Letošní „osmičková výročí“ zdá se straší i v hlavách pomazaných. A nejspíš taky proto, že celonárodní anketa Kniha mého srdce měla roku 2009 u veřejnosti takový úspěch, „rozhodli jsme se (…) vybrat pomyslnou knihu roku v každém roce počínaje právě datem 1918“, napsal včera Pavel Mandys za pořádající spolek Litera. Proč si myslím, že to není úplně šťastný nápad?
Přišla mi – a jistě taky mnoha dalším lidem, co čtou knihy a pak o nich píšou, mailem zajímavá žádost. „Sedmnáctý ročník výročních knižních cen Magnesia Litera se bude konat v roce 2018, tedy sto let od založení Československé republiky,“ píše se v ní. „Tento historický moment byl zároveň spojen s výraznou státní i společenskou podporou české literatury a slovesnosti, jejímž projevem byl mimo jiné v roce 1919 zákon o veřejných obecních knihovnách, díky němuž má Česko dodnes jednu z nehustších sítí veřejných knihoven, nebo Státní cena za literaturu udělovaná českým spisovatelům od roku 1920. Proto jsme se rozhodli v rámci cen Magnesia Litera na toto výročí upozornit.“ Potud vše v pořádku. Jenže teď to přijde.
„Ve spolupráci s literárními historiky jsme proto vybrali pět ,nominací´ za léta 1918 – 2001, v letech následujících již byly ceny Magnesia Litera vyhlašovány a knihu roku tedy máme vybránu. Prosíme, abyste svým hlasováním vybrali za každý rok jednu knihu z pětice.“ Do 1. února. Elektronicky, na unikátním linku.
Vystudovala jsem bohemistiku, takže jsem valnou část z nominovaných knih v rámci povinné četby kdysi dávno vstřebala, a mám ráda tipovačky. A protože jsem ženou povinnosti a činu (když na to přijde), okamžitě jsem se na zadaný úkol vrhla. Skončila jsem ovšem po pouhých pěti rocích z 84 kýžených, zklamaná a zmatená. Proč? Abych vybrala kvalifikovaně a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, musela bych v každém roce oněch pět knížek pečlivě přečíst – jako to dělá v každém ze šestnácti posledních roků pětičlenná odborná porota (pečlivě vybraná a každoročně obměňovaná spolkem Litera) hodnotící vždy jednu z kategorií Magnesie Litery.
Čímž se ocitáme u dalšího problému: chystaná soutěž nemá jedenáct sekcí jako současná Magnesia Litera. Má kategorii jedinou, v níž se mísí próza, poezie, dramata, knihy pro děti a mládež a publicistika. A teď se zamysleme: je lepší nesmírně populární, dodnes živá knížka pro školáky Eduarda Štorcha Lovci mamutů, nebo sbírka S. K. Neumanna Nové zpěvy, poezie oslavující civilizaci a techniku, slovy autora „má nejmilejší knížka, knížka chlapství, které ještě nezestárlo“? Anebo dát hlas Sovovým Zpěvům domova, protože jsme přece vlastenci a pacifisté a všechny zmíněné knížky vyšly v tak kritickém roce 1918?
Ano, výběr je zaručeně kvalifikovaný, Pavel Mandys pro něj jistě angažoval experty na slovo vzaté, jenže výsledek, který z tohohle zadání „vyleze“, nebude mít pražádnou hodnotu. A to ani když si všichni hlasující zodpovědně vezmou v práci dva roky prázdnin a přelouskají všech těch 420 nominovaných knih. Představte si, že bychom podobným způsobem, vždy z pěti nominovaných, vybírali pro těch 84 let sportovce roku. Devadesát procent jmen bychom neznali a nedokázali bychom jim ani přiřadit správnou disciplínu, natož konkrétní zásluhy.
„Výběr nemá ambici stát se autoritativním, je to především hra,“ píše Pavel Mandys za pořádající spolek Litera v mailu hlasujícím. „Hra, jejímž prostřednictvím bychom chtěli podnítit zájem širší veřejnosti o českou literární historii uplynulých sta let, která (a pozor, zde pan Mandys odkazuje na tu „veřejnost“, nikoli na „historii“, jak by se mohlo zdát; pozn. K. K.) bude následně vyzvána, aby z vašeho výběru vybrala knihu jedinou; s podobným hlasováním oslovíme ve druhém kole i Vás.“
Vás? Já si bohužel neumím představit člověka, který by v zakroužkování 84 povědomých titulů z 420 spatřoval ještě jiný smysl kromě toho, že si připomene, jaké skvělé knihy kdy v moderních dějinách českého písemnictví vyšly, a zavzpomíná, co bylo jejich obsahem. Takového potěšení se ovšem široké veřejnosti, které je anketa určena především, nedostane – té bude pouze předložen výběr knížek, jejichž názvy zněly tak nějak známě hlasujícím v prvním kole. A zajímalo by mě, kdo přesně těmi hlasujícími bude a kolik jich vydrží kroužkovat ve víře, že to celé má smysl.
