PETR TOTH je zámečník, který studuje kurz Akademie současné fotografi e v Praze. Má tři děti, je mu sedmatřicet a bydlí v Lužné u Rakovníka. Jednou ráno vstal, vyčistil si zuby, šel na poštu a sám sobě poslal balík.
A nebyl to jen tak nějaký balík, jako obyčejné balíky bývají, i když tak na první pohled vypadal. Byl to balík s dírou. Z balíku se tou dírou podíval na svět starým digitálním fotoaparátem. Jakmile se balík na své cestě pohnul, zmáčklo spoušť Petrem instalované pohybové čidlo.
A tak foťák zachytil 576 výjevů, na čtyřech stech padesáti byla tma. Na sto šestadvaceti vydařených snímcích ale zmapoval letovou dráhu své hostitelské krabice cestou na hromadu ostatních balíků, viděl pošťáka v třídírně, jak mu s láskou nalepuje průvodku, dno náklaďáků, v nichž se vezl nejdříve do Prahy a pak zase zpátky do Rakovníka. Viděl květináč na pražské poště, viděl bublinkovou fólii souseda, nic v prostoru mezi bratry balíky a zahlédl i pramen vlasů možná krásné a možná smutné poštovní úřednice, jež k němu seděla zády a možná razítkovala. A nakonec byla tma. Došla baterka.
Tohle všechno viděl foťák v balíku, jehož adresátem byl sám odesílatel Petr Toth z Lužné u Rakovníka, student fotografické akademie, který v už zmiňované ráno dostal nápad na školní fotoprojekt. Divili se na poště v Lužné u Rakovníka, že někdo posílá sám sobě balík, kroutili dlouze hlavami, ale nakonec inkasovali osmdesát pět korun poštovného, tudíž jim nezbylo než přijmout Petrův balík a vpustit jej do útrob systému.
Návštěvou ve střevech České pošty se pak foťák v balíku dozvěděl, jak úsporně se tu pracuje. Že když „něco“ pošlete z Lužné u Rakovníka do Rakovníka, což dělá vzdušnou čarou suma sumárum tři kilometry, tak to „něco“ urazí kilometrů sto dvacet. Nejkratší cesta z Lužné do Rakovníka, když volíte trasy České pošty – tedy přes Prahu –, totiž měří právě tolik.
