nahoru

Uganda očima Češky: Nikdo tady nespěchá. Hodiny spousta místních ani pořádně nezná a řídí se jen podle slunce

Denisa Klementová 25. června 2021 • 06:10
Uganda očima Češky: Nikdo tady nespěchá. Hodiny spousta místních ani pořádně nezná a řídí se jen podle slunce
foto: Denisa Klementová

Naučit se žít v této africké zemi není úplně snadné a je dobré pro to mít dobrodružství v krvi. Denisu Klementovou tu překvapily třeba chladné vztahy v jinak mnohočetných rodinách.

Jak dlouho v Ugandě žijete a co vás tam přivedlo?

Před rokem a půl jsem se přistěhovala za svým přítelem, který jel pracovně do Ugandy na pár měsíců. Když bylo jasné, že tu nějakou chvíli zůstane, rozhodla jsem se odstěhovat za ním.

Čím se tam zabýváte?

Pracuji pro evropskou firmu zabývající se rozvojem služeb. Práce mimo zemědělství je v Ugandě stále žalostně málo. Dnes už vytváříme pracovní příležitost pro stovky Uganďanů, která jim nejen dává jistotu příjmu, ale i nové zkušenosti a v neposlední řadě je učí finanční gramotnosti, která tu velmi chybí. Zároveň se snažím o Ugandě blogovat a přiblížit ji svým známým, protože spousta lidí pořád vnímá Afriku spíš jako jeden stejnorodý stát než jako pestrý kontinent a naše představy o životě místních jsou často velmi zkreslené.

Jak se liší mentalita místních od té naší?

Uganďané sami sebe považují za národ zbabělců. To bylo ostatně vidět teď při volbách, kdy se očekávaly velké protesty. Ty ale skončily s první kapkou vlahého deštíku. Uganďanům obvykle chybějí ideály, přesvědčení, a hlavně odhodlání. Většina doslova touží mít nějakou práci, dostatek peněz a pohodlný život. Bohužel často věří, že je to otázkou nějaké vyšší moci, takže aktivně na tom z nich pracuje pouhý zlomek. Pro spousty žen, ale i mužů je stále nejjednodušším řešením dobře se provdat nebo oženit.

Čím se liší životní styl místních od našeho?

Stejně jako ve většině chudých zemí i zde se žije přítomným okamžikem. Nikdo neplánuje, co bude dnes, natožpak zítra. Hodiny tu spousta místních ani pořádně nezná a řídí se podle slunce, které vychází a zapadá celoročně ve stejnou dobu. Na všechno je čas, hlavně žádný shon. Pokud se Uganďan cestou z práce unaví, klidně si zdřímne ve stínu palmy lemující silnici. Může se tak stát, že na domluvenou schůzku dorazí i se sedmihodinovým zpožděním.

Co vás nejvíc překvapilo?

Přestože většina obyvatel žije v nuzných podmínkách, ženy jsou vždy krásně upraveny. Je jedno, zda jdou zrovna věšet prádlo, nebo trhat banány, vždy nosí krásné šaty. Jejich perfektně upravené vlasy jsou zase výsledkem zručnosti kadeřníků, kteří naplétají paruky na jejich krátký sestřih, což zabere nejméně čtyři hodiny. Na nákupu v supermarketu běžně potkávám dámy ve večerní róbě, a když si zajdeme s partnerem na večeři do restaurace, jsem obvykle ta nejobyčejněji oblečená.

Je něco, s čím jste se tam dodnes nesmířila?

V Ugandě není člověk nikdy sám, obzvlášť pokud žije ve městě. Kampala je opravdu hektická, člověk musí být na ulicích neustále ve střehu kvůli řidičům, ze kterých sotva třetina má řidičský průkaz. Procházka během dopravní špičky se tak stává spíš adrenalinovým zážitkem. Pročistit si hlavu po náročném dni si tady rozhodně nezajdete.

Je něco, co vám tam z domoviny chybí?

Uf, kde vůbec začít? Myslím, že kdo chce žít v tak moc odlišné zemi a kultuře, musí umět přenastavit svou mysl na „exotiku“, ale zvykla jsem si zde natolik, že to úplně stejně praktikuji při návratu do Čech. Každý z těch dvou světů má své plusy i minusy. Samozřejmě nejvíc nám chybí rodina a přátelé, které nemůžeme vídat tak často. Pokud bych ale měla jmenovat jednu materiální věc, bude to nejspíš kvalitní sýr.

Co naopak vnímáte jako lepší než u nás?

Uganďané stále umějí rozeznat, co je v životě důležité. Na rozdíl od Evropy, kde si lidé často stěžují na malichernosti, se zde řeší opravdové problémy, které mohou mít na jejich život nebo život jejich rodiny fatální důsledky. Sociální jistoty a mateřská dovolená tu prakticky neexistují; lékařská péče je pro mnohé stále velkým luxusem, a přes to všechno dokáží být místní lidé velmi šťastní a spokojení, možná víc než právě my v Evropě.

Vědí místní o Česku? Jak reagují, když se zmíníte, odkud pocházíte?

Jedna z nejdůležitějších kulturních a společenských událostí je pro Uganďany fotbal. Zatímco zamyšleným Evropanům musím vysvětlovat, že jsme ta malá země vedle Německa, v Ugandě začnou hned nahlas vykřikovat jména českých fotbalistů a chlubit se svými znalostmi. Pavla Nedvěda nebo Petra Čecha tu zná snad úplně každý.

Jaké jsou cestovatelské zvyklosti místních? Ať už jde o cesty do zahraničí, nebo v rámci vlastní země?

S nadsázkou se říká, že kde se Uganďan narodí, tam také zemře. Místní cestují hlavně za prací anebo navštívit rodinu. Pokud se někdo vypraví za hranice, bývají to nejčastěji státy jako Keňa, Tanzanie nebo Rwanda. Víkendové výlety nebo dovolenou, jako jsme zvyklí z Česka, tu téměř nikdo nepodniká – kvůli stavu vozovek, finanční i časové náročnosti. Spousta místních dětí nikdy neviděla slona nebo žirafu, přestože je brána národního parku třeba jen pár desítek kilometrů od jejich bydliště. Cestování je tak často výsadou jen pro nejbohatší vrstvu obyvatelstva.

Jakých pět míst byste ukázala svému nejlepšímu kamarádovi z Česka, který v Ugandě ještě nebyl?

Každému bych přála na vlastní kůži si vyzkoušet probouzející se instinkt lovce na safari s fotoaparátem v ruce. Rozhodně bych nevynechala plavbu po Nilu k největším, Murchisonovým vodopádům. Můj přítel si velmi užíval rybaření na Viktoriině jezeře, a zatímco měl nahozeno, jsem se já kochala rozličnými druhy ptactva, kterých je v Ugandě na 1200. Úvod do historie jsme dostali v hrobkách Kasubi, které jsou spíš malá čtvrť a kde stále žijí potomci největšího královského kmene Buganda. A mou největší závislostí jsou africké trhy plné ovoce. Doporučuji navštívit třeba ten na Katwe.

Vaše nejoblíbenější místo nebo zážitek?

Vybrat jen jedno je velmi těžké, ale velmi hluboký dojem ve mně zanechalo Národní muzeum, které je současně jediné v celé Ugandě. Absolutně nepodléhá moderním trendům, možná by se i mohlo těžko měřit s našimi muzei před 30 lety. Ve skutečnosti je to spíš obrovské skladiště všemožného harampádí vystaveného za dnes již slepými skly. Sotva odtud budete odcházet moudřejší, než jste přišli. Nicméně až tady jsem pochopila, že i pro nás běžná maličkost může být pro Uganďany malý zázrak, na který dokáží být náležitě pyšní. Vzpomínka na plechovou skříň s nápisem „První internetový server v Ugandě“ mi vždy zaručeně zlepší náladu.

Vaše oblíbené místní jídlo?

Naše chuťové pohárky zvyklé na českou stravu vždy ocení luwombo – formu afrického guláše. Když mám chuť na fast food, sáhnu po rolexu, což je zarolovaná pšeničná placka s omeletou a zeleninou uvnitř. Na závěr nikdy nesmí chybět výborná ugandská káva.

Jakými výrazy byste přiblížila Ugandu a její obyvatele?

Boda-boda – mopedy jsou nejlacinější a v zácpách nejrychlejší způsob dopravy. Prosmýknou se kdejakou škvírou mezi auty, a když je potřeba, využijí klidně chodník nebo nízký kruhový objezd.

Perla Afriky – tak označil Ugandu Winston Churchill při své návštěvě. A já nemohu než souhlasit! Díky své rozmanitosti a opomíjení turisty si zachovala svůj původní charakter.

Matoke – banány, které jsou alternativou našich brambor. Jedí se vždy a ke všemu.

Korupce – veřejné tajemství Uganďanů. Pokud vás zastaví policie, bude chtít spíš příspěvek na kafe než vidět váš řidičák.

anythingcanhappen = #muzesestatcokoliv – heslo, kterým by svou zemi často popsali sami Uganďané. Cokoliv je v Ugandě možné. A to jak v dobrém, tak ve špatném smyslu.

Velká rodina – i když porodnost v Kampale po vzoru Evropy klesá, stále je pro Ugandu typická velká rodina. Osm vlastních dětí není nic neobvyklého, a jelikož sestra matky se stává automaticky druhou matkou, dosahuje počet členů rodiny dvojciferných čísel. Paradoxně oproti Evropě jsou rodinné vztahy velmi chladné.

Denisa Klementová




Diskuse ke článku

 

Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země