Americký fotoreportér John Moore ví o současné situaci imigrantů ve Spojených státech hodně. Ví hodně i o tom, proč se lidé snaží začít nový život v jiné zemi. Už deset let v rámci svých možností nestranně dokumentuje situaci uprchlíků na mexicko-americké hranici. Při práci tamní stráže vyfotil loni i dvouletou plačící honduraskou holčičku Yanelu Sanchez. Snímek obletěl celý svět. Fotku Yanely spolu s ostatními vítěznými reportážními snímky uvidíte ve Staroměstské radnici na výstavě World Press Photo, která trvá do konce června. Velký profilový rozhovor s Johnem Moorem si přečtete v některém z příštích čísel tištěného Reflexu.
Také díky této fotce dvouleté holčičky, která se v koláži s prezidentem Trumpem objevila na obálce týdeníku Time, bylo loni zrušeno nařízení „nulové tolerance“, jejíž součástí bylo násilné oddělování rodičů-imigrantů od dětí. To se ale podle Moorea na území USA stále běžně děje.
Zůstáváte dál na americko-mexické hranici, v Texasu?
Pracuji i šířeji v imigračních komunitách po celých Spojených státech. Měl jsem například možnost fotografovat činnost organizace Immigration Customs Enforcement, ICE, což bývali dříve kriminalisté zaměření na složitější případy ilegálních imigrantů. Teď se změnili v orgán, který ilegální imigranty přímo nahání, vězní ve Spojených státech, nebo rovnou posílá domů.
Je instituce ICE výrazněji podporována Trumpovou administrativou?
Současná vláda ICE velmi prosazuje. Nezajímají je následky jejich činů, na území Spojených států se každodenně odehrávají tisíce zatčení; jsem rád, že mám k těmto akcím jako fotograf přístup, mám mezi ICE i imigranty pracovní kontakty. Vím proto, že se odlučování dětí od rodičů zdaleka neděje jen na hranicích, z dětí se stávají sirotci na celém území Spojených států. ICE mnohdy uvězňuje a deportuje imigranty, kteří v USA žijí i 25 let a jejich děti jsou Američané – Amerika je totiž jednou z mála zemí, kde když se narodíte, dostanete automaticky občanství. Takže tyhle děti jsou americkými občany, mohou zůstat v zemi, kde se narodily, ale jejich rodiče jsou posíláni pryč. Separace rodin se děje opravdu ve velkém a oficiálně.
Takže oni tam ty děti nechají a pošlou třeba otce domů?
Přesně tak.
Kolik takových případů se děje?
Rozhodně řádově tisíce. Někdy ty děti zůstanou s příbuznými, většinou je to strýc, teta, bratranec. Stává se to každý den. A je o tom referováno mnohem méně než o situaci na hranicích.
ICE ale existovala už za Obamovy administrativy…
Ano, ale dříve museli ilegální imigranti opustit USA, protože spáchali nějaký přestupek, trestný čin. Někdy i minoritní, ale přesto spáchali. Všeobecně se však neposílali lidé zpátky do svých zemí jen proto, že žijí na území USA pokojně, byť ilegálně.
Jak přesně ICE své cíle nachází?
Kdokoliv, kdo nemá legální imigrační status, je cílem. Takže v současné době žijí ve strachu miliony lidí. Rozhodně ve větším strachu než dřív. A bojí se, toho jsem byl několikrát svědkem. Musí každý týden připomínat svým dětem: „Hele, když dnes máma náhodou nepřijde z práce domů, musíš zavolat strýčkovi Cezarovi. Musíte jít k sousedům. Pokud máma a táta nepřijdou dnes domů, byli jsme zadrženi.“
Otázka je, proč minulé vlády nechávaly někoho žít 25 let pokojně v USA, pracovat tam, proč neumožnily legalizaci pobytu.
Situace je různá v různých státech USA. Pokud přejdete nelegálně hranici, jediný způsob, jak změnit svůj ilegální status, je dostat se do takzvané amnestie. A poslední velká amnestie se stala za prezidenta Reagana – tehdy dostali ilegální imigranti občanství. Už je tomu mnoho let. Ale lidé, kteří sem přišli po roce 1988, už žádnou amnestii nezažili. A politicky je to dnes nemožné.
Jak vznikla dnes už legendární obálka časopisu Time, do které byl vedle honduraské holčičky zakomponován i prezident Donald Trump? A jaké jsou současné americké programy na „omezení imigrace“? Velký profilový rozhovor Veroniky Bednářové s fotoreportérem Johnem Moorem si přečtete v některém z příštích čísel tištěného Reflexu.
