do města.

Férové ceny

Odchod dělníků do dolů na zlato způsobuje potíže majitelům kakaových plantáží. Chybějí jim lidé na výpomocné práce a na sklizeň. „Kvůli práci v dolech se nám teď nedaří najít dělníky, kteří by nám pomáhali se sklizní. Takže tady sklízím jenom já. Lidé nám říkají, že při těžbě zlata si vydělají mnohem víc než při pěstování kakaa. My tolik peněz na jejich zaplacení nemáme, takže jsme na sklizeň sami,“ říká odevzdaně Edoukou François. Jsme tak zpět u využívání dětské práce. Děti a mladiství se kvůli práci na kakaových plantážích nemohou vzdělávat a vybavit se na život, místo toho tahají těžké náklady a zacházejí s mačetami.

Pěstitelé nemají moc na výběr. Žijí v chudobě a nemají ani na základní potřeby. Vyjít musí s méně než 30 korunami na den. Podle výzkumu Fairtrade International z roku 2019 činí roční příjem domácnosti pěstitele kakaa přibližně 60 000 Kč, celá domácnost, včetně prarodičů a dětí, si tedy vydělá denně 160 Kč. To představuje jen 37 procent důstojného příjmu, který by pokrýval jejich životní náklady. I proto Fairtrade zvýšila v roce 2019 minimální cenu pro kakao o pětinu, na 2400 dolarů za tunu. Jedná se o cenu, pod kterou nesmí výkupní cena fairtradového kakaa klesnout. K tomu dostávají certifikovaná fairtradová družstva ještě příplatek ve výši 10 procent, který mohou využít na lékařskou péči, vzdělání, stavění silnic a studní nebo zvýšení efektivity pěstování. Ne každý pěstitel ale má to štěstí, že je součástí fairtradového družstva. Například Ebaka Gerome nám na plantáži smutně říká: „Nyní se za kakao neplatí dobře. Kdybychom měli dobrý příjem, posílali bychom děti do školy. Ale když nevyděláme, vezmeme raději děti na pole, vidíte? Tento rok nám platí opět málo. Už je potřeba s tím něco dělat a najít řešení.“

Vláda vychází nastavením nízkých výkupních cen vstříc firmám. Ty jsou za dodávky levného kakaa ze západní Afriky vděčné, jejich byznys kvete, vykazují roční zisky ve výši stovek miliard dolarů, ale dělníci na kakaových plantážích žijí pod hranicí chudoby. „Výrobci čokolády stále upřednostňují levné kakao. Zároveň chtějí uspokojit zájem spotřebitelů o původ zboží. K označení etického původu kakaa slouží různé certifikace, výrobci bohužel ale nejvíce využívají levnější certifikace s malým dopadem. Certifikace Rainforest Alliance a UTZ mají dohromady podíl na trhu kolem 30 procent, ale bohužel nenabízejí nástroje v boji proti chudobě pěstitelů: minimální výkupní ceny a sociální příplatky,“ shrnuje situaci na trhu Jiří Hejkrlík, proděkan Fakulty tropického zemědělství při České zemědělské univerzitě v Praze.

Po rozbité hliněné cestě se vracíme do Abengourou, kde na školním hřišti zahrajeme s místními kluky basket. Pak už jen zalézáme pod malarickou síť, plánujeme další den a rekapitulujeme. S rozvojem globalizované ekonomiky jsme si zvykli na zprávy o zneužívání lidí a ničení planety. Důkazy o těchto praktikách jsou jen málokde tak zřejmé jako právě v kakaovém průmyslu.


A co vaše čokoláda?

Fairtrade je certifikace zboží. Družstvům a jejich členům nabízí garantovanou minimální výkupní cenu a fairtradový příplatek. O využívání fairtradového příplatku rozhodují pěstitelé sami. V roce 2017 činil jen v Pobřeží slonoviny a Ghaně 27 milionů USD. Z těchto bonusových prostředků posilují pěstitelé svá družstva, život v komunitách a zlepšují produktivitu pěstování. Ke zvýšení produktivity využívají vzdělané agroinženýry, kteří pěstitele učí prořezávat, ekologicky hnojit nebo vytvářet kompost.

Stanislav Komínek




Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země