Když jsem se dozvěděl, že na prvním ročníku pražského Metronome festivalu vystoupí společně Jiří Suchý a Ivan Král, přišlo mi to mírně výstřední až surrealistické, asi jako Dalího setkání deštníku se šicím strojem na pitevním stole. Co ti dva mohou mít společného, napadlo mě. V době, kdy Jiří Suchý omráčil Semaforem národ, nebyl Ivan ještě plnoletý, a hlavně – nechodil na tingltangl, ale na bigbít. Konečně, není náhoda, že film Kdyby tisíc klarinetů neviděl dodnes, ale jakmile k nám v půlce šedesátých let dorazil beatlesácký Perný den, dal si ho patnáctkrát. Každý šel svou cestou. Zatímco v sedmdesátých letech bojoval Suchý s normalizačními kádry o přežití divadla, Ivan Král už ve Státech zářil po boku Patti Smith, o jejíž existenci neměl principál Semaforu ani potuchy.
I z toho důvod jsem se rozhodl osobně ověřit, zda nejde pouze o marketingový tah pořadatele festivalu spojit dvě zvučná jména, a navštívil domácí zkoušku legend české hudby. Podezření se ukázala jako lichá. Horké odpoledne ve vile Jiřího Suchého v pražských Střešovicích probíhalo ve znamení Ivanovy velké pokory a vůbec vzájemné úcty.
„Jsme jiná generace, ale pro mě to nic neznamená,“ ohradil se Ivan. „Suchý pro mě znamenal Semafor a bezvadné písničky. Pamatuju si, jak jsem žárlil na Pavla Sedláčka, který natočil písničku Život je pes. Jestli Suchý se Šlitrem něco uměli, tak to, jak se dělá hit.“
Během hudební zkoušky mi neplánovaně zahráli čtyřručně na piano, a pak jsme si povídali. Ukázalo se, že jejich vzájemné míjení skončilo po sametové revoluci, když si Ivan odskočil domů, do Česka. Na otázku novinářů, co si z české muziky pamatuje, vyslovil tehdy kromě Suchého ještě jedno jméno: Jiří Černý. „Ještě před odchodem do Států jsem se skupinou Saze natočil písničku Pierot. Už poté, co jsme s bráchou odjeli za rodiči, dostala se ta píseň jakousi náhodou do rozhlasové hitparády Jiřího Černého. A pak mi někdo poslal do Ameriky časopis Melodie a já uviděl Pierota na desáté příčce. První, co mě napadlo, bylo, že se musím vrátit. Proboha, vždyť jsem v Houpačce, říkal jsem si. Jsem slavný!“
Pokud si v příštím Reflexu přečtete celý záznam rozhovoru dvou legend, dozvíte se, proč se Ivan nestýkal v Americe s Čechy, kterou semaforskou písničku si nejraději zpíval s rodiči v emigraci, proč se on i Suchý báli holek, a nakonec i to, s jakou elegancí Suchý Královi vysvětlil, co to znamená recese, do angličtiny nepřeložitelný typ českého humoru.
