V zemi medojedů aneb Pokud chcete zažít dokonalé safari, vydejte se do Botswany

V zemi medojedů aneb Pokud chcete zažít dokonalé safari, vydejte se do Botswany Zdroj: Václav Šilha

Botswanské safari kempy nejsou ohrazené a sloni jsou zde běžnými návštěvníky
Samci impal si své vedoucí postavení ve stádě musí nejprve vybojovat
Svítání patří na safari k těm nejsilnějším zážitkům
Na území Botswany se vyskytuje na 570 druhů ptáků. Vlhy núbijské patří k těm nejkrásnějším.
Hyeny se o mršiny dokážou postarat takřka beze zbytku a poradí si i s tak velkým soustem, jakým je uhynulá žirafa
12
Fotogalerie

V zemi medojedů aneb Pokud chcete zažít dokonalé safari, vydejte se do Botswany

Sníte o pravém safari? Pak se vydejte do Botswany. Jiné lidi potkáte jen tu a tam a desítky kilometrů opravdové Afriky budou na několik dní jen vaše. Mějte ale na paměti, že i tady platí jistota, že na safari vlastně žádná jistota neexistuje.

Ti, co od Botswany očekávají něco jiného než špičkové safari, mohou být zklamáni. Může za to cílená snaha tamní vlády redukovat počet návštěvníků chráněných oblastí. Raději méně návštěvníků za více peněz než davy baťůžkářů a přeplněné parky. Nikdo z nás samozřejmě nesahá rád hlouběji do kapsy, ale v případě Botswany si za své přijdete na opravdovou kvalitu a na tolik žádané soukromí.

Do Afriky pod stan…?

Nejlevnější, i když zdaleka ne levnou variantou, jak se v Botswaně vydat na safari, je kempování. Je dobré využít některou z místních společností specializovanou právě na tento způsob safari. Zajistí naprosto vše, včetně průvodce a doprovodného personálu, podle stupně servisu zaplatíte zhruba od 300 do 400 dolarů za den.

Pokud ale nejste připraveni na to, že vám kolem stanu chodí divoká zvířata, nebo máte přemrštěné nároky na hygienu, pak si vše raději předem rozmyslete. Ze své praxe mohu jmenovat několik příkladů, kdy lidé i přes veškerá upozornění, co mají od táboření v buši očekávat, nakonec na místě zjistili, že to zkrátka není pro ně. Paradoxně mají obvykle největší potíže ti, co se předem holedbají, jak jsou dobrodružně a sportovně ladění, zatímco cestovatelé, kteří předem projevují určité obavy a respekt, nakonec obvykle vše zvládnou na výbornou. Putování africkou divočinou je často osobní test, který může pro některá zvláště zbytnělá ega skončit i těžkou deziluzí.

Nic není jisté

Safari také není pro perfekcionisty, a pokud trváte na přesném dodržování časových harmonogramů, tak se raději vydejte jinam. V Africe časy platí jen orientačně, stačí, když zaprší, a dvouhodinová cesta se protáhne na celý den. Nebo když váš vůz zapadne v hlubokém písku, musíte být připraveni improvizovat a také přiložit ruku k dílu. Než se tedy pro tento způsob cestování rozhodnete, zkuste se poctivě zeptat sami sebe, jak na tom vlastně jste, a nebojte se odpovědět si i v tom smyslu, že na něco zkrátka nemáte. Není to žádná ostuda a ušetříte si tím nejen peníze, ale i stres, který přivodíte nejen sobě, ale i ostatním účastníkům či organizátorům takové cesty.

Luxus, ale zážitek!

Safari může být i vysoce komfortní záležitost, při které nemusíte pohnout ani prstem. Luxusní ubytovací místa, tzv. lodge, zajistí vše potřebné, od večeří s mnoha chody až třeba po nahřívací láhev ve vaší posteli. To vše samozřejmě něco stojí, a pokud budete volit tento způsob, při kterém vás do příslušného ubytovacího zařízení v divočině dopraví za pár desítek minut malé letadlo, počítejte s velkými výdaji. Pobyt na osobu v podobných zařízeních stojí od několika stovek dolarů za noc až po téměř dva tisíce. Jde jen o to, co chcete a můžete si dovolit.

Výhodou je v takovém případě určitě pobyt v tzv. privátních koncesích. Jedná se zpravidla o kusy divočiny, které si za velmi striktních podmínek pronajme na určitou dobu (zpravidla 10 let) některá safari společnost. Kromě možnosti provozovat na daném území přísně regulovaný safari byznys ale musí dodržovat i celou řadu podmínek, jinak je jí příslušná licence s okamžitou platností odejmuta. Kromě ochrany přírody patří k těmto povinnostem třeba i umožnění vědeckého výzkumu v dané oblasti, bezpodmínečný (a zpravidla letecký) odvoz všech odpadků vzniklých z provozu, ale i třeba to, že na základě výzvy je příslušná společnost pod vysokými finančními sankcemi povinna celou lodge zlikvidovat tak, aby po ní za krátký čas nezůstala ani památka. Provozovatel soukromé koncese na oplátku získává možnost pořádat na daném území safari, na které nedosáhne na území národních parků. Jedním z takových privilegií je třeba pořádání nočních safari, ale pro návštěvníky je atraktivní zejména jízda off road, kdy je možné zvířata následovat i mimo vymezené cesty. To je možné pouze díky přísně regulovanému počtu návštěvníků a omezenému počtu vozů, které na obrovském území koncesí při občasném vyjetí mimo cestu nezpůsobují žádné mimořádné škody. Stoprocentní záruku ale nehledejte ani zde. Příroda je zkrátka příroda a ani koupelna s pozlacenými kohoutky v buši vám nezaručí, že potkáte všechna zvířata z vašeho vysněného seznamu.

Kalahari

Už jen samotný zvuk tohoto slova evokuje cosi nedozírného a jen těžko uchopitelného. Přibližně 900 000 km² pouště, polopouště a vyschlých říčních koryt se rozkládá na území Botswany, Jižní Afriky a Namibie a okrajově zasahuje i do Angoly, Zambie a Zimbabwe. Kalahari je více než o zvířatech o pocitu nekonečna a volnosti.

Z našeho výchozího bodu Maunu vyrážíme už časně ráno. Přejezd do centrální části Kalahari, kde máme už řadu měsíců zamluvené tábořiště, zabere nejméně půl dne a cestou ještě musíme nakoupit potřebné zásoby vody. Zásoby jídla už obstarala jihoafrická společnost, která naše safari v Botswaně zajišťuje. Jakmile překročíme bránu parku, jsme odkázáni už jen na sebe.

Přidělené tábořiště leží na křovinatém úbočí, pod kterým se rozevírá široké otevřené údolí. Tábořiště přiděluje správa parku a jsou mnohdy i rok předem zamluvená. V několika málo najdete i zástěnu pro sprchu a suchý záchod, ale většina z nich, stejně jako to naše, je pouze vyhrazený kousek země, kde máme povolení se utábořit. S sebou vezeme všechno. Stany, lehátka, spacáky, dřevo na oheň, polní kuchyni a sprchu i malá rozkládací umyvadla. Jednou z nejdůležitějších součástí naší výbavy je polní záchod v podobě rozkládací kempinkové stoličky se záchodovým prkénkem. Na místě, které se od zbytku tábořiště odstíní plachtou, se vykope díra, nad kterou se umístí přenosná toaleta. Zda je obsazeno, poznáte podle rýče zapíchnutého do země před zástěnou. Pokud zde není, znamená to, že na polním prkénku právě sedí někdo, kdo rýč po vykonání potřeby použije k zasypání díry zeminou.

Jídlo pro všechny připravuje najatý kuchař, který dokáže vykouzlit divy. Sprcha v podobě vaku, který se naplní teplou vodou, je za zástěnou a používá se především přes den, kdy máte rozhled po okolí. Africká noc totiž náleží divé zvěři. A pak je tu ještě jedno pravidlo: po opuštění tábořiště musí vše vypadat tak, jako byste zde nikdy nebyli.

Noční poplach

V Kalahari hoří. Naštěstí má oheň k našemu tábořišti zatím dost daleko. Kolem jedenácté v noci nás u ohně vyruší příjezd džípů s vyděšenými Švýcary. Měli přidělené tábořiště v oblasti požáru a navečer je přijeli varovat rangeři, aby se evakuovali na místo poblíž našeho tábora. Hledejte je ale v noci mezi spletí křovin. Za tmy by s tím měli problémy i zdejší zkušení průvodci, které se v Botswaně vyplatí využívat.

Původní tábořiště Švýcarů už zřejmě zachvátil oheň a ve spleti buše už při své únavě nemají šanci se zorientovat. Náš táborový oheň proto působí jako záchrana. Dobré mravy velí, aby si „uprchlíci“ vyžádali souhlas jeho dočasných obyvatel. Samozřejmě nemáme námitky. Solidarita v divočině je vždy na místě, a navíc zítra něco podobného může potkat i nás.

Po zbytek noci nespím a každou čtvrthodinu vybíhám ze svého stanu a kontroluji rudou záři, která se přibližuje. Jsem připravena evakuovat nás i nešťastné uprchlíky. Zhruba ve tři ráno ale přijde bouře s deštěm, která hrozící nebezpečí uhasí. Uleví se mi, ale lítám zase kolem stanů a s místními průvodci zakrývám jejich průduchy opatřené pouze moskytiérou, kterými by se do nich rychle dostal příval deště. Ráno mám kruhy pod očima, ale nebe je jako malované a jen kdesi v dáli ještě doutnají zbytky nočního dramatu.

Medojed

Někdy se s některými, jinak jen těžce pozorovatelnými druhy zvířat najednou doslova roztrhne pytel. Až do předloňského roku jsem medojeda kapského zahlédla na safari jen dvakrát, a to ještě na dálku. Toto zvíře je aktivní především v noci, což jeho pozorování značně ztěžuje. V tomto smyslu jsem také informovala skupinku turistů, které jsem měla v Botswaně na starost. Když jsme pak hned první podvečer v centrální Kalahari narazili poblíž napajedla na medojeda, mé nadšení neznalo hranic. Přes blížící se tmu jsem účastníky zájezdu nutila, aby si polehávající zvíře, které bylo podle všeho staršího ročníku a tak trochu mimo kondici, rozhodně zvěčnili, protože něco tak vzácného hned tak neuvidí. Poslechli. Jenže hned druhý den jsme během ranního výjezdu viděli medojedy hned čtyři a pak další a další. „No jo, zase medojed! To už je nuda,“ utahovali si ze mě ostatní...

Okavango

Delta Okavanga je přírodní zázrak a nepotřebuje k tomu ani oficiální uznání, kterého se jí oprávněně dostalo v roce 2014 zápisem na list světového přírodního dědictví UNESCO. Jde o rozsáhlou bezodtokovou oblast na severozápadě Botswany, kde stejnojmenná řeka vytváří v Kalahari vnitrozemskou deltu, která se v době nejvyššího stavu vody (zpravidla od června do srpna) rozlévá na ploše přesahující i 15 000 km2. Delta není nikdy stejná. V době sucha se její plocha až třikrát zmenší a na povrch vystoupí ostrůvky a kusy pevniny protkané vodními kanály. Tam, kde jste ještě před pár týdny mohli putovat pouze loďkou, jsou najednou planiny porostlé bujnou trávou. A hlavně – v každém ročním období jsou tu stovky zvířat.

Už je tma a tábořiště obchází hyena. Vidíme ji v kuželu světla silné baterky. Nepůsobí právě sympaticky, a hlavně pořád zužuje kroužek, kterým obchází náš tábor. Potraviny sice máme uložené mezi sedadly otevřeného džípu, kam hyena nevyskočí a kde jsou v průběhu noci v bezpečí i před spícími opicemi, ale přece jen je to velké zvíře a představa, že mu stanete tváří v tvář, když si třeba potřebujete odskočit, není nijak lákavá. Stejně jako třeba setkání s pavoukovcem, kterému tu s trochou nadsázky říkají kalahari ferrari. Rozpětí nohou má více než deset centimetrů, je průhledný a neskutečně rychlý. Naštěstí je neškodný. Taky vám může obcházet stan několikatunový slon. Divoké včely zase způsobí, že musíte tábořiště nečekaně posunout. I to je ale safari pod stanem a podobné okamžiky pak patří k nejsilnějším zážitkům vůbec.

Chobe

Národní park Chobe je proslulý především slony a taky lodními vyjížďkami, kdy pozorujete zvířata, která se k řece přicházejí napít. Také zde hraje významnou roli roční období a stav vody. Jen v loňském roce jsem zde byla dvakrát a pokaždé to bylo jiné.

Je květen a v Chobe je voda rozlitá i přes stezky vyjeté pneumatikami safari vozů z uplynulých měsíců. Všude to bují a sloni se stáhli hlouběji do nitra parku, kde vznikla celá řada dočasných napajedel. Přesto se během naší plavby po řece přicházejí alespoň jednotlivě napít, zejména kolem poledne, kdy je největší horko. Jsou i dobří plavci a pár největších samců se dostává až do středu řeky, kde si kromě koupele pochutnávají i na vodních rostlinách. Na lvy štěstí nemáme, ale při výjezdu z parku se nám ukáže překrásný levhart.

V listopadu je v Chobe málo vody, a tak se dá sjet i na stezky, které byly před pár měsíci pod vodou. Sloni přicházejí ve větších stádech. Zhruba dvacetičlenná lví smečka ulovila v podvečer buvola jen pár set metrů od našeho tábořiště a svolává se. Je to strašidelné, zvlášť když posloucháme historky, kterými nás u večerního ohně za lvího řevu častuje náš místní průvodce.

Kouzlo pokory

Roky strávené na safari mě vyškolily, že nejhorší je tlačit na pilu. Pokud něco přestane fungovat uprostřed divočiny, můžete se vztekat, jak chcete, stejně si nepomůžete. Týká se to nejen případných potíží spojených s cestováním v divokém terénu, ale překvapivě i toho, jaká zvířata nakonec uvidíte. Výjezdům na safari se v Africe říká game drive a má to své opodstatnění. Je to skutečně hra, kdy předem nevíte, co vás v daný den potká.

Mám s tím bohaté zkušenosti. Kdysi jsme si s manželem vzali do hlavy, že během našeho pobytu v keňské Masai Maře napíšeme a nafotíme reportáž o levhartech, kteří jsou zde poměrně běžní. Přes den se ale často ukrývají v nepřehledném houští nebo v korunách stromů. Před cestou jsme kontaktovali mnoho zahraničních odborníků, od kterých jsme měli podrobné informace o výskytu jednotlivých zvířat v dané oblasti, včetně map, popis jejich chování, a dokonce i jména, která vědci některým zvířatům během výzkumu přidělili. Vše bylo tedy pečlivě připravené, jenže levharti zkrátka odmítli spolupracovat.

Safari je tedy především o pokoře, trpělivosti a přáních, která se mohou a také vůbec nemusí naplnit. Přibývající zkušenosti mě postupně přesvědčily, že na safari obvykle nakonec nejvíce vidí ti, co jsou ke všemu otevření, dokážou se radovat i z maličkostí a předem přijímají i případný neúspěch. Nic není zaručeno, ale ani vyloučeno.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: