Prach a písek Sahelu aneb Jak si koupit velblouda v jedné z nejchudších částí Afriky

Prach a písek Sahelu aneb Jak si koupit velblouda v jedné z nejchudších částí Afriky Zdroj: Tomáš Kubeš

Děti každé ráno sbírají trus zvířat jako palivo
Čekat u studny i několik dnů na vodu pro celou rodinu je pro nás k neuvěření
Ženy Bellů byly vždy považovány za nejhezčí, proto si je oblíbili i Tuaregové
Písek slouží nejen na mytí, ale také jako toaletní papír
Na hlavě se nosí všechny náklady
11
Fotogalerie

Prach a písek Sahelu aneb Jak si koupit velblouda v jedné z nejchudších částí Afriky

Pás Sahelu pod pouští Saharou má daleko k romantickým představám o zapomenutém koutku světa. Je to neskonale rozpálené a vyprahlé místo – přesto i tady žijí lidé a dokázali se přizpůsobit neuvěřitelně nehostinnému klimatu.

Mít sen je krásné, ale ještě krásnější je si ho splnit. Proto sedíme v přeplněném autobuse z hlavního města Ouagadougou do severních oblastí Burkina Fasa. Už samotný nástup je plný chaosu, davy dychtivých cestujících a neuvěřitelného množství věcí, které lidé dokáží perfektně nasoukat do vozidla. Mezi lidmi se prodírají různí obchodníčci prodávající propisovací tužky, slepice, léky, mobily a vše možné pro každodenní život, jako jsou světoznámé batohy značky „Adibas“ nebo „Puna“. Prodejci kávy se vrhají na každého potenciálního klienta a neuvěřitelně rychlým pohybem vnutí kelímek přeslazené kávy s cukrem a mlékem. Nejčastějším úskalím je rvačka o místo, a především vydobytí minimálního prostoru pro celodenní jízdu. Tady si uvědomíte, že nízkonákladoví dopravci mají ještě rezervy na rozteč mezi sedačkami. Prostor mezi navařenými železy s prkennou sedačkou je často poloviční než u nás a pod vašima nohama ještě skončí několik slepic nebo sténající kůzle uložené do pytle s kukuřicí.

Lidé jsou velice přátelští a samozřejmě bílá tvář v autobuse bývá vzácností, obzvláště v posledních letech kvůli nestabilní situaci. Každý si chce popovídat a stisknout ruku, cesta bude dlouhá a času je přece jen dost. Brzy známe celé osazenstvo autobusu. Přátelství končí, jakmile lapáte po chybějícím vzduchu a otevřete okno. To nesmíte ani s privilegiem jiné barvy pleti. I v největším vedru se sune autobus po silnici jako hermeticky uzavřená sauna. Často nechápu, jak ve 40 stupních mohou lidé vydržet v kožichu nebo vysloužilé péřové bundě. Asi společenský status.

Při každé zastávce se dychtiví prodavači vrhají na okna autobusu se vším možným i nemožným. Od pražených arašídů po cukroví, nabíječky, kredity mobilních operátorů, cibuli, pečené kozí maso, bagety s majonézou, a to nejdůležitější, pytlíky s vodou. Nejčastěji se prodává zde, na severu, filtrovaná voda v půllitrových sáčcích, které ihned po vypití končí podél silnice. Proto mnohá místa v okolí místních dálnic připomínají království plastů. Vlastnit velkou plastovou lahev je symbolem luxusu, který se již v těchto končinách země nedá běžně koupit. Proto je dobré si tuto cennost pečlivě hlídat.

Největší město…

Gorom-Gorom je dávná křižovatka cest. Tady se setkávají poutníci, obchodníci a karavany s různými náklady. Přestože na mapě je město největším sídlem a centrem provincie Oudalan, připomíná spíše shluk několika betonových budov, množství polorozpadlých zdí, plechových ohrad, domů z nepálených cihel a také různých konstrukcí nahozených jen tak blátem.

Jakmile se rozední, centrum města zaplní obchodníci s hromadami použitého oblečení z Evropy, prodavači látek, keramiky, dřevěného uhlí a kluci s oslími spřeženími, které zaplňují proutěné klece přeplněné slepicemi. Prázdný žaludek se rychle zaplní u jednoduchých grilů. Těmi jsou často barely od benzinu s drátěnkou. Nejčastěji se připravuje skopové, ale také celé slepice zabalené do alobalu. Zruční kuchaři sekáčkem ihned vámi vybranou porci rozsekají na jemné kousíčky i s kostmi, posolí a zabalí do promaštěných novin. Jí se rovnou na místě a odpad končí u nohou na zemi. Vyzáblí psi ještě zbaští papír, takže recyklace funguje.

Nepřehlédnutelné jsou pestré šaty žen. Rozjasňují celé tržiště a dodávají kolorit. Neuvěřitelné kombinace barev látek, čepců i šperků jsou fantastickou podívanou. Není divu: Gorom-Gorom je místem, kde se setkáte s Tuaregy, Belly nebo Fulby. Bohužel úřední francouzština tu je v menšině. Okolo se mísí lokální jazyky a nářečí. Zaslechnete fulbštinu, jazyk, který používá toto etnikum od Senegalu po Gambii. Nebo také tuaregštinu, která je dialektem berberštiny. A dokonce je slyšitelná i arabština. Mezi mladými lidmi je stále více oblíbená angličtina. On-line svět v tomto jazyce nabízí daleko více možností než jazyk bývalých koloniálních pánů.

Jakmile se setmí, veškerý život končí a tržiště připomíná mrtvé město. „Sir, sir, nemůžete spát, mám pro vás obchod,“ ozvalo se za dveřmi hotelu, sotva nám byl nabídnut pokoj. Vychrtlý mladík s lámanou angličtinou nás odvedl nocí na okraj města, kde zářil altán s barevnými žárovkami jako svatyně v ráji. Restaurace a bar v jednom, kde se scházejí místní úředníci a honorace.

Kupujeme velbloudy

I když jsme se nesvěřovali, kam se chystáme, všichni tušili náš úmysl. Vysoký Tuareg se zlatým prstenem už čekal s lákavou nabídkou na expedici do nitra Sahelu. Ovšem domluvit se tady, v Africe, je vždy složité. Oni mají dostatek času a domluva zabere často několik dnů. Nakonec řešení přišlo samo, pomocník majitele cestovní kanceláře, Pierre, který nás vylákal na jednání, přišel s lákavým plánem, jak obejít šéfa. Nabídl nám místo pronájmu si velbloudy koupit. On je bude provozovat a my vlastnit. Nejpřekvapivější bylo, že cena za nákup zvířat byla nižší než samotný pronájem. To vše způsobila válka v Mali. Uprchlíci potřebovali prostředky, a proto byli ochotni prodat dva velbloudy. Když jsem telefonoval domů, jestli si mohu koupit velblouda, jediná odezva byla, čím ho, proboha, budeme krmit. Pierre za pár dalších piv zorganizoval karavanu a přivedl konečně dva velbloudy. Dokonce na zvířata vlastním i kupní smlouvu. Uprchlík z Mali se s nimi loučil v slzách, přišel o své věrné živobytí. Princip koupě byl jednoduchý: kdykoliv je budu potřebovat, jsou mi k dispozici. A mimo tento čas si je šikovný průvodce bude pronajímat sám.

Kdo ještě neřídil velblouda, bude možná zprvu zmaten. Dřevěné sedlo vystlané pokrývkami nenabízí na dlouhé cestě moc pohodlí. Nejhorším oříškem je samotný nástup na velblouda, protože jakmile zvíře dostane povel, neznalý člověk se musí držet zuby nehty, aby hned nespadl. Ohlávka, kterou řídíte svůj dopravní prostředek, není to nejdůležitější, podstatné jsou především vaše nohy, kterými dáváte povely velbloudovi. Museli jsme si pro větší citlivost sundat boty, přece jen chodidly tlačíte do krku velblouda. Proto každé slezení pěkně zabolelo a nejhorší to bylo pod stromy s velkými trny. Můj kousavý samec okamžitě poznal, že má na sobě nováčka. Hned při první příležitosti toho využil a shodil mě do prachu cesty. Na pozdrav mě ještě kousl a utekl. Pokud tato drobná úskalí nevzdáte, nakonec se naučíte zvíře ovládat, za několik dní budete sprintovat pustým krajem jako místní.

Horko a poušť

Asi největším prokletím byl březnový termín, to už Sahel pohlcuje neskutečné vedro. Nepomáhá ani ulehnutí do hypotetického stínu. Pod stromy takový náznak někdy je, ale díky teplotám se stále potíte. Vypít balíček vody znamená okamžitě odpařit dvojnásobek tekutin. Proto se přes den nepije. Ani kdybyste měli zemřít žízní. Na cestu se nejčastěji vyráží ještě před svítáním a během nepříjemného poledne se odpočívá pod stromy. Naše karavana čítala celkem čtyři velbloudy s průvodcem Atahibem a jeho bratrem Muhamadem.

Vysocí, štíhlí a usměvaví průvodci s turbanem dokazovali každý den, jak znají svoji oblast. Opravdoví vládci pouště se starali nejen o dva cizince, ale především o všechna zvířata. Během odpočinku bývají zvířata vypuštěna volně na pastvu, jen se jim svazují přední nohy, aby neutekla daleko. Častou potravou jsou lístky pichlavých stromů a trsy trávy. Během relaxování Atahib vždy uvařil velmi sladký a silný zelený čaj.

Když putujete polopouští za nomády do jejich tábora několik dní v sedle, otupíte a zvyknete si na rytmus každodennosti. V okolí je to stále stejná rovina s občasnými stromy a jediné, co každého vytrhne z letargie, je nečekaně velký strom baobab, který připomíná maják. Jediným utrpením výpravy začíná být sedlo na velbloudovi. Bolí zadek, nohy a otlaky se krutě mstí. Po sestoupení člověk připomíná hromádku neštěstí, bolí úplně všechno. Nefunguje žádný trik, prostě si musíte zvyknout. Další nepříjemností je také neprostupný prach, který přináší vítr zvaný harmatán. Místní mu někdy přezdívají „Velký otec“. Je to vítr, který od listopadu do března přináší písek a prach ze Sahary přes celou západní Afriku až do Guinejského zálivu. Někdy je viditelnost jen několik metrů a lidé nespatří slunce i po několik týdnů. Častokrát přicházejí i prachové bouře a to je nejlepší přečkat na místě. Připomíná to putování v naprosté mlze, kdy se může člověk ztratit za pár minut.

Vesnice Bellů

Když se před námi objevilo několik stromů a jednoduché přístřešky z rohoží s lidmi, všichni byli šťastní: cíl na dohled. Národ Bellů žije často kočovným způsobem. Vlastní obyčejně stáda koz, ovcí a velbloudů. Ti méně majetní mají jen oslíky, ale i ten je k nezaplacení jako dopravní prostředek. Mnozí z nich jsou také zemědělci, pěstuji obilí a kukuřici. Jen podle našich měřítek takové lokalitě neříkám pole, ale suchopár. Je až s podivem, že tu vůbec něco roste. Byli jsme hned po příjezdu přijati nejstarším mužem Ibrahimem do tábora. Podání ruky a pozvání na čaj jsou nejen chvílí na seznámení, ale také se v tuto chvíli stáváte hosty. Hostitel v tuto chvíli přebírá ochrannou ruku nad vámi a odpovědnost i za vaši bezpečnost.

Asi nejtypičtější pro Belly jsou především ženské ozdoby. Tady ženy nechodí zahalené, místní praktikují islám jen vlažně. Ženy se sice v těchto oblastech neúčastní setkání s muži, přesto zvědavě pokukují a hned se běží předvést ve svých šatech s mnoha nádhernými ozdobami. A opět překvapí barvy látek. Křehké pohlaví se zdobí různými korálky, starými mincemi a také náhrdelníky z kovů včetně stříbra. U dospělých žen překvapí jednoduché tetování, které se provádí rozpáleným nožem. Když pozorujete zdejší překrásné tváře, ihned pochopíte, proč si Tuaregové často vybírali ženy Bellů do své domácnosti.

Ibrahim se svou rodinou žije tady, v odlehlém místě v pěti stanech. Celkem celá rodina čítá 15 členů. Hlavní slovo má v tomto společenství nejstarší muž, přesto i ženy jsou nezvykle zvídavé. Hned se mě ujímají a jsem proveden obydlím, které se skládá z dřevěné konstrukce, na které jsou rákosové i palmové rohože, které chrání před častým větrem i pískem. A také před nelítostným horkem. Kdo nebyl uvnitř, bude překvapen, co všechno skrývá jednoduché obydlí. Rozebíratelná konstrukce je vlastně i postelí a skříní v jednom. Podél zdi na lůžku je vystaven veškerý majetek: smaltované nádobí, několik kusů oblečení a oblíbené šperky.

Nejčastější stravou v tomto období bývá kukuřičná kaše. Jednoduše ženy rozdrtí zrna ve velkém tlouku – hmoždíři. Chopí se velkých zaoblených kůlů a roztloukají večeři spolu s batolaty na zádech, která tím získávají dobrou houpačku. Ibrahim zve na místní specialitu, ale ta je jen pro odvážné. Na ohni se pálí chlupy z useknutých oslích nohou, včetně kopýtek. Nyní už zbývá jen najít místo, kde se dá zakousnout do seškvařené oslí nohy. Nějak mám pocit, že seškvařená kůže spolu s chlupy je tím největším lákadlem, protože na kostech nic jiného není.

Hledat vodu v této krajině je opravdu nadlidský úkol. Naštěstí díky zahraniční pomoci byla uprostřed vysušené oblasti vyhloubena vrtem hlubinná studna. Jednoduché ruční čerpadlo a u něj dav lidí s barely a oslíky. Tady jsem pochopil cenu vody. Doma jednoduše otočíme kohoutkem a vždy máme vody, kolik si přejeme. Tady, daleko uprostřed Sahelu, se na vodu ve frontě čeká i několik dní. Ženy z naší osady spolu s dětmi osedlaly oslíky na cestu ke studni. Získat vodu znamená celý den si počkat, ale trpělivost se vyplácí. Tady se setkávají lidé z různých klanů, vtipkují, vyměňují si novinky a postupně se pomalu přibližují k pumpě. Nikdo nepředbíhá, jen já cizinec dostal napít čerstvé vody z drahocenné hlubiny. Vodu si pumpují všichni do velkých barelů a rodina s ní vyžije i dva týdny.

Hierarchie etnik

Zajímavá je také podřízená role Bellů ve společnosti Tuaregů. Ti byli vždy v hierarchii podřízeni tuaregské šlechtě a vykonávali pro ně práce v domácnosti nebo se starali o dobytek. Říkalo se jim slovem Ikelan, tedy otrok, často to byli lidé ukořistění při výbojích. Tuaregové vytvořili přesně danou strukturu. Oni jako vládci se světlou pletí byli na vrcholu mocenské pyramidy, tedy vykonávali role válečníků, vůdců, ale i náboženských lídrů. Obyvatelé černé pleti byli rozděleni na různé kasty podle pracovního zařazení: obchodníci, řemeslníci nebo obyčejní pastevci. Nejníže byla považována kasta Ikelan, tedy i Bellů jako pastevců a sloužících. Na požádání museli vykonat práci pro své pány zdarma. Přestože se kastovní systém pomalu rozpadl, mnoho Bellů stále vykonává pro Tuaregy domácí práce zdarma a bývá to často v jejich hlavách zakořeněná praxe. Ještě na počátku 20. století francouzští kolonisté deklarovali asi 50 % obyvatel Francouzského Súdánu jako otroky nebo lidi ve vazalském postavení.

Výprava s velbloudí karavanou skončila u prvních dun Sahary, která zasahuje svými chapadly i do Burkina Fasa. Tady, nedaleko hranice s Mali, jsou jen malé vesnice a jezero, které kvůli častým suchům připomíná spíše rozryté bahniště. Opět jsme byli přijati v osadě do stanu Bellů a ochutnali lahodný přeslazený čaj. Pokaždé, když trávíte čas během překrásné noci plné hvězd, objeví se myšlenka o vlivu a budoucnosti civilizace. Tady, v zapomenutých koutech Afriky, jsou lidé na první pohled šťastnější. K životu jim stačí jen málo: něco do žaludku, úsměv a radost z maličkostí.


Sahel

Sahel je rozsáhlé území v západní Africe na okraji Sahary, které odděluje poušť od tropických pralesů. Tento pás stepí, savan a polopouští se táhne napříč zeměmi od Senegalu a Mauritánie až po severní Súdán. Obvyklé je velmi suché klima a malé množství srážek od 150 mm za rok až po maximum 500 mm srážek v jižnějších oblastech. V posledních letech dochází ke změnám klimatu i zde a často nepřichází životodárný déšť. Díky těmto změnám se poušť velice rychle rozšiřuje a kdysi zelenající se místa pohlcují písečné duny.


Bezpečnost

Severní oblasti Burkina Fasa jsou v posledních letech neklidným regionem. Přes hranice ze sousedního Mali pronikají různé ozbrojené skupiny, jako například al-Ká’ida, která chce vytvořit islámský stát Maghreb na území Sahary a přilehlého Sahelu. Tyto oblasti jsou velice obtížně kontrolovatelné armádou, proto je vždy dobré zjistit aktuální situaci. Epicentrem činnosti teroristických skupin je právě oblast hranic Mali, Nigeru a Burkina Fasa. Proto také dochází k migraci obyvatel a vylidňují se celé osady. Do Burkina Fasa potřebujete také očkování proti žluté zimnici. Bez očkovacího průkazu ani nevyjíždějte, protože úředníci považují tento průkaz často za váš nejdůležitější dokument.