Někteří lidé v Americe před časem pasovali poslední film Martina Scorseseho Mlčení (Silence, 2016) na vážného kandidáta na letošního Oscara. Dílo bylo ale nominováno pouze v kategorii kamera. Námět rozebírající perzekuci katolíků v Japonsku v 17. století, mohl být v dnešním roztěkaném světě světlým příkladem, jak přiblížit dramatickou historii. Skončil ale v naprosté umělecké prázdnotě a bezradnosti. Silné emoce vás minou. Promarněná šance par excellence vstupuje 16. února do českých kin.
Zatímco film Mela Gibsona Umučení Krista (The Passion of the Christ, 2004) vzal především americké křesťany u srdce a ti na něj masově chodili (rozpočet byl 30 milionů dolarů, ale tržby skvělých 612 milionů), tak Scorseseho Mlčení se míjí účinkem. Zamýšlené poselství o šíření víry a tím pádem západní civilizace v zemi vycházejícího slunce, kde kdysi narazilo skutečně na silný odpor místní šlechty, je ve filmu pojato schematicky a dutě. Jako kdybyste zaklepali na prázdný sud.
Martin Scorsese na rozdíl od Gibsona nepoužil tolik naturalistických scén, ale nedokázal ani správně rozehrát psychologii svých postav. Od začátku jaksi tušíte, že příběh dvou mladých jezuitů, kteří se vydávají na misii do Japonska, skončí nepřekvapivě. Poddají se brutální místní moci, ale podle režiséra si uchovají Boha v sobě. Boha v mlčení. Právě to je moment, který se dal daleko lépe a dramatičtěji zpodobit. Kdyby Scorsese více postavil do kontrastu pro Evropana nesmírně složitou (dodnes!) japonskou duši a poměrně jednoznačné západní myšlení. Kdyby z toho udělal „střet civilizací“.
Námětem k filmu byl stejnojmenný román od významného japonského spisovatele Šúsaku Endóa. Vydal jej v roce 1966 a česky vyšel o jedenadvacet let později. Scorsese na podzim minulého roku tvrdil, že když dílo poprvé četl v roce 1989, tak si pomyslel, že by „z toho někdy mohl vzniknout úžasný film.“ Prý ale nevěděl, jak jej převést na plátno, protože neznal jeho podstatu, nebyl ho schopen interpretovat. Bohužel to se i po letech naplnilo.
Každé filmové zpracování knihy musí být z logiky věci zjednodušením. Problém ale je, když je to provázeno základním nepochopením obsahu. Škoda, mohla vzniknout daleko, daleko silnější výpověď. O to, že taková nepřišla, svědčí i to, že Mlčení provázelo přes mediálně hojně popisovanou předpremiéru ve Vatikánu a osobní audienci Scorseseho u papeže Františka, nebývalé mlčení amerických křesťanů. Ani ti si na rozdíl od vzpomínaného Umučení Krista cestu do kin nenašli. Nezdá se, že by to jinde mohlo být jiné. Poněkud absurdně pak působí, že úspěšnou „katolickou komedii“ Anděl Pána 2 naopak v českých kinech viděly i skupiny našich jeptišek a kněží.
Scorseseho film je plochý především z toho důvodu, že na rozdíl od knihy dal svému příběhu pouze jednu nohu. Tu katolickou. Pak nebylo na čem budovat barvitější a silnější příběh.
Kdyby se režisér více zaměřil na to, že Japonci dokážou tradičně (a pro nás nepochopitelně) spojovat a vyznávat i několik náboženství najednou, před divákem by daleko více vynikla „marná snaha“ mladých jezuitů uspět v zemi vycházejícího slunce. Existují Japonci, kteří mají svatbu v křesťanském kostele, ale nechají se pak pohřbít podle buddhistické tradice. Mezitím vyznávali i šintoismus. Jinde nenormální, zde obvyklé.
V době, kdy se děj Mlčení odehrává, bylo ale Japonsko na cestě striktní izolace od západního světa. Bylo to ovšem rozhodnutí čistě politické, nikoli náboženské. V první polovině 17. století totiž japonský šógunát podezříval katolické misionáře, že jsou předvojem invaze a zakázal veškeré styky s Evropany. To trvalo přes 250 let.
Nemá smysl donekonečna vyčítat Martinu Scorsesemu, že si s dějinami dělá, co chce. Má na to právo umělce. Neměl by se ale tvářit, že u toho stvořil v Mlčení silné poselství Boží. Nestvořil. Nabídl jen známé fráze, protože si věci nedal kdo kontextu. Přitom se na natočení tohoto filmu připravoval přes dvě desetiletí.
Daleko silnější výpovědí, ve které byla obsažena i náboženská (katolická) tématika, byly Scorseseho Špinavé ulice (Mean Streets, 1973), ve kterých si zahráli Harvey Keitel a Robert De Niro.
