nahoru

Zázraky v poušti: Vyhněte se turistickým atrakcím a nechte se okouzlit skrytými krásami Egypta

Jolana Sedláčková 1. září 2021 • 06:15
Zázraky v poušti: Vyhněte se turistickým atrakcím a nechte se okouzlit skrytými krásami Egypta
foto: Jolana Sedláčková

Egypt není synonymum pouze pro pyramidy a hrobky faraonů. V nitru saharské pouště se ukrývají osamocené palmové oázy a přírodní poklady nevídané krásy. Objevit tak můžete skrytý potenciál Egypta coby země stvořené pro individuální cestování. Zvlášť teď, v době koronavirových omezení, kdy je zde málo turistů.

Na letišti v Káhiře jsme si půjčili auto a vyjíždíme na naši přes šest tisíc kilometrů dlouhou cestu. Káhira patří mezi patnáct nejrušnějších měst na světě a extrémně hustá silniční doprava je pro Středoevropana docela lahůdka. Zaprášenou metropoli necháváme za sebou a míříme do odlehlé oázy Síwa v Libyjské poušti v západním Egyptě.

Rozzářená Síwa

Cesta sem nám zabere celý den. Trochu nás zdrží čtyři checkpointy, na kterých nám vojáci kontrolují doklady a zavazadla. Oáza Síwa se totiž nachází pouhých padesát kilometrů od hranice s Libyí. Jedná se o jednu z nejizolovanějších osad v Egyptě. Asfaltová silnice sem byla vybudována až v 80. letech, do té doby sem dosáhly pouze velbloudí stezky vedoucí přes poušť. Na rozdíl od zbytku země, kde žijí Arabové, oázu Síwa obývají Berbeři, kteří si v důsledku dlouhodobé izolace zachovali svůj vlastní jazyk a jedinečnou kulturu.

Jsme tu až za tmy a snažíme se sehnat něco k jídlu. V příjemné restauraci v centru města si objednáváme čočkovou polévku a pití. Majitel restaurace, pan Abdul, nám přináší tradiční čaj s lístky čerstvé máty a s tajemnou směsí dalších bylin. Lahodný nápoj v kovové konvičce leje obřadně z velké výšky do sklenice, kde ho promíchává s pořádnou dávkou cukru. Vrací ho pak zpět do konvice, aby ho konečně rozlil do malých skleniček. S šibalským úsměvem se mě ptá, jestli jsem ho pozorně sledovala, protože zítra, až zase přijdeme na čaj, už bude čajový rituál na mně. K polévce dostaneme také talířek s olivami, které v oáze Síwa na stole nesmějí nikdy chybět. Olivy se prodávají i všude v okolních obchodech v obrovských sklenicích. Fascinují nás také desítky rozsvícených solných lamp vyráběných z proslulé síwanské soli, která se získává z nedalekých solných jezer. Záře vycházející z otevřených obchodů je jediným osvětlením v prašných ulicích města. Noční oáza nás zcela pohlcuje svým podmanivým orientálním půvabem a já úplně zapomínám na okolní svět.

Ztracená v čase

Ačkoliv má oáza velmi dlouhou historii, působí v mnoha ohledech téměř středověkým dojmem. Většina jejích obyvatel žije velice skromně v jednoduchých hliněných domech. Mezi motorkami a pomačkanými auty se prodírají povozy tažené osly. Na povozu sedí většinou mladí hošíci s bosýma nohama nebo vrásčitý usměvavý pán, který nám na pozdrav odpoví uctivým pokynutím ruky. V oáze se pěstují olivy a datle. V létě tady bývá velmi horko, teploty sahají téměř až k padesáti stupňům. Celá oáza se totiž rozkládá v hluboké depresi zhruba devatenáct metrů pod úrovní hladiny světového oceánu. Obklopují ji ze dvou stran solná jezera a z jihu písečné moře saharských dun. Uprostřed palmových hájů se nachází několik kruhových studen napájených podzemními prameny, které zásobují oázu vodou.

Nad starým městem obehnaným palmovými háji se vypínají tři dominanty. Nejpůvabnější z nich je pevnost Šali s romantickým bludištěm chodeb, postavená z palmových kmenů a ze směsi bláta a soli. V roce 1926 ji natolik poškodily třídenní vydatné deště, že musela být opuštěna. Bloudíme labyrintem uliček mezi torzy hliněných domů a snažíme se najít cestu nahoru. Jak stoupáme výš a výš, pomalu se otevírá výhled na město, rozsáhlé palmové háje a sousední Horu míru a Horu mrtvých s pohřebišti. Tohle je úplně jiný Egypt, než jaký jsem si představovala.

Černá a Bílá

Oáza Síwa není v Egyptě zdaleka jediným městem zasazeným uprostřed saharských písků. Přes oázu Baharíja, která bývá považována za bránu do Černé a Bílé pouště, směřujeme do dalšího pouštního města, do Farafry. Na jednotvárné kamenité poušti, která tvoří většinu Sahary, znenadání začnou vystupovat čarovné černé kopce ve tvaru monumentálních kuželů. Projíždíme skrz tajuplnou Černou poušť, pokrytou horninami vulkanického původu. Za pár desítek kilometrů se krajina znovu proměňuje. Míjíme několik pahorků známých pod názvem Krystalová hora, kde mezi nánosy zlatavého písku vyrůstají narůžovělé krystaly křemene, a dostáváme se do Bílé pouště. Máme půjčený jen obyčejný nízký sedan, který pro pořádné pouštní dobrodružství není úplně ideální, ale i tak po šotolinové cestě zdárně projedeme téměř až na okraj slavného údolí Aqabat. Tvoří ho malebné oblé kopce z bílého vápence, které se vynořují ze dna pouště. Před spoustou milionů let bylo toto místo mořským dnem. Jako otisk dávných věků jsou na kamenech vidět fosilie a zbytky mušlí. Kromě nás tu nikdo není. Polední slunce se odráží od bílých skal a pronikavě září. Vychutnáváme si uklidňující ticho, samotu a chůzi v jemném hedvábném písku, který příjemně hřeje a hladí chodidla.

Zázrak přírody ve stínu památek

Abychom se ale dostali k těm úplně nejkrásnějším skalním útvarům Bílé pouště, už terénní auto nutně potřebujeme. Přání vidět na vlastní oči Bílou poušť bylo pro mě hlavním důvodem, proč jsem se do Egypta vypravila. Ačkoliv se nejraději všude pohybujeme sami a na vlastní pěst, v oáze Farafra se domluvíme s jedním řidičem a necháme se zavézt do samotného nitra pouště. Zdejší snová krajina mě zcela očaruje. Nad zemí se tu vypínají desítky běloskvoucích kamenných hřibů, plovoucích kačenek a zajímavě tvarovaných květin!

Projíždíme dál mezi zaoblenými skalními bochánky až k bílé hoře, která vypadá jako zasněžená. Pak najednou pozoruhodná krajina končí a my zběsile ujíždíme fádní kamenitou pouští až k několika osamoceným palmám, kde vyvěrá pramen vody. Přes vádí Hennis, o něco hezčí, které vypadá jako takové hodně minimalistické vádí Rum v Jordánsku, nás cesta zavede k obrovskému písečnému přesypu. Zastavíme tady ve stínu pod palmou. Náš řidič Ahmed na zemi rozvine koberec, všichni se usadíme a poobědváme. Na ohni nám Ahmed uvaří ještě beduínský čaj.

Poušť se nám mění před očima. Z okrově zbarveného písku se znenadání zvedají ostré křídově bílé bloky. Svým tvarem připomínají vlny na rozbouřeném moři nebo ledové kry plující na hladině. Směrem dál se přetvářejí a vyčnívají do výšky v podobě prazvláštních soch. Lidé neživým útvarům dali jména. Najdeme tady Hlavu koně, Králíka a také populární Kuře a Houbu. Slunce se pomalu blíží k obzoru a svými rudými paprsky završuje tuto neskutečnou podívanou. Kdyby nebylo pyramid a hrobek faraonů, Bílá poušť by byla určitě jedním z nejnavštěvovanějších míst v celém Egyptě! Po západu slunce spěcháme potemnělou pouští zpět do oázy, kde den nabitý estetickými zážitky zakončujeme v horké lázni v jednom z mnoha termálních pramenů rozesetých v palmových hájích. Celou záležitost korunuje naprosto úžasné nebe poseté miliony hvězd. Díky absolutnímu minimu světelného smogu si tady lze vychutnat jeden z nejkrásnějších pohledů na noční oblohu na planetě.

Sedmý div světa

Pyramidy v Gíze, jediný ze sedmi divů světa, který se dochoval až do dnešních dní, by byla samozřejmě škoda vynechat. Mě ale stejně více uchvátí pyramidy, které stojí trochu stranou zájmu. Z Gízy jedeme do Dahšúru. Na obzoru před námi se vypíná Červená pyramida. Je jako fata morgána, jako zjevení uprostřed pouště. Obcházíme okolo prazvláštní stavby. Nikdo z turistů tu kromě nás není. V úplné tichosti a samotě na mě naplno působí svými obřími rozměry. Pouhá existence tohoto monumentálního jehlanu z mohutných kamenných bloků je zcela mimo moje chápání.

Údolí Nilu

Na březích Nilu se nacházejí ty nejskvostnější egyptské památky, jako údolí Králů s hrobkami faraonů, chrám v Luxoru z núbijského pískovce nebo chrám v Karnaku s působivou síní se 134 masivními sloupy. Mezi zdmi těchto pozoruhodných staveb pamatujících celé věky ale ze skutečného Egypta uvidíte jen pouhý zlomek. Opravdový život se odehrává někde jinde. Najdete ho ve špinavých ulicích měst, na polích kolem Nilu a ve skromných domcích rozesetých mezi zavlažovacími kanály. Údolí Nilu představuje jakousi zelenou tepnu uprostřed nevlídné a nehostinné pouště. Pěstuje se tady ovoce, zelenina, obilí, rýže, cukrová třtina a další plodiny. Potraviny odtud krmí celý téměř stomilionový Egypt, který je nejlidnatější zemí Blízkého východu a po Nigérii a Etiopii třetím nejlidnatějším státem Afriky.

Setkávání s lidmi tedy neodmyslitelně patří ke každé egyptské zkušenosti. Naprostá většina Egypťanů obývá právě deltu nebo údolí řeky Nilu. Tyto oblasti patří k nejhustěji obydleným místům na planetě. V průměru zde žije přes jeden a půl tisíce obyvatel na jednom kilometru. Pro oči zhýčkaného Středoevropana je to sice nevšední, ale na druhou stranu ne vždy příjemná podívaná. Život se neodehrává za zdmi domů, jak jsme na to zvyklí, ale probíhá mnohdy venku na ulici ve vší své syrovosti a nahotě přímo před očima všech. Všudypřítomný prach, haldy odpadků, které leží na březích životodárné řeky nebo plavou na její hladině, toulaví psi a kočky, žebrající lidé, špinavé děti, tisíce neznámých tváří a osudů a zase další hromady doutnajících odpadků společně vytvářejí pestrou směsici, která mě nutí k zamyšlení. Lidé tady jsou různí. Občas nás pronásledují neodbytní nabízeči všeho a ničeho, prodejci a podvodníčci. Mimo turistická místa nás naopak lidé překvapují vřelými úsměvy, pohostinností a nehranou laskavostí přesně tak, jak bývá na Blízkém východě zvykem.

Z Afriky do Asie

Egypt je nejzápadnější zemí Blízkého východu a prochází tudy hranice mezi Afrikou a Asií. Tunelem podjíždíme pod Suezským průplavem a dostáváme se do asijské části Egypta na Sinajský poloostrov, který byl již od starověku strategickým územím, kudy vedly obchodní stezky spojující úrodné údolí Nilu s Mezopotámií. Podle bible právě sem vyvedl Mojžíš izraelský lid z egyptského otroctví a Izraelité bloudili ve zdejší pouštní krajině po dlouhých čtyřicet let. Sinajský poloostrov je dnes velmi chudou a řídce osídlenou oblastí, kterou obývají především nomádské kmeny beduínů. Míříme na hornatý jih. Cestou do městečka Svatá Kateřina (Sánt Kátrín), které leží na úpatí hory Sinaj, projíždíme asi sedm checkpointů důsledně obložených pytli s pískem. Zatím jsme egyptských vojáků a policistů viděli více než skutečných obyvatel.

Chceme-li vystoupit na horu Sinaj, musíme s sebou mít průvodce. Žádná moje výmluva na policisty na kontrolním stanovišti pod horou nezabere. Jen se posmívají mé pošetilosti a nekompromisně mi dokola opakují, že tady to tak zkrátka chodí. Dál už nesmlouvám. Na vrchol s námi půjde mladý muž jménem Azíz. Dozvídáme se od něj, že průvodci pocházejí z řad místních beduínů, ve vesnici jich žije zhruba pět set a střídají se většinou po jednom dni. Výstup na horu Sinaj je mystická záležitost. Hora bývá ztotožňována s biblickou horou Sinaj, kde Bůh dal Mojžíšovi desatero Božích přikázání. Je tak posvátným místem pro křesťany, židy a také pro muslimy. Poutníci se sem vydávají nejčastěji v noci a ráno čekají na svítání. Dnes na jejím vrcholu východ slunce sledovalo asi osmdesát lidí. Dříve, před nástupem pandemie koronaviru, poutníků bývalo klidně i přes dvě stě.

My náš výstup zahajujeme netradičně až v odpoledních hodinách. Procházíme kolem kláštera svaté Kateřiny, který patří k nejstarším křesťanským klášterům na světě a obklopuje ho malebná zahrada se skleníky a olivovým hájem. Nahoru vedou dvě trasy. Pro nás Azíz vybral tu jednodušší, velbloudí stezku, která je dlouhá přibližně sedm kilometrů a končí 750 strmými kamennými schody. Poutníci mohou však využít i kratší a náročnější cestu s 3750 schody. Výstup na vrchol v nadmořské výšce 2285 metrů nám zabere zhruba dvě hodiny. K mé velké radosti krásně stíháme zapadající slunce, které barví okolní skalnaté kopce doruda, a vychutnáváme si výhledy do čarokrásné krajiny opředené biblickými příběhy. Po západu teplota klesá rychle dolů. Zahříváme se čajem provoněným mátou ve stánku beduínů těsně pod vrcholem a pak už spěcháme dolů. V úplné tmě jsme nakonec vděční za přítomnost Azíze, který nás neomylně vede vyšlapanými pěšinami až k našemu autu.

V nitru hor

Málo obydlený Sinajský poloostrov kromě vysokých hor a vyhlášených potápěčských lokalit v Rudém moři ukrývá ještě jednu úžasnou přírodní záležitost. V labyrintu skal Sinajského pohoří leží celá řada unikátních vádí a barevných kaňonů. Abychom se k nim dostali, opět potřebujeme terénní auto. Najmeme si místního beduína Jusúfa a necháme se odvézt nejkratší cestou ke kaňonu Salama. Zdejší soutěsky bývají díky svým rudě zbarveným stěnám mnohdy připodobňovány k těm v jordánském skalním městě Petra. Kaňon Salama sice není zdaleka tak velký, ale i on nabízí svým návštěvníkům okouzlující podívanou. Září intenzivní červenou, oslňuje zvláštním leskem a fascinuje kamennými útvary vyhlazenými vodou do podoby měkkých hedvábných vln. Na jeho konci čekají na zbloudilé turisty ve stínu akácie beduíni. Za pár drobných prodávají čaj a výrobky z korálků. Proti egyptským průbojným a leckdy až agresivním obchodníkům z oblasti Nilu působí tichým a mírumilovným dojmem. Život však zdaleka lehký nemají. Mezi beduíny a Egypťany nepanují úplně nejlepší vztahy. Z těžby surovin na Sinajském poloostrově ani z existence obrovských turistických komplexů postavených na beduínských územích neplynou samotným beduínům žádné zisky. Celý region se potýká s chudobou a neutěšenou ekonomickou situací.

Přes několik dalších vojenských kontrolních stanovišť se přesunujeme na pobřeží Akabského zálivu a odtud se pak s Jusúfem pouštíme do cesty náročným terénem skrz vádí al-Weshwash. Široké údolí se postupně zužuje. Autem vjíždíme mezi kolmé skalní stěny, které se k sobě chvílemi přiblíží natolik, že mám strach, že si Jusúf odře boky auta. Zastavujeme až ve slepé uličce a dál jdeme pěšky hlubokým pískem v korytě vyschlé řeky. Stoupáme pozvolna vzhůru, v závěru překonáváme i pár obtížnějších úseků vybavených mostky, žebříky a lanem. Stezka končí u překrásného smaragdově zbarveného pramene sevřeného mezi oblými žulovými bloky. V křišťálově čisté vodě se právě koupou mladí snoubenci z Káhiry. I oni s sebou mají beduínského průvodce, který na ně čeká opřený zády o skálu a dává se do řeči s Jusúfem. Mladí Egypťané mě pobízejí, ať jdu také do vody. Chvíli otálím, ale nakonec se přece jen ke koupeli odhodlám. Za kamenem se převleču do plavek a do jezírka lezu po provizorním žebříku svázaném z provazů a prkýnek. Voda je příšerně ledová, kvůli vysokým okolním skalám sem nesvítí v žádnou denní dobu slunce. Urychleně plavu na malinkou písčitou plážičku na druhé straně a na břehu se vzpamatovávám z teplotního šoku. Zpátky ale už tolik nespěchám, a dokonce si osvěžující koupel užívám. Sympatická slečna z Káhiry mě ještě na poslední chvíli vyhecuje ke skoku do vody z okraje skály. Není to sice nijak zvlášť vysoko, pořádně si naberu do nosu, ale i tak mám z této malé špetky adrenalinu radost. Převléct zpět se stihnu jen tak tak. Přichází sem další egyptská mládež. Nese si s sebou rádio a vyhrává písničky, které v Evropě byly populární asi před dvěma roky. Je nejvyšší čas tohle neobyčejné místo v nitru hor opustit.

Jolana Sedláčková




Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země