nahoru
Lidé a země | Magická zima v Rakousku

Alžírsko: Ztracená perla severní Afriky, kde o zážitky i památky není nouze

Julius Lukeš Jr. 16. listopadu 2020 • 06:10
Alžírsko: Ztracená perla severní Afriky, kde o zážitky i památky není nouze
foto: Julius Lukeš Jr.

Rozlehlé římské památky mizející v písku, opuštěné pláže, delikatesní kuchyně, vřelí lidé a nekonečná poušť. To vše je Alžírsko. Dobrodružnějším povahám se naskytuje jedinečná možnost objevit jednu z posledních naprosto neturistických a ryze autentických arabských destinací.

Tým expertů z Velké Británie nedávno udělil Alžírsku, díky jeho neprobádaným památkám, jedinečným městům a divoké přírodě, titul potenciálně nejdobrodružnější cestovatelské destinace pro následující dekádu. Urputná občanská válka v 90. letech a teroristické útoky radikálních islamistů zapříčinily hermetické uzavření největší země Afriky před zbytkem světa. Tyto hrozby již naštěstí pominuly a ze saharského popela vzlétl fénix.

Směsice vlivů

Sedíme na zříceninách města Tipasa (Tībáza), nedaleko hlavního města Alžír (al-Džazá‘ir), a pozorujeme, jak paprsky ranního slunce dopadají na klidnou hladinu Středozemního moře. Strategicky umístěné památky UNESCO v sobě citlivě prolínají prvky hned několika kultur. Město sloužilo jako důležitý obchodní a námořní uzel pro Féničany, Kartagince a později pro Římany, kteří zde zanechali nejvýraznější stopy, ale vidíme tu také tajuplné a architektonicky bezprecedentní mauretánské mauzoleum a zbytky křesťanských bazilik. U města Cherchell (Šaršal) obdivujeme pozůstatky jednoho z nejdelších akvaduktů v Africe, který přiváděl vodu až ze 45 kilometrů vzdálených hor.

Divy římské doby nás budou provázet po celou cestu Alžírskem, převážně jeho východní polovinou. Nyní nás ale čeká jízda na západ, do Oranu (Wahrán), města, které svým románem Mor proslavil nositel Nobelovy ceny za literaturu Albert Camus. Na posilnění před dlouhým řízením si objednáváme kávu a croissant v jedné ze všudypřítomných kaváren s typickou atmosférou. Více než stoletý francouzský vliv je patrný nejen v nabídce dlouhých křupavých baget, ale také v architektuře starých budov, štukatuře fasád a v rozlehlosti promenád.

Vánoce v Oranu

Při nájezdu na novou několikaproudovou dálnici, kvalitní a rychlou spojnici mezi východem a západem Alžírska, míjíme check-point s po zuby ozbrojenými vojáky. Během následujícího týdne projedeme přes více než sto podobných kontrol, které mají za úkol především chránit zemi před opětovným nástupem islámských teroristů. Všudypřítomnost ozbrojených jednotek, vřelí místní obyvatelé a naprosté minimum turistů, tedy potenciálních cílů, v nás zanechávají silný pocit bezpečí. I když na stránkách ministerstva zahraničí možná najdete jiné informace, nám se Alžírsko zdálo mnohonásobně bezpečnější než například jeho turisty oblíbený soused Tunisko, při jehož návštěvě jsme byli s přítelkyní násilně napadeni a mimo jiné jsme přebývali v hotelu, ve kterém o pár let později atentátník chladnokrevně postřílel 38 nevinných turistů. Základní instinkt a obezřetnost jsou samozřejmě na místě, ale jinak bych z návštěvy Alžírska, vyjma jeho některé části (více v infoboxu pod čarou), neměl strach.

Navečer přijíždíme do Oranu, města s bohatou historií, kde během staletí střídavě vládli Římané, Maurové, Španělé, Turci a Francouzi. Na přístavní promenádě už nás čeká profesorka, která je naším pracovním pojítkem se zdejší univerzitou. Je 24. prosince a hostitelka nám společně se svou sestrou připravila jako uvítací překvapení štědrovečerní večeři. Podává se jehněčí na olivách, pečené taštičky s masem a jako zákusek čerstvé datle. Bylo to vyjádření mimořádné pohostinnosti místních, která je navíc podtržena obecnou arabskou kulturou. Později jsme se v kavárně náhodou potkali se vzdělaným inženýrem a využili jsme příležitost dozvědět se něco o skutečném Alžírsku. „Drtivá většina národa jsou muslimové, avšak umírnění,“ zdůrazňuje. „Během bolestivé občanské války jsme si jako země uvědomili, že islámský fundamentalismus zde opravdu nemá své místo, nezapadá sem ani historicky. Pokud začne imám kázat příliš radikálně, tak…“ následuje plácnutí do ruky a dovysvětlení šeptem, že duchovní nadobro zmizí. Tajná policie, odposlechy, nekompromisní vojenská politika a pravděpodobně také silné potlačování veřejných svobod svým způsobem udržují zemi před možným kolapsem, který v průběhu posledních let nastal v sousední Libyi, Mali a do určité míry i v Tunisku.

Malby v poušti a mozaiky v horách

Míříme dál na západ do Tlemcenu (Tilimsán). Objevili jsme trh se zeleninou, rybami a masem, kde jsme pro překvapené a nadšené místní naprostou raritou. Darují nám lahodné olivy a prosí, ať si je vyfotíme, což je jev v arabských zemích naprosto nevídaný. Skvost města představuje Palacio del Mexuar, sídlo vládců zayyanské dynastie, které jako kdyby z oka vypadlo architektonicky jedinečnému Lvímu nádvoří granadské Alhambry. Dlouhé hradby a rozsáhlé ruiny mešity Mansourah z roku 1303 jsou naší poslední zastávkou v západním Alžírsku. Pravým dobrodruhům s časem nazbyt doporučuji vyrazit na jih.

Nehostinnou, ale překrásnou a de facto nekonečnou poušť, tvořící čtyři pětiny alžírského území, protíná silnice dlouhá dva tisíce kilometrů, která vás dle volby doveze až na hranici s Mali, Nigérií nebo Tuniskem. Kromě kontemplativního klidu a dokonalých východů a západů slunce zde mimo jiné v národním parku Tassili n’Ajjer (UNESCO) najdete jedno z nejdůležitějších nalezišť prehistorického umění na světě. My ale zamířili prudce na východ do horské Djémily (Džímíla) (UNESCO), dokonale zachovalé perly římské kultury. Tmavé mraky nasáklé vodou dodávají místu tajemný ráz. Dlážděná cesta nás dovádí ke strmému kopci, do jehož stěny je vysekané divadlo s posezením pro tři tisíce diváků, kteří měli dokonalý výhled jak na jeviště, tak do rozlehlého údolí za ním. Krása města dojala i dobývající Araby, kteří se je rozhodli namísto zničení pouze přejmenovat z Cuicul na Djémila neboli Nádherná. Majestátním obloukem procházíme na prostorné fórum, ze kterého se rozbíhají menší cestičky k jednotlivým obydlím, lázním a chrámům. Při odchodu z komplexu jsme našli muzeum, jež ve svých útrobách ukrývá doslova dech beroucí podívanou v podobě více než 300 metrů čtverečních precizně sestavených a zubem času téměř nedotčených mozaik.

Město mostů

Hornatá krajina dodává osobitý ráz nejen Djémile, ale také nedalekému Constantine (Qusanţína), městu přetékajícímu přes prudkou skálu nad roklí, jemuž bývá díky jeho nesčetným propojením s místními kopci přezdíváno Město mostů. Podobně jako většina alžírských sídel se i Constantine může pochlubit poutavou historií. Založili je Féničané, poté sloužilo jako centrum rozlehlé Numidské říše, za Julia Caesara zde přebývali Římané, obchodovalo s Benátkami, bylo zvelebeno Turky a před dobytím dlouho odolávalo Francouzům.

Smutným kontrastem ke všem těmto nádherným římským, arabským a francouzským památkám jsou nedostavěné několikapatrové paneláky, v Alžírsku všudypřítomné, které nechala zbudovat vláda s tím, že do nich nastěhuje rapidně rostoucí populaci. Úředníci bohužel zapomněli pomyslet na to, že místní lidé, především vesničané, jsou zvyklí žít v jednopatrových domcích, které si sami postaví, a to, kde se jim zamane. Navíc se zde neplatí daň z nemovitosti, což jim jejich nedomyšlené počínání jen usnadňuje. Důsledkem jsou odporná města duchů hyzdící okolní krajinu společně s hromadami odpadků, které bohužel pokrývají vše od polí po pláže.

Skvost římské říše

Mým velkým snem a hlavním důvodem, proč jsem za každou cenu chtěl navštívit Alžírsko, bylo spatřit Timgad (Timkád) (UNESCO). Letecká fotografie tohoto římského města mi naprosto učarovala. Půdorys bezchybného čtverce rozdělený sadami silnic a kolonád na menší ostrůvky připomíná dokonalou šachovnici a představuje moderní rozložení města, kterým se mimo jiné řídili i architekti velkolepého New Yorku.

Památka stojí 500 kilometrů jihovýchodně od Alžíru na úpatí pohoří Aurés. V naprostém osamocení trávíme několik hodin nasáváním atmosféry tohoto jedinečného místa. Kde jinde na světě je stále možné zažít něco podobného? Mít jedno z nejlépe zachovaných římských měst pouze pro sebe? Takové zážitky se dají spočítat na prstech jedné ruky. Kocháme se městem s více než dvěma sty mozaikami (některé o velikosti celých domů), 14 lázněmi, trhy, rozlehlým divadlem pro 3500 diváků, masivním obloukem pojmenovaným po zakladateli města, císaři Trajánovi, promyšleným kanalizačním systémem, fórem obehnaným korintskými sloupy a výjimečnou veřejnou knihovnou, která patří mezi pouhé dvě nalezené dosud v římských městech. Vše nasvědčuje tomu, že si zde lidé žili na dobové poměry nadmíru dobře. Jako potvrzení této hypotézy poslouží místní rytina se sloganem „Venare, lavari, ludere, ridere, occ est vivere“ neboli „Lovit, koupat se, hrát si, smát se, to je život“.

Odkaz numidských vládců

Zaráží nás, kolik vyspělých civilizací obývalo tento pro našince nehostinný kout světa. Jen maraton daleko od Timgadu stojí na větrné pláni hrobka Medracen, místo posledního odpočinku numidských vládců, která již dva tisíce let úspěšně odolává zničujícím písečným bouřím, francouzským a arabským armádám, které ji využívaly jako cvičný terč, a především rabujícím davům. Kruhovité, 20 metrů vysoké kamenné mauzoleum je jedním z pouze hrstky podobných staveb, které se na světě dochovaly, a poukazuje na pokročilost starodávné berberské kultury.

Večer trávíme na pobřeží v blízkosti přístavního městečka Tigzirt. Fouká studený vítr, moře je ledové, ale to nám nebrání v osvěžující koupeli ve středozemních vodách. Na promenádě si posléze vychutnáváme čerstvou grilovanou rybu a nadšení číšníků z neobvyklých hostů v naší podobě. Vše zapíjíme pivem a vínem, překvapivě snadno získatelnými komoditami v této téměř striktně muslimské zemi.

Paříž Afriky

Loudavou jízdou po silničkách lemujících pobřeží se přesouváme zpět do Alžíru. Cestu prokládáme častými zastávkami v malých vesničkách na lahodnou kávu, které se pro nás již staly dennodenní samozřejmostí. Zanedlouho nás vítají bílé propracované fasády mohutných domů s vysokým podloubím, které poukazují na dávnou slávu hlavního města této bývalé francouzské kolonie. Z dlouhé promenády pozorujeme rybáře v přístavišti, jak vykládají denní úlovek, opravují sítě a prodávají čerstvé mořské plody. Úzkými a klikatými uličkami stoupáme alžírskou medínou k citadele zvané Kasba (= pevnost; UNESCO), trůnící nad městem. Nechali jsme se unášet davem a dobrovolně se ztrácíme ve spletitých zákoutích místních trhů, které zabírají většinu starého města. Touláním nasáváme zajímavou atmosféru Alžíru, který v sobě kombinuje evropskou a berberskou kulturu.

Nádherné mešity a staré otomanské chrámy obklopují domy, jejichž štukatura zobrazuje buclaté andělíčky a nahé ženy. Je příjemným překvapením, že muslimští obyvatelé, jejichž náboženství zakazuje jakékoliv zobrazení živých bytostí, sochy při převzetí rezidencí od svých francouzských předchůdců nestrhli. Rozlehlé promenády, snadno zaměnitelné s těmi pařížskými, volně přecházejí v rušné arabské tržnice. Loučíme se s tímto exotickým mixem s vůní buganvílií, s osvěžujícím vánkem Středozemního moře, se silnou kávou, usměvavými místními, s římskými památkami a s naprosto bezchybnou turistickou prázdnotou. Jsme vděční za to, že jsme pro sebe, a nyní snad i pro vás, objevili tuto v saharském písku na dlouhou dobu ztracenou perlu severní Afriky.


Dobré vědět

  • Víza: Hlavní překážkou k získání turistického víza je těžko splnitelná povinnost přiložit zakoupené ubytování na každý den pobytu (nám nestačila rezervace). Většinou platí, že pouze drahé hotely zde mají internetové stránky. Ideální je mít doporučující dopis od někoho z Alžírska, kdo se zaváže, že se o vás bude během celého pobytu starat (poté odpadá nutnost koupeného ubytování). Doporučuji kontaktovat osobně ambasádu a informovat se o aktuálních požadavcích.
  • Doprava: Letecké spoje do Alžírska z Evropy jsou velice dobré a překvapivě levné. Na letišti v Alžíru si můžete půjčit auto (doporučuji zařídit předem). Je potřeba mít mezinárodní řidičský průkaz. Benzin je téměř zadarmo (4 Kč/litr) a silnice vynikající. Tento způsob dopravy je nejrychlejší a nejbezpečnější. Pro jednoduchou orientaci je ideální mít v mobilu stažené off-line mapy.
  • Bezpečnost: Většina Alžírska je podle mě bezpečná a postačí přirozená obezřetnost. Zvýšené ostražitosti dbejte při cestách přes Saharu a u mauritánských, malijských, nigerských, libyjských a tuniských hranic, kde hrozí riziko únosů. Doporučuje se vyhýbat se policejním/vojenským komplexům, které mohou být cílem případných útoků.
  • Ubytování: V každém větším městě najdete několik hotelů.
  • Peníze: Vyměňte si většinu hotovosti na letišti v Alžíru. Ve zbytku země je komplikované najít směnárnu.
  • Internet: V některých hotelech najdete wifi. Ideální je koupit si na letišti místní SIM kartu od Ooredoo.

Bolestivá historie

Země získala nezávislost na Francii v roce 1962 po dlouhých a mimořádně krvavých bojích, které si podle některých odhadů vyžádaly až milion obětí. Jak už tomu v Africe většinou bývá, získání samostatnosti však automaticky nevyústilo v pokojný a vzkvétající život místních obyvatel. S odchodem Francouzů totiž najednou ze země zmizeli politici, inženýři, lékaři a zkušení pracovníci jiných profesí. Prvního prezidenta Ben Bellu zanedlouho čekaly nepokoje a převrat, který uspořádal jeho ministr obrany a další prezident Alžírska, Boumédien. Období relativního klidu pak definitivně skončilo na začátku 90. let, kdy islámští radikálové vyhráli svobodné volby. Než se stihli chopit moci, byli „naštěstí“ svrženi armádou při vojenském puči. Jako odvetu vyhlásili džihád, při kterém zemřely desetitisíce lidí, a celé vesnice byly krutě vyvražďovány. Občanská válka zde byla opravdu obzvlášť brutální.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:

Julius Lukeš Jr.




Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země