Zašlá sláva Timbuktu: Město mizející v písku bývalo významným centrem obchodu a západoafrické vzdělanosti | Reflex.cz
nahoru

Zašlá sláva Timbuktu: Město mizející v písku bývalo významným centrem obchodu a západoafrické vzdělanosti

Jan Leicht14. května 2020 • 06:00
Zašlá sláva Timbuktu: Město mizející v písku bývalo významným centrem obchodu a západoafrické vzdělanosti
foto: Profimedia.cz

Timbuktu, nazývané perla pouště, patří k nejtajuplnějším místům celého afrického kontinentu. I dnes je náročné se dostat tam a zpět. Ale jestli nás od jeho návštěvy mohou odradit jen technické a zdravotní obtíže, pak jsme na tom mnohem lépe než naši předkové před 200 lety. Ti při jeho návštěvě riskovali vlastní život. O život šlo i v případě, že lidé přestáli všechny útrapy cesty. Timbuktu (Tombouctou) bylo, podobně jako dodnes Mekka, zakázaným místem pro všechny "nevěřící" a jeho první evropský návštěvník i mnozí po něm zaplatili za svou troufalost životem.

Město bylo založeno v 11. století jako stanice velbloudích karavan a jako místo odpočinku tuarežských pastevců dobytka kočujících mezi Nigerem a Saharou. Vzestup Timbuktu začal po ovládnutí oblasti horního Nigeru kmenem Mandingů. V městě, které bylo rozděleno na čtvrti podle etnického principu, se usadili islamizovaní Berbeři, Tuaregové, jejich černí otroci i arabští obchodníci a postupně se stalo důležitým obchodním střediskem.

Z jihu, z oblasti černé Afriky, přiváželi obchodníci zlato, slonovinu, kůže a otroky. Na severu byla hlavním obchodním artiklem sůl, která se těžila a dosud těží v oblasti západní Sahary, a dále různé luxusní orientální zboží. Vzhledem k odvěkému nepřátelství Arabů a černých obyvatel Afriky probíhal obchod zajímavým způsobem. Sůl byla složena před branami města a na opačné straně, také před branami, bylo složeno zlato a slonovina. Zde byla pomyslná hranice, kterou ani arabští, ani černí afričtí obchodníci nesměli překročit. Obyvatelé města zprostředkovali vlastní výměnu zboží, aniž se obě strany vzájemně setkaly.

Timbuktu si drželo monopol na tento obchod, ve kterém byla sůl vyvažována zlatem, a rychle z něj bohatlo. Největší rozkvět města byl v 14. a 15. století. V roce 1325 se zde delší dobu zdržel významný panovník starého Súdánu Kankan Músa a město ozdobil nádhernými paláci a modlitebnami. Založil i nejstarší dochovanou mešitu města, Velkou páteční mešitu Djinguerber. Později byla ve městě založena univerzita, kterou tvořilo 180 medres (koránových škol) a údajně na ní studovalo až 20 000 studentů. Timbuktu se vyvinulo v centrum vzdělanosti v oblasti islamizované západní Afriky. V době největšího rozkvětu mělo až 300 000 obyvatel.

První zprávu v Evropě o městě Timbuktu, na základě popisu arabských obchodníků, přinesl roku 1426 italský zeměpisec Beccari. Píše o městě Tumbettu, o jehož bohatství svědčí mešity s vysokými věžemi a zlatem pokryté paláce. Španělský Maur a křesťanský konvertita Leo Africanus píše roku 1600 o Timbuktu jako o městě, kde je nejvznosnější chrám, jaký kdy kdo viděl, zbudovaný z vápna a kamene.

První Evropané

Prokazatelně prvním Evropanem, který se dostal do Timbuktu, byl Skot, major Gordon Laing. Na cestu se vydal z Tripolisu v červenci roku 1825. Byl v neustálém nebezpečí, protože všechny cesty pouští kontrolovali Tuaregové, na které si ve svých zprávách opakovaně stěžoval: "Cokoli chtějí, musí se jim dát. Odmítnutí by bylo popudem k drancování a vraždám." Po roce, v srpnu 1826, dorazil do Timbuktu. Zachoval se pouze jeden jeho dopis, datovaný 21. září 1826. Na cestě z města byl on i se svým arabským průvodcem za nevyjasněných okolností zavražděn.

Prvním Evropanem, který se dostal do Timbuktu a vrátil se živý zpět, byl Francouz René Caillé. Tragický osud předchozí Laingovy výpravy ho přesvědčil, že jediný způsob, jak takovou výpravu přežít, je vzdát se vlastní identity a převléknout se za muslimského poutníka. Po řadě útrap se mu podařilo v dubnu 1828 dostat se do "zakázaného města". Radost z objevu se ale mísila se zklamáním: "Timbuktu byl jen pouhý shluk šedohnědých domů a v ulicích vládla atmosféra netečnosti. Nebylo zde ani zlato, ani jiné bohatství. Na všechny strany, kam až oko dohlédne, byly jen nekonečné vyprahlé písečné pláně."

Po roce 1828 se vydává do pouště řada evropských cestovatelů. Většina z nich se do Timbuktu nikdy nedostala a byla po cestě zabita Tuaregy. Nejvýznamnějším mužem, který dokonale popsal Timbuktu a další oblasti Sahelu, byl německý historik a geograf Heinrich Barth.

Cestou necestou

My jsme se vydali na cestu do Timbuktu z Hombori na jihovýchodě Mali. Hombori je dnes chudé, ospalé městečko. V minulosti bylo významným střediskem a po pádu Songhajské říše a její metropole Gao na určitou dobu samostatným královstvím. Hliněné i kamenné domky obývají příslušníci kmene Fulbů, kteří pasou na chudé vegetaci v okolí svá vyhublá stáda. Dosud stojí královský palác z 16. století a v něm žije potomek královské rodiny. Starý muž leží na rohožích a v odpoledním vedru těžce oddychuje. Prohodil s námi pár slov a dovolil nám, abychom si prohlédli vesnici. Potkáváme vysoké, štíhlé a krásné fulbské dívky s nádhernými účesy, zdobené sponami v pramenech spletených černých vlasů. Pestré oblečení a vzpřímená chůze jim dodávají eleganci. Již od dětského věku nosí na hlavě vše, včetně kbelíků s vodou od studny. Na okraji vesnice ve stínu baobabů stojí hliněná mešita, ale dovnitř se jako "nevěřící" podívat nemůžeme.

Po dobré cestě pokračujeme krásnou horskou krajinou k jihozápadu. Projíždíme stejnojmenným pohořím Hombori a z dálky je vidět i nejvyšší vrchol Hombori Tondo (1155 m n. m.). Podél cesty je řada chudých fulbských vesniček, v nichž se soustřeďuje život kolem studny. Zde v Sahelu, na okraji Sahary, je více než jinde voda základem života. Při spatření tubabó (bělochů), jak nám zde říkají, přivádějí rodiče své nemocné děti a žádají nás o léky. Rozdáváme, co můžeme, a pokračujeme v cestě. Domorodci jsou také spokojeni. Udělali pro své potomky, co mohli, a pokud se uzdraví či zemřou, bude jejich jediný komentář: "Alláh tomu tak chtěl."

Zastavujeme pod nádhernou skalní formací Gami Tondo, zvanou Fátimina ruka. Kolmé skalní stěny, z dálky připomínající ruku, se vypínají do výše několika set metrů. Je zde neskutečné horko a na některých místech se skal vůbec nelze dotknout, jak jsou rozpáleny odpoledním sluncem.

V městě Douentza odbočujeme na severozápad již přímo do Timbuktu. Cesta vede pouští, ale vlastně zde žádná cesta není. Pouze vyjeté koleje v písku se místy kříží a místy zcela mizí. Jedeme pronajatým džípem s milým, černým řidičem, který je v této chvíli i neocenitelným průvodcem. Pokračováním pohoří Hombori je Malý douentzský útes, jehož skály se v ranním oparu majestátně vypínají nad okolní plochou krajinou. Před námi je 200 km dlouhý úsek pouští, kde jediným osídlením je vesnice Bambara Maoundé.

Karavany plné soli

Projíždíme územím sahelového pásu, vystaveného neustálému rozšiřování Sahary. Vysychání půdy a její pohlcování pískem spolu s populační explozí řadí Mali k nejchudším zemím světa. Již při jízdě z Hombori a také nyní opakovaně potkáváme karavany transportující solné desky. Tak jako před staletími i dnes putují pouští, vedeny Tuaregy. Skládají se z deseti až dvaceti velbloudů a každý nese dvě velké solné desky. Jdou ze solných dolů v Taoudenni, hluboko v nitru Sahary, přes Timbuktu až k hranicím Nigeru a Burkiny Faso, kde svůj drahocenný náklad prodávají. Naše pohádkové "sůl nad zlato" zde platí již od starověku doslova a do písmene. V této oblasti dosud nejsou silnice umožňující kamionovou přepravu a karavany si stále drží své výsostné postavení.

Cesta vede místy buší, místy spálenou zemí jen s ojedinělými zbytky uschlých keřů a dále jsou jen nekonečné písečné duny. Náš řidič, pan Bako, je plný optimismu do té chvíle, než v jedné duně uvízneme. V té chvíli vyjde najevo, že náhon na všechny čtyři kola nefunguje a že na vyprošťování nemá ani dětskou lopatičku. Vzhledem k automobilové frekvenci, asi jedno auto za tři dny, nám nezbývá nic jiného než se čtyři hodiny holýma rukama z duny vyhrabávat. Přitom úzkostlivě šetřit vodou, které nemáme nazbyt, a zběhat široké okolí při hledání suchých klacíků k podložení kol. Ale konec dobrý, všechno dobré, a kvečeru nás čeká jedna z nejúžasnějších podívaných, jaké jsme kdy viděli.

Uprostřed pouště teče široká řeka Niger, místy lemovaná úzkým zeleným pásem. Voda v pusté krajině je zázrak, zde o to větší, že jiná široko daleko není. Primitivním trajektem plujeme do vesnice Kabary, vzdálené jen osm kilometrů od Timbuktu. Na obou březích se rozprostírají ostrůvky zelené trávy, na kterých se pasou stáda skotu. Jejich horizont je přerušen jen tu a tam menší skupinou stromů nebo vzdálenou dunou. Kousek dál se objevují velké písečné duny spadající přímo do řeky. Zlátnou v odpoledním slunci a dávají nám vědět, že zeleň je jen iluze života, že velká africká poušť je všude kolem.

Konečně Timbuktu

Večer dojíždíme do Timbuktu. Dnešní město má pouhých 15 tisíc obyvatel a odpovídá spíše současným malijským poměrům než bývalé slávě. Základním atributem je písek, který je všude. Útočí na město ze všech stran a jeho vrstva v ulicích se stále zvyšuje. Dobře je to vidět na výšce oken v přízemích domů. Dnes jsou sotva 10 cm nad úrovní ulice. Písek tvoří i podlahu každého běžného obydlí a i místní chléb obsahuje v každém soustu písek. Sahara nezadržitelně postupuje. Z patrových domů se stávají přízemní a jednoho dne písek město zcela pohltí. Záchrana Timbuktu by stála obrovské peníze, které Mali nemá, a její úspěch není zaručen.

Ve městě i v okolí žijí hrdí a dříve divocí Tuaregové, kteří jsou dobře poznat podle svých dlouhých modrých kalábí. Tradiční oblečení je již po tisíciletí chrání před sluncem i pískem, jenž je velmi jemný až prachový a dokáže proniknout všude. Typickým znakem - na rozdíl od Arabů - je, že si hlavu a obličej zahalují muži. Jejich ženy jsme vůbec nezahlédli, netušíme, kde je mají schované. Černí obyvatelé jsou převážně potomci bývalých otroků. Otroctví zde stále existuje. Obě strany jsou s ním smířeny a považují ho za normální součást života.

Prostá krása

Procházíme uličkami až k nejstarší Velké páteční mešitě Djinguerber. Byla postavena na pravoúhlém půdorysu s plochou střechou a masivními hliněnými stěnami. Její rozložitá věž, minaret, je nahoru se zužující hliněná stavba, která je dominantou svého okolí. Mešita byla budována v tzv. sahelském slohu z nepálených cihel omítnutých vrstvou mazaniny. Příznačné pro ni je naježené strniště dřevěných kůlů vyčnívající ze zdí, které slouží jako trvalé lešení. V období dešťů voda odplaví vrchní vrstvu mazaniny, a ta se musí každoročně obnovit.

Krása timbuktských mešit spočívá v jejich prostotě. Chybí jim výzdoba, kterou nacházíme jinde v islámském světě. Vnitřní prostory nejsou zdaleka tak velké, jak by se zvenku mohlo zdát. Jsou bez zdobení, pouze se zachovaly malé zbytky dekorativních motivů v hliněné mazanině po obou stranách mihrábu. Podlahu pokrývá písek, z něhož vyrůstá les masivních hliněných a dřevěných sloupů podpírajících strop. Muslimové se zde scházejí k bohoslužbám, kterých jsme se účastnit nemohli. Dovídáme se, že nejdříve se konají modlitby a po nich následuje výklad místních i světových událostí imámem. Osmdesát procent obyvatelstva je negramotných a imámův výklad je jejich jediný styk se světem. Do mešity se vejde 1500 mužů. Úmyslně píšu mužů, protože ženy mají přístup až po menopauze. Moc islámských duchovních je obrovská, protože zcela ovládají veřejné mínění. K jejich cti třeba říci, že jsou to vzdělaní, ctnostní a hluboce věřící lidé, a proto se ani na nás, na "nevěřící", nikdo nedíval nevraživě.

Další významnou mešitou je Sankore z 15. století, jejíž součástí je i škola koránu - medresa. Svými rozměry přesně odpovídá největší muslimské svatyni Ka'abě v Mekce. Má pyramidový minaret a vstupní brána je zdobena starými maurskými motivy.

Jedinečnou nádheru města potkáváme i v obytných čtvrtích. Domy z 15. a 16. století se nezměnily, fasády jsou členěny horizontálními římsami a některé mají tradiční polokruhová maurská okna. Nacházíme i dům s pamětní deskou Heinricha Bartha a Gordona Lainga. V úzkých uličkách posedávají Tuaregové a popíjejí mátový čaj.

Více živo je na okrajích města v táborech kočovníků a obchodních karavan. Ty zde bydlí v chýších a ve stanech zpola zasypaných pískem, kolem postávají skupiny velbloudů. Přijímáme pozvání na čaj do jednoho stanu a máme možnost si prohlédnout jeho velmi jednoduché vybavení. Je zde pouze rohož na spaní, cestovní brašna a provazy k poutání zvířat. Před stanem náš hostitel na miniaturních železných kamínkách vaří silný mátový čaj, který se při rozlévaní hostům ředí vodou. Je velmi chutný a osvěžující.

Dnešní Timbuktu je smutným místem. Lesk minulých dob je dávno pryč a město neúprosně dusí postupující poušť. Ze zpáteční cesty máme určité obavy, neboť podle místních "je snadné se dostat do Timbuktu, a je velmi obtížné se vrátit zpět".

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:

Jan Leicht




Diskuse ke článku

 

Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země