Svátosti sadistického boha, Marek Přibil

Svátosti sadistického boha, Marek Přibil Zdroj: archiv

Svátosti sadistického boha. Ukázky z románu Marka Přibila

Svátosti sadistického boha jsou posledním románem Marka Přibila, který vyšel těsně před Vánoci 2016. Literární experti jej označují za velmi aktuální a režisér Milan Cieslar chystá jeho filmovou podobu. Kniha odhaluje nespočet pochybných novinářských praktik, jež by neměly spatřit světlo světa. Přečtěte si ukázky z románu, který bez příkras ukazuje bezskrupulózní svět "hlídacích psů demokracie".

 

Pokračování 2 / 8

Klišé

Podzim 2016, pobřeží Atlantiku, kam přicestoval vozem z rodných Čech – z malého státu, kde celá jedna generace zažila stavbu největšího evropského sousoší, žulového Stalina na pražské Letné, a o něco později, už přeprogramovaná, nejrozsáhlejší církevní restituce ze všech zemí.

Ta cesta mu zabrala dva dny. Z Prahy vyjel hodinu po půlnoci, noc strávil v obstojném francouzském motelu a druhý den pokračoval napříč Španělskem. Cílem bylo portugalské městečko za hranicemi; přes internet si tam zaplatil pokoj v penzionu s výhledem na oceán.

Měl štěstí, nebrzdily ho kolony. Za zvuku jazzové hudby, linoucí se z reproduktorů, se na nic jiného než na řízení nesoustředil. Baví ho a alespoň si díky němu pročistil hlavu; ostatně nikdy tak daleko autem necestoval (navíc sám). K penzionu, třípatrovému vilovému domu, dorazil večer. A když zaparkoval uprostřed vyasfaltovaného plácku a ubytoval se, zavolal Šarlotě, že je v pořádku. Potom si koupil na baru v poloprázdné jídelně láhev vína. Odnesl ji na pokoj s nastlanou postelí a televizí s desítkami kanálů, rozevřel dokořán balkonové dveře. Ale nevypil ani dvě deci.

Pokračování 3 / 8

Klišé

Jeho život je utkán z klišé, známých z pokleslé literatury či mainstreamových seriálů, vybuchují mu v mozku. Je jejich os­lavou. Nejde totiž jen o zaměstnání, které s klišé pracuje, je na něm založeno, ale i o seznámení s Šarlotou, prsatou blondýnu Patricii, výlet na Floridu, strach o nenarozeného syna anebo chlast. A stejně tak ví, že hodlá přemítat nad životem v kulisách jako vystřižených z kýčovité reklamy na dovolenou, otištěné v časopisu Expres, kam léta psával.

Nedávno si ji prohlížel v kině, kde dávali aktuální filmový trhák, a týdeník tu byl volně k mání. Reklamě dominovala fotografie s romantizujícím nábojem, upravená ve speciálním grafickém programu: pobřeží, dlouhá písečná pláž, vlny, palmy, západ slunce, hnědovláska v bikinách s postavou vysoustru­ženou k dokonalosti. A teď už stačí doplnit hlavního hrdinu, napadá ho – mě, Viktora, který zná dávno zbořený Stalinův pomník pouze z internetu, nevidí si na špičku nosu, a jakkoli se domnívá, že je ušlechtilejší a chytřejší než kolegové v branži, je koneckonců stejný póvl.

Pokračování 4 / 8

Tamara

Neděle 23. listopadu 2014. Viktor s Šarlotou se procházejí u rybníka za hlavním městem v dendrologicky cenném parku, založeném roku 1885 Arnoštem Emanuelem hrabětem Silva-Taroucou; nad hlavou jim prolétá vrtulník záchranné služby mířící k dálnici D1 a Viktor Šarlotě vypravuje o Vagenknechtovi. Když si vzpomene na rozhovor o výběru povolání a eventualitách volby, jejž tehdy s profesorem vedli, znenadání odbočí: „Asi bych byl dnes, Šarlotko, nejspokojenější, mohl-li bych místo žurnalistiky spojit znalosti z humanitních oborů se studiem fyziky.“

„Už sis vybral. Alternativy neřeš,“ řekne Šarlota, zatímco Viktor si bezděčně vybaví slavné, leč nelogické podobenství oxfordského matematika a teistického apologeta Johna Lennoxe o limitech vědy. O Lennoxovi toho ví nemnoho, snad jen, že nešetří kritikou jeho oblíbeného Hawkinga. Lennoxův argument však zná, neboť mu ho vypravovala matka, exaktní vědkyně, co se stala v penzi vlivem esoterické literatury buddhistkou.

Podobenství zní: Matylda upeče dort. Vy tu pochoutku vezmete, nakrájíte a jednotlivé kousky dáte k popisu různým vědcům. Fyzik svůj kousek zváží, biolog zkoumá bakterie, chemik složení. Ovšem zeptal-li by se člověk těchto slovutných pánů, proč Matylda dort upekla, nebyli by s to odpovědět. Ne proto, že by špatně měřili nebo počítali. To je zkrátka otázka netýkající se jejich oboru – je nevědecká. Přitom odpověď může být podle Lennoxe triviální: „Třeba má Matyldina neteř narozeniny. Ale přírodovědec k této odpovědi nedojde zkoumáním dortu. To není chyba přírodních věd, jde o jejich vlastnost.“

Viktor si je vědom Lennoxova alogismu: pobožný matematik (ano, matematik!) nejprve vloží do příkladu osobu, aktéra (jakousi Matyldu), kterého pak vyjme. Nato ponechá vědce bádat pouze nad výsledkem aktérovy činnosti. Čili opravdu, i kdyby se sebevíc snažili, nemohou tito pánové vědět, proč Matylda dort upekla, neboť je nemožné, aby věděli, o koho jde; maximálně při troše důvtipu vyvodí, že o ženskou za plotnou.

A jak to, že zná Lennox jméno kuchařky – tedy Boha, pokud bychom zaměnili dort za svět, v němž by jeho tvůrce bezprostředně osobně nevystupoval? Jak je možné, že má oproti vědcům o šanci navíc, ví-li, jakou měla Matylda (Bůh) motivaci?

Pokračování 5 / 8

Variace

Viktorovi se příčí psát na objednávku vedení, kdy neví, jaký účel bude mít článek podepsaný jeho jménem. Jistě, dostává-li od zdrojů typy a informace, sem tam rovněž tápe, komu jejich zveřejněním poslouží. To je však jiné: téma zpracovat nemusí.

U Z., svého nejlepšího zdroje, ví téměř pokaždé, co za informací vězí. U advokátky Kroupové je momentálně bezradný. Je mu však jasné, že všechno, co mu s Šourkem nabulíkovala, bylo jinak. Musí být s to nalézt odpověď na otázky: Co se změní, bude-li materiál v Expresu publikován? To snad ovlivní rozhodnutí finančáku? Co díky tomu získá Šlapáková? Raději by se však teď namísto „ocelářů“ (pracovní název kauzy) věnoval něčemu smysluplnějšímu. Ale čemu?

Na vysoké toužil sepsat největší román jednadvacátého století, procestovat křížem krážem Afriku, Asii a Jižní Ameriku. Šlo o dětinské představy, věděl to dobře, ale kochal se jimi při usínání. Nicméně realita je jiná: i kdyby dnes věnoval tisíce a tisíce hodin nejisté tvorbě velkého románu, kromě manželky či Standy nezná nikoho, kdo by si chtěl takovou knížku přečíst.

Nejde o to, že by měl o inteligenci ostatních v porovnání se svojí nevalné mínění (naopak se podceňuje, což mu manželka vytýká). Že by si snad myslel: Oni jsou všichni tak průměrní a dílu mého „génia“ by neporozuměli. Jednoduše si je vědom toho, že většina by neměla o jeho tvorbu zájem, protože coby potenciální literát nemá jméno, nadto by nespadal do kategorie mainstreamu à la Padesát odstínů klišé.

Západní civilizace je zahlcena. V informačním věku čelíme problémům se ztrátou lidství: mozek nestíhá vyhodnotit příval dat v podobě zpráv, reklam, videí, fotek, mailů, chatů a tak dále. Žijeme v době, kdy skutečná literatura, ale i filmografie či hudba ztratily svůj status. Lidé na ně nemají kapacitu a raději relaxují u filmové, televizní, hudební či literární produkce plnící úlohu spotřebního zboží. Také Viktor (utahaný z práce), byl-li by postaven před volbu, aby si ve svém volnu vybral ke shlédnutí jeden ze dvou filmů, buď Buñuelův Nenápadný půvab buržoazie, anebo Scottův snímek Prometheus, zvolil by Scotta. Ne proto, že by byl vášnivým fanouškem sci-fi, ale z důvodu, že by se také odmítal ve svém volnu nad čímkoli hlouběji zamýšlet (dobrovolně by tak vystavil podvědomí té či oné propagandě jako stamilióny dalších lidí).

Komercializace, ta oslava klišé, zajišťuje prachy. A v takové situaci pouze blázen stráví veškerý volný čas psaním románů pro nanejvýš desítky čtenářů – děl, které autorovi přinesou leda dluhy a zapříčiní rozpad rodiny, není-li zrovna Eco, Rushdie, Márquez či Grass (ikony z doby, kdy literatura něco znamenala).

Pokračování 6 / 8

Pohana

Sled událostí odstartovala jedna z pondělních porad Expresu, kterých se teď na rozdíl od minulosti účastnilo samo velké zvíře – boss Žežulka; zpravidla házel špínu na Šlapákovou a konkurenčního vydavatele. Krátce před poradou Viktorovi telefonoval. Vůbec prvně. Viktor se představil a Žežulka začal křičet. Tykal mu: „Co si to dovoluješ psát mi tam takový sračky! Když se ti tady nelíbí, seber se a vypadni! Takhle mi můj časopis kurvit nebudeš! Tady končíš, ty hovado! Rozumíš mi?! Končíš!“

I přes příšerný a oplzlý projev Viktor reagoval: „Co jsem napsal špatně?“

Ale to už Žežulka chrchlal: „Ty ze mě budeš dělat blázna?! Tak to nebudeš! Co si to dovoluješ?! Tohle mi tam psát nebudeš – takový píčoviny od PR agentur!“ Sípal: „Končíš, chápeš to!“ A nakonec zařval: „Nebudeš mi tam tohle psát! Nebudeš! Nebudeš! Nebudeš!!!“ Praštil telefonem.

Viktorovi nebylo jasné, co provedl, ale snažil se zůstat v klidu. Porada, na které měl mít hodnocení časopisu, začínala za chvíli. Nesla se v podobném duchu jako telefonát. Vzteky rudý Žežulka seděl v čele oválného stolu a přede všemi (asi padesáti lidmi včetně Kobra, tří nových zástupců Velena, Kučery, Horčičky a šéfa televize) řval jako pominutý: „Takže nejdřív tady k tomu článku, co napsal tenhle pán!“ Prstem ukázal na Viktora, který se tvářil zarytě: „Ani nebudu vyslovovat jeho jméno, aby se mi neudělalo zle.“

Osazenstvo zasedačky, zčásti stojící, zbledlo.

„Tohle je odstrašující případ toho, co se v Expresu ocitlo! Navíc jako hlavní otvírací článek,“ nepřestával ječet a sypal ze sebe dál ostošest: „To je děsivý případ novinařiny! Toho, co není novinařina, kdy tady ten pán spolupracuje jenom s PR agenturami!“

„Co je na tom odstrašujícího?“ přepadla Viktora vzpurná touha diskutovat.

Žežulka málem vyskočil z kůže, polykal vzduch jako člověk stižený aerofagií, mával časopisem a zajíkal se: „Co je tady chválíte! Co je chválíte?! Tady čtu, že je chválíte! Co si dovolujete je chválit!“ Měl na mysli politické hnutí, které ovládal konkurenční vydavatel, k němuž odešla Šlapáková.

„Nikoho nechválím. Ocitoval jsem předsedu jejich poslaneckého klubu. Byl to standardní dotaz. Stejně jsem oslovil šéfy klubů všech koaličních stran.“

„Nechválíte! Vy je nechválíte?! A co ten mezititulek?! Tady čtu, že jsou ve střehu,“ zabodával prst do časopisu a opovržlivě mával rukou. „To je normální práce?! To tam jako není napsaný?! To sem přinesla PR agentura! Už to sem posílaj čtrnáct dní!“

„Jak ses k těm informacím dostal?“ zeptal se Viktora Kobr.

„Sleduju weby protikorupčních organizací. S PR agenturama nekomunikuju,“ odpověděl Viktor; tedy kromě té Žežulkovi, což musíme, pomyslel si. A dodal: „Vyšel jsem z otevřeného dopisu poslancům, který ta iniciativa zveřejnila.“ Že ho na dopis upozornil právník Bříza a dodal mu doplňující informace, nezmínil. Co je jim do toho.

Žežulka se zas rozzuřil a deset minut jančil v mentálním vyšinutí a před celou redakcí Expresu Viktora plísnil: „Tady tenhle pán je zářný příklad, jak se psát nemá. Je šílené, co se v jeho osobě dostalo k nám do časopisu!“

Viktor chtěl něco namítnout.

Pokračování 7 / 8

Kučerovo jednadvacáté století

„Ale my jsme o jeho pití věděli,“ namítal Kučera. Zoufala se zastával. Byl rozhodnutý přítele zachránit za každou cenu.

„Nenechám ho padnout.“

„Není nic horšího než alkoholik,“ prohlásil však rezolutně na Zoufalovu adresu Svědiroh. „Já se od něho budu veřejně distancovat.“ Vypravoval o inženýrovi z jejich paneláku: „Chlast ho zlomil natolik, že jsme ho nesčetněkrát viděli poblitého u výtahu. Proměnil mu mozek na kaši. A já tady tohle řešit nebudu!“

Kučera se téhož dne obrátil telefonicky na lékaře, o němž věděl, že k němu Zoufal docházel. Doktorovi popsal přítelovy trable. Řešení bylo podle lékaře jen jedno: tříměsíční hospitalizace v léčebně.

„Jenže to teď nejde, když nastoupil do nové práce,“ oponoval Kučera. „Začít protialkoholní léčbou by dobrý dojem nevzbudilo.“

„Když nejde, tak nejde,“ řekl podrážděně lékař.

„Lze mu nějak pomoci bez té léčebny?“

„Každopádně ať za mnou přijede,“ odpověděl doktor. „Vyzkoušíme to ještě ambulantně. Ale v tomto případě musí cítit nůž na krku.“ A doporučil Kučerovi, ať Zoufala přitlačí ke zdi slovy, že nepřestane-li nasávat, ztratí všechno: práci i rodinu,
o což se on, Kučera, postará. Není jiné východisko. „A zároveň je třeba, aby se vyhnul kontaktu s tou svojí milenkou, která je podle všeho také alkoholička.“

„Já mu to povím.“

„Musíte být důsledný. Říct to bez slitování.“

Další sled událostí byl rychlý: dosavadní šéf domácího podal výpověď, přičemž ožralý zaslal v jednu ráno několika lidem do práce vulgární mail. Častoval je výrazy, že jsou idioti, kundy a smrduté píčy, což některé redaktorky nerozdýchaly a jedna si stěžovala Šlapákové; ta novináři doporučila přečkat uplynutí výpovědní doby doma. Následně si šéfka zavolala Kučeru, jednoho z adresátů (Zoufal ani Svědiroh mezi ně nepatřili). Oznámila mu, že se stává s okamžitou platností editorem a vedoucím domácího: „Žežulka mi říkal, že jsi vynikající novinář. A já mu věřím.“

Pokračování 8 / 8

Moment pravdy

Mezitím, co byl Zoufal v protialkoholní léčebně, si Kučera vychutnával svůj triumf: vyhrál nad nimi – Zoufalem i Svědirohem. A teď je šéfem – zástupcem šéfredaktora.

V jeho garsoniéře, v domově dříve vysmívaného outsidera, se právě nachází Věra. Nakonec souhlasila, že se s ním vyspí, napíše-li znovu o jejích problémech. Vypili láhev vína. Věra je opilá. Nahá stojí opřena o stůl. Úmorně se nutí opakovat si v duchu jména dcer, zatímco se jí zmocňuje odpor. Namísto dívek vidí před očima surového manžela.

Kučera přiráží úd. Pak přinutí stát Věru na čtyřech, bije ji přes zadnici opaskem, roztahuje jí rukama půlky a vyžaduje, aby vzdychala. Ale Věra má pevně sevřená ústa. Její tělo je lhostejné a tuhé jako kus nepoživatelné šlachy. Kučera si užívá převahy – moci, kterou nad ženou má. Zrychluje dech. Pohyby. A ještě netuší, že zakrátko dojde k situaci, kdy Věra vyzvrátí na koberec víno a on ucítí kyselý zápach ve chvíli, kdy dosáhne orgasmu. Slast se v jeho mozku změní v hnus.

Uklízela po sobě zvratky a stále se omlouvala. Sehnutá u kýble s vodou řekla, že už nechce, aby cokoli psal. A v duchu si pomyslela: Vždyť i Tamara, moje dcera, co teď dělá v nějaké televizi (Věra ani pořádně neví, v jaké), říkala, že to nemá cenu a akorát si ještě víc ublíží. Pak opustila Kučerovu garsoniéru. V ponížení v ní uzrávalo rozhodnutí se už nikdy se žádostí o pomoc na nikoho neobracet.