nahoru

Bez kondičky, bez vybavení a bez peněz aneb Jak by se na Réunion asi jezdit nemělo

Tomáš Jůnek 6. května 2020 • 07:20
Bez kondičky, bez vybavení a bez peněz aneb Jak by se na Réunion asi jezdit nemělo
foto: Profimedia.cz

Chaos při odbavování a transportu cestujících autobusem k lodi byl v přístavu Toamasina na východním pobřeží Madagaskaru přesně v místním duchu: všechny pasy na tuhle hromadu - co s batohem? - co tam máte? - celník ztratil křídu - přijíždí autobus - celník našel křídu - čí je to dítě? - celník čmárá křídou po batohu - lidi se tlačí - autobus nestartuje - řidič znervózněl - celník se potí...

Musím si vycestováním ze země prodloužit turistické vízum, aby náš zdejší výzkum lemurů mohl pokračovat. Ostrov Réunion se zdá být pro tento účel nejlepší destinací a pozítří mi vyplouvá loď. Následuje šestatřicet hodin nepřetržitého houpání, během nichž stometrový kolos Mauricius Trochetia svými třemi a půl tisíci tunami "suché hmotnosti" vyryl v temně modrých vodách Indického oceánu brázdu se západovýchodní orientací. Ještě přesvědčit toho rozladěného knírkatého celníka, že Česká republika s Francií vízovou povinnost nemá. A potom, co při osobní prohlídce v batohu nic pikantního neobjevil, je ze mě asi vůbec první trempík v tomto navoněném a nablýskaném tropickém ráji.

Má loď se zpět z ostrova Mauricius vrátí za 17 dnů a tím vymezuje můj čas na zdejší úrodné vulkanické půdě. Pohledem do mapy si vytyčuji svou trasu vnitrozemím. Bez průvodce, bez stanu, s mizerným spacákem a s vědomím zákazu kempování a nedostatku peněz pro pobyt tedy stoupám úzkou silnicí vzhůru zdolat svou první metu - vyhlídku Cap Noir (1600 m n. m.).

Listy cukrové třtiny vlají v jemném větříku vanoucím odněkud z hor. Na bílých patnících se nadmořská výška skví červeným písmem a já můžu po čtvrtroce v rozvojovém blázinci Madagaskaru oči nechat na kvalitním asfaltovém povrchu, dopravním značení a na nových autech, která mě vždy jen těsně minou. Spokojeně shlížím na vzdalující se přístav a skoro jsem si ani nevšiml prasklé přezky na levém sandálu. Věděl jsem, že už dlouho nevydrží, proč ale musela prasknout zrovna teď?

Pique-nique

Horská vesnice Dos d'Âne má nejspíš jen jeden obchod s potravinami. Salám, marmeláda, sušenky - mají prostě všechno to, co jsem tři měsíce ani nezahlédl! Ještě tři kilometry a jsem u cíle. Vyhlídka Cap Noir s cedulí se srandovním nápisem Pique-nique, který vysvětluje to ohniště, lavičky kolem a odpadkové koše.

Časné odpoledne započalo lehkým deštíkem, který se za svůj výkon zde v tropech musel stydět. Hustá mračna pomalu mizí a mně ze zastřešené vyhlídky otevírají pohled s velkým P. Kolmé stěny padají do hloubky jednoho kilometru velebíce životaschopnost rostlin, které je porůstají. Šedý moták pátrá po potravě na dně kaňonu a na štěrkových březích bystřiny Galets. Všudypřítomní rackové bílými odlesky křídel prosvětlují hlubinu pode mnou. Geologicky nedávná minulost ostrova Réunion je patrná při každém pohledu.

Z parkoviště od vyhlídky Cap Noir odjelo poslední auto a já jsem osiřel. Tma přichází rychle, únava se hlásí o slovo a já na své tenké děravé alumatce se chystám ke spánku. Jsem schovaný za keřem dost daleko, aby mě nebylo od ohniště ani z parkoviště vidět. Dvě hodiny ráno. K mému pravému boku se něco malého tulí. Zvířátko asi jako větší myš. Ležím a čekám, co to udělá. Nedělá to nic, jen leží, oddychuje a hřeje se o mě. Dívám se do nebe, v chladném vzduchu vydechuji obláčky páry a jsem rád, že tu neležím tak sám. Asi jsme rádi oba...

Z Cap Noir vede do středu ostrova úzká stezka po vrstevnici na severní stěně kráteru Mafate. Ranní chlad a rosa občerstvují skupinky lidí, kteří zanechají svůj vůz na parkovišti a jen s lehkou výbavou vyrážejí do hor. Můj patnáctikilový batoh budí patřičnou pozornost a v jejich pozdravu "Salut" zaznívá respekt. Vyrážím za nimi. Sluncem osvětlená linka na protějším svahu se stále spouští níže a níže a jemné cáry mraků ještě nestačily zahalit okolní vrcholky hor. Řeka Galets kdesi dole vhlubině monotónně hučí. Po vlhkých kamenech a půdě kolem stezky místy tečou čúrky vody a já nasávám omamnou vůni vegetace a prsti. Železné žebříky pomáhají turistům překonávat příliš náročné části stoupání, které končí v sedle u dvou do sebe zaklesnutých špičatých skal nesoucích jméno Roche de Bouteille. Ze sedla je vidět přes planinu s vesnicí Dos d'Âne až na pobřeží.

Žízeň

Na první pohled vypadá další část cesty pohodově výletnicky. Severní hrana kaldery se povlovně zvedá východním směrem, kde na obzoru končí vrcholem hory Roche Ecrite (2277 m n. m.). Stezka se dál vine těsně po ostří hrany, která na pravé straně končí v bezednu. Mezi korunami křivolakých stromů pohled dolů milosrdně halí vodní páry a mé závratě jsou ještě odloženy pro jinou příležitost. Slibná představa o schůdnosti bere brzy zasvé. Cesta padá do roklinek jen aby po kluzkých kamenech mohla zas nemilosrdně stoupat. Vlhko je takové, že vzduch snad teče, boty mám promáčené a trošku mě začíná znervózňovat skutečnost, že jsem za poslední dvě hodiny neviděl jediný pramen vody nebo potůček. Vodu v láhvi jsem před chvílí dopil a žízeň už mě zase dohonila. Raději na to nemyslet!

Míjím odbočku vpravo na pláně d'Affouches. Obskurní stromové kapradiny jako prehistorické deštníky svými zpeřenými listy stíní podrost pod sebou. Tmavá hněď jejich kmenů dobře kontrastuje s okolními stromy. Ty obrůstají nažloutlé vlasovité lišejníky, které až v půlmetrových loknách nedbale visí z větví a kmenů. Les je nápadně nízký. Nejvyšší stromy snad ani nedosahují pěti metrů, koruny se klenou nad stezkou a ještě tak zdůrazňují dusno, které by se dalo krájet. Není žádné horko, pot ze mě ale jen lije. Žízní mi začíná hučet v uších. Po hodinách jsem našel konečně potok. Je to ale jen řetězec tůněk mezi šedými balvany. Nabírám vodu do láhve, ale ještě nejsem na tom tak špatně, abych tuhle zelenavou břečku vypil. Vyplachuji si s ní alespoň ústa a jdu dál.

Za půl hodiny slyším štěkat psa. Takže už i halucinace? Ne. Horská chata s tekoucí vodou, lavičkami a stoly a možností přespání. Je ale plno, tak si přisedám ke dvěma klukům zhruba mého věku. Zírají na mě jako na zjevení. A obzvlášť potom, co jim povím o svém čundru po Réunionu a o našem madagaskarském výzkumu, kvůli němuž jsem si sem jen přijel prodloužit vízum. Tak mi tedy u oběda přátelsky poradí, ať na sebe dávám pozor. Vždyť na jižní polokouli je právě zima a ono bez stanu to není bůhví co. Nebo ať se raději stavím u nich v Saint Denis, kde mají na prázdniny půjčený dům, než jim začne ve Francii škola.

Pokračuji směrem k vrcholu Roche Ecrite. Zkroucené keře porůstají rozpukanou krustu dávné lávy. Připadám si jako bych kráčel po kůži obrovského slona. U potůčku s tůní ve tvaru vany konečně shazuji batoh a bivakuji. Z ponča pláštěnky dělám nad sebou zástěnu, navlékám se do veškerého oblečení co mám s sebou a v prořídlém vzduchu dvou tisíc metrů usínám. Ježišikriste, to je zima! Civím do tmy a na námrazu kolem. Zuby mi drkotají a nejsem schopný je zastavit. Nějak necítím prsty u nohou a nos má venkovní teplotu. Ať už to slunce vyjde! Běžím mu k vrcholu naproti. Očima ho tahám zpoza východního horizontu oceánu, dělám dřepy, abych se alespoň trochu zahřál. Jako nějaký studenokrevný živočich pak nasávám první paprsky do prokřehlého těla, dobíjím se jeho energií. Začíná mi docházet, že takhle to asi nepůjde...

Závrať

Jednomotorové letadýlko bzučí jako balzový modýlek v blankytu oblohy a skýtá osazenstvu pohled hodný bohů. Přelétá masiv s dvěma nejvyššími vrcholky ostrova Le Gros Morne a Piton des Neiges a pokračuje dál přes kalderu Salazie. Sedím na počmárané skále na vrcholu Roche Ecrite. Přímo přede mnou ostrá hradba skal odděluje Mafatský a Salazijský kráter od sebe, pokračujíce jižním směrem do sedla, za nímž je kráter Cilaos. Nad tím vším ční zmíněný masiv Piton des Neiges jako memento dávno zaniklé sopky. Memento o to názornější, protože nalevo od něj, ve vlastních párách zahalen dřímá druhý z masivů ostrova, činná sopka Piton de la Fournaise (2631 m n. m.). Již dva týdny trochu ospale chrlí rozžhavené sajrajty a turistická stezka kolem kráteru je uzavřena na neurčito. Četní svatí podél silnic, ve vesnicích a městech na úpatí sopky ve své útrpné mlčenlivosti naslouchají modlitbám obyvatel stejně nezaujatě jako temnému dunění v nitru země.

Silnice a pestré střechy domů ve vesnicích Grand Ilet a Le Bélier dole v kráteru Salazie vypadají z mé vyhlídky jako scenerie z dětských vláčků. Vím, že cesta pokračuje dolů, jen si neumím představit kudy. Všude kolem jsou jen svislé stěny a bez křídel se zdolat nedají. Cesta z Roche Ecrite dál mírně klesá, chvíli sleduje vrstevnici a nakonec končí ostrou hranou. Čím více se k ní blížím, tím více blednu. Stojím na okraji kaldery. Pode mnou je díra hluboká osm set metrů. Stezka se sebevražedně vrhá střemhlav dolů po skalní stěně, která ke kolmici rozhodně nemá daleko. Dno v přibývajících cárech mraků není téměř vidět. Závratí se mi klepou nohy, tak sedám na hraně a přemýšlím co dál. Jiné cesty ale není a vracet se nebudu. Zvládnu to!

Sestupuji už přes hodinu. Klikatá stezička se stěny drží jen nějakým zázrakem. Co chvíli míjím v dutinách ve skále dávno zhaslé svíčky s obrázky svatých, kteří mají zase ten nepřítomný výraz. Boty mi po ohlazených kamenech kloužou a musím jít velmi opatrně. Po dvou hodinách pohledem dolů zjišťuji, že jsem se kráteru Salazie snad vůbec nepřiblížil. Napínané stehenní svaly pálí jako čert a v mém pochroumaném pravém koleni začíná píchat. Stahuji si jej obvazem a pokračuji. Pot ze mě jen lije, batoh má těch kilo už alespoň třicet.

S každým krokem mi energie a nadšení ubývají. Nevyspalý po mrazivé noci nevědomky zrychluji sestup. Už tři hodiny totéž. Pak, po jednom obzvlášť kluzkém mechu, se mi smeká noha. Padám na záda, loket po střetu s kamenem nevyhrává a valící se tělo zastavuje nějaký keř. Áhhh!

To bylo o vlas... Po třech a půl hodinách jsem dole. Vyčerpaný ležím na lavici altánu v Pique-nique areálu. Třu si natlučený loket a postupně mi to začíná celé docházet. Nemám vybavení. Nemám kondičku. Nemám s trekem v horách žádné zkušenosti. Nemám peníze. Jediné co mám, je zpáteční jízdenka. A loď odplouvá skoro za dva týdny.

Druhý den pokračuji dál. Snídám v malinké pekárně v Grand Ilet. Nad ranní kávou se kochám slunečními paprsky polévajícími dřevěný kostelík, tváře kreolů jdoucích do práce i šťavnatou oranž mandarinek v sadech kolem cest. Stejně jako překrásnému Cirque de Salazie i mně vrací sílu a život do žil. Nikdy se nevzdat a jít dál. Motto všech cestovatelů, tak jednoduché, a přece někdy těžké až k neuvěření. Jdu dál. Jdu vstříc dalším dlouhým nocím pod hvězdnatou oblohou. Usínám na vlhké půdě banánovníkové plantáže, v poli mezi ševelícími stébly cukrové třtiny, na vyhlídce Col de Bellevue ve stínu probouzející se sopky, i v hlubokém kaňonu řeky St-Étienne pod kráterem Cilaos. A pokaždé tiše prosím ty tucty padajících hvězd o splnění jednoho jediného přání: Ať ještě alespoň tuhle noc neprší.

Procházím kolem neklidného vulkánu, kde depresivní krajinu s lávovými výtoky z poslední velké erupce podtrhují mizerné počasí a kromě fičícího větru nezvykle napjaté ticho. Jdu sám pustou plání, kde v dáli, pod šedivými mraky mezi suchými pastvinami, obehnanými děravým plotem, rezne starý autobus jako kostra stegosaura. A zase ti svatí, kterým u nohou leží nespočet darů. Je to divná krajina, divné městečko s ještě divnějším jménem Le Vingt-Septiéme Bourg-Murat. Za pár hodin už ale stoupám v malinkém cliu třemi sty zatáčkami na třiceti kilometrech do města Cilaos. Z reproduktorů se vesele line reggae a za okny se střídají téměř andské scenerie jedna za druhou. Kolem, na visutých terasách, se rozprostírají vinohrady a roste agave. Pak zase jindy hledáme v kopcích nad Létang Salé údajnou technoparty. Přemoženi pivem Dodo nakonec spíme na zemi v dřevěném domku u kreola Eda, kde mi dochází, proč vlastně sem ti mladí Francouzi jezdí. Třtinový rum, levná marihuana a čokoládové kreolské holky Cafres, to je to. "C`est cool!" Nakonec s Pierrem sedíme v obýváku veliké bílé vily v Saint Denis. Posloucháme Buena Vista Social Club a pozorujeme kuchaře Oliviera, kterak stojí uprostřed kuchyně, probírá si zrzavou bradku, popíjí třtinový rum s kousky zázvoru, cinká ledem o sklo a čeká na inspiraci. Všichni už víme, jak je dobře, že jsme se před 14 dny u horské chaty pod Roche Ecrite potkali.

Mauricius Trochetia zas brázdí oceán a já si během plavby zpět na Madagaskar v kajutě s kulatým okénkem říkám, že takhle by se na Réunion asi jezdit nemělo. Asi ne, ale já vím, že už bych tam jinak nejel.


Cirques

Masiv dávno vyhaslé sopky se apokalypticky propadl a tím dal vzniknout třem kráterům, jako trojlístek rozmístěný okolo nejvyššího bodu ostrova uprostřed. Hrdý vrchol Piton des Neiges se vypíná do 3069 m n. m. až do míst, kde, jak název napovídá, čas od času sněží. Místní nazývají krátery Cirques. Rokle pod Cap Noir je vstupní bránou do kráteru Mafate. Ze tří kráterů je nejdivočejší a takřka neobydlený. Nevede do něj jediná silnice a náročný trek zpravidla začíná buď zdola podél řeky Galets, nebo shora z ostatních kráterů.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:

Tomáš Jůnek




Diskuse ke článku

 

Nejnovější články
Články odjinud
Starší články Lidé a Země