Oblast středního Maroka je jednou z nejromantičtějších částí země. Mohou za to nejen čtyřtisícové štíty zasněžených hor, zvedajících se z vyprahlých částí subsaharského pásu, nebo palmové oázy, ukryté v jejich nitru, ale i fascinující hliněná architektura kaseb - staveb, které připomínají něco mezi puebly amerických indiánů a středověkými hrady evropských mocnářů.
Místem jejich největšího výskytu je údolí Tisíce kaseb, což je dolina sevřená mezi hradbu Vysokého Atlasu na severu a pohoří Džebel Sagru na jihu. Vede po ní hlavní silniční tah, spojující města Rášídíja na východě a Warázát na západě. Přibližně uprostřed leží správní městečko Tíngír, do kterého jsem právě přijížděl.
K přesunu jsem využil grand taxi, marockou specialitu veřejné přepravy, provozovanou obvykle staršími mercedesy, které jsou schopné kromě řidiče pojmout šest až deset dalších pasažérů. Zvláštní na tom je, že se nejedná o žádný minibus, ale běžné, pětimístné osobní auto. Většina těchto vozidel, přezdívaných též sběrné taxi nebo taxi kolektiv, se pohybuje po frekventovaných trasách celého Maroka, a vyjíždí poté, co se jejich kapacita zaplní do posledního místečka. Když například devět pasažérů čeká na toho desátého, a ten ne a ne přijít, mohou se zbývající cestující složit na jeho jízdné, aby se jelo ihned. Na předním sedadle vedle řidiče jezdí obvykle pasažéři dva. Je-li jeden z nich objemnější a taxikář kvůli nedostatku místa nemůže řadit rychlosti, přechází tento úkol na spolucestujícího. Zbývá-li přední sedadlo na vás, ale vy se o něj nechcete s nikým dalším dělit, musíte zaplatit za dva. Přes všechny nevýhody a nepohodlí, které tento způsob cestování přináší, je to na mnoha trasách ten nejrychlejší, a přitom stále relativně levný způsob přepravy. Navíc, je to bezvadná možnost, jak se seznámit s domorodci a dovědět se něco více o jejich kultuře.
Nepomůže ani diplom
Jedním ze spolucestujících byl i Ahmed, asi třicetiletý domorodec, který se nabídl jako průvodce po místech, ke kterým jsem měl namířeno. Když přistoupil na to, že mu za celodenní doprovod nezaplatím v přepočtu více než tři sta korun, plácli jsme si. Jak jsem se později dověděl, byl to absolvent vysoké školy cestovního ruchu, který je již druhým rokem nezaměstnaný. Ačkoli ovládá pět jazyků a má univerzitní diplom v kapse, nezbývá mu, než se živit jako příležitostný průvodce. Den co den se potlouká kolem nádraží nebo stanovišť taxíků, kde číhá na turisty a nabízí jim své služby. Těch, kteří je využijí, je v průměru pět za měsíc. Podobné příběhy a osudy jsem slyšel již na mnoha jiných místech Maroka a potvrzovaly je i oficiální statistiky. Nezaměstnaných vysokoškoláků je v některých regionech celá polovina.
Ahmed se ukázal jako dobrý znalec kultury i historie. Byl jsem rád, že jsem si jako společníka najal právě jeho. V Tíngíru jsem se dlouho nezdržoval a po krátkém posezení u čaje jsme vyrazili vzhůru k soutěsce Todra, která je nejatraktivnějším místem v okolí. Do vesnice Ait Uyána, která leží přibližně v polovině cesty, jsme dojeli minibusem. Poznal jsem přitom další z netradičních způsobů místní dopravy, při němž pasažéři, kteří se již nevešli dovnitř, seděli na zahrádce na střeše vozidla. Chtěl jsem si to vyzkoušet také, ale Ahmed mi nápad rozmluvil. Není to prý bezpečné, a pokud s tím nemám zkušenosti, neměl bych se do toho pouštět. Před lety si prý jeden z cizinců, cestující na střeše, nevšiml nízko položených drátů elektrického vedení a přišel o život.
Z knížek jsem měl vyčteno, že Tíngír je obklopen řadou oáz, jejichž centrum leží ve výšce 1342 metrů. Jsou z něj spravovány desítky kmenových vesnic, které se táhnou po obou stranách řeky. Pohledy, prodávané ve městě, mě připravily na to, jaké scenerie mohu kolem sebe očekávat, ale realita veškeré předpoklady výrazně předčila. První výkřiky obdivu se mi draly z hrdla krátce poté, co jsme opustili město. Mezi zelení datlových palem v popředí a narůžovělou barvou hor v pozadí se pyšně tyčily k nebi celé hliněné vesnice. Některé z budov byly vícepatrové a zdálky připomínaly slavné exotické stavby v Jemenu.
Ve vesnici Ait Uyána, odkud jsme pokračovali k cílové soutěsce pěšky, jsme prokličkovali mezi několika domy a vešli do nitra oázy. „Za to, že je zde tolik zeleně, vděčí zdejší lidé řece Todra,“ vysvětlil Ahmed. „Pramení vysoko v horách a přivádí do údolí tolik vody, že při rozumném hospodaření a vhodném způsobu meliorace může celoročně zavlažovat desítky tisíc stromů a mnoho hektarů polí či zahrad. Kdyby nebylo Todry, nebylo by zde ani života.“ Sotva to dořekl, z tůňky u jeho nohou vyskočila žába, jako by chtěla potvrdit, že i ona vděčí za svou existenci zdejší vodě. Po několika vteřinách za ní vyskočily další tři.
Kasby a kusúry
U jednoho obzvláště ukázkového ostrůvku zeleně se Ahmed zastavil a ukázal rukou kolem sebe: „Tomu, co zde vidíš, se říká palmérie. Pod datlovými palmami, které jsou nejvýš, rostou mandlovníky, ořešáky, meruňky, jabloně a další ovocné stromy. Nejníže roste obilí a zelenina, jako například brambory. Vše je vysazeno tak, aby veškerá vegetace poskytovala užitek po co největší část roku.“ Zatímco v některých úsecích jsem neviděl nic jiného než zeleň, po chvíli jsme přišli na místo, odkud byly vidět dvě vesnice s domy různého stáří. Dověděl jsem se, že ty nejnovější a nejkrásnější stavby patří rodinám, které mají alespoň jednoho člena rodiny v emigraci. Cílovou zemí je prý nejčastěji Francie. Pokud se v ní příbuzný uchytí a najde dobrou práci, posílá domů peníze, za které si může rodina postavit takové obydlí, na které by v místních podmínkách nikdy nenašetřila.
„Kromě kaseb, což je menší hliněná stavba obranného charakteru, v níž zpravidla žije jen jedna zámožnější rodina, zde stálo i mnoho kusúrů. Takový kasr (což je prý jednotné číslo od kusúrů) je naopak stavbou větší a za jeho mnohometrovou hradbou stojí více obydlí obývaných větším počtem rodin. Jsou to vlastně opevněné vesnice, s domy uspořádanými do prstencové nebo pravoúhlé sítě úzkých ulic, ze kterých může vybíhat i několik malých slepých uliček pro zmatení nepřítele. V rozích hradeb, u větších staveb i mezi rohy se tyčí až dvanáctimetrové věže. Bývají vyzdobeny jednoduchými geometrickými motivy a jejich úzká okna jsou řešena tak, aby dovnitř vpouštěla světlo, nikoli však nepřátelské střely,“ říká Ahmed.
Neúprosný zub času
Do jednoho chátrajícího kasru jsme se podívali zevnitř. Byl již několik let opuštěný a nikdo v něm nebydlel. Doposud však byly patrné všechny původní budovy včetně účelu, jakému sloužily. Prohlédl jsem si obytné části, sýpky, stáje, studnu, ba dokonce i mešitu, jejíž minaret již rozhlodal zub času. „Největší slabinou těchto staveb je jejich malá trvanlivost,“ řekl se špetkou smutku v hlase Ahmed. „Kasba, která není pravidelně udržována a obnovována, se během několika let rozpadne na hromadu hlíny.“ Na chvíli se odmlčel a zamyslel, jako by hledal správná slova, a pak pokračoval: „Je dobře, že místní kmeny již spolu nebojují. Dříve byly spory o území nebo o přístup k horským pramenům na denním pořádku. Každý kasr totiž původně řídil jednu část oázy s vlastní sítí vodních kanálů. Dnes už jsou lidé schopní domluvit se i bez krveprolití, a to je pokrok. Život za vysokými obrannými zdmi ztrácí smysl, takže rodiny, které na to mají, opouštějí staré pevnosti, aby se přestěhovaly do pohodlnějších a modernějších novostaveb. Jak sám vidíš, vesnice i domy, ve kterých lidé donedávna žili, rychle chátrají. Naše dávná kultura a historie se tak mění na pouhý prach odvátý větrem. Něco by se s tím mělo dělat…“
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:
