Chris Rock při ceremoniálu udílení Oscarů 2016

Chris Rock při ceremoniálu udílení Oscarů 2016 Zdroj: ČTK

Al Sharpton, NaJee Al - výzva k bojkotu Oscarů
Udílení cen Oscar - ilustrační foto
Příprava na oscarový večer
3
Fotogalerie

Nízká sledovanost Oscarů jako výhra “černé” lobby? Pravda je mnohem prostší

Sledovanost letošní oscarové ceremonie prý patří k nejnižším v peoplemetrové historii. Americká média (s deníkem New York Times v čele) tak okamžitě začala psát o úspěchu antirasistické lobby reprezentované aktivitou #OscarsSoWhite. Údajně zabral bojkot, k němuž vyzývaly osobnosti černé pleti v reakci na absenci “nebarevných” nominací.

Vyjádřeno čísly, pořad, kde se bizarně mísily politické, ekologické, genderové a všemi dalšími myslitelnými způsoby aktivistické výstupy se suchou statistikou filmové soutěže, vidělo “jen” 34,4 milionu diváků. Jak připomíná agentura Nielsen, arbitr měření od roku 1973, horší výsledky zaznamenal oscarový přenos pouze dvakrát - v letech 2008 a 2009.

Tehdy se mimochodem hlavní vina svalovala na chudáky moderátory Jona Stewarta a Hugha Jackmana. Po nějakém sociálně-politickém vysvětlení nikdo ani nevzdechl - paradoxně. Jak totiž konstatuje server The Daily Beast, jenž svou teorii o efektivitě bojkotu neváhá “doložit” daty o rasovém složení oscarového publika, už rok 2008 (32 milionů diváků) zaznamenal “ostudně nízký počet nominací pro barevné” (situaci tehdy zachraňoval Javier Bardem a Ruby Dee).

A naopak - když před dvěma lety opanoval soutěž 12 let v řetězech, veskrze “černý” film aktuálně největšího křiklouna Steva McQueena, nedosahovala sledovanost ceremoniálu nikterak závratných výšek. 43,7 milionu diváků se sice může zdát dost, nikoli však v porovnání s rekordními čísly nejúspěšnějšího Titaniku (57,3 milionů). Jinými slovy - pro nebo proti Oscarům se vytahují vždycky jen argumenty, jež se zrovna (politicky) hodí - a nezapomínejme, že se nacházíme vprostřed americké prezidentské kampaně.

Důvodů, proč letošní předávání zlatých sošek dopadlo o tolik hůř než předchozí, se pochopitelně nabízí celá řada. Jistou logiku má tvrzení o souvztažnosti sledovanosti show a návštěvností nominovaných titulů (zjednodušeně lze říct, že kdykoli si akademie všimla kasovních trháků - Pán prstenů v roce 2004, Gladiátor v roce 2001 - zajímal oscarový program mnohem širší obecenstvo).  Svou roli ovšem nesporně sehrály i čachry s moderátory - například loňský Neal Patrick Harris “zařídil” oscarovému večeru jeden z nejhorších výsledků posledních deseti let.

Kdo však v neděli vydržel u žalostně nudné, tříapůl hodinové „show”, přikloní se nejspíš k tomu nejbanálnějšímu vysvětlení - totiž že prostě nevidí důvod, proč poslouchat politické projevy, když zapnul televizi v očekávání zábavy a napětí. A co jiného je film, respektive showbyznys, notabene když jde o ten à priori hollywoodský.

Pokud si tvůrci oscarové pompy nepřestanou nalhávat, že za jejich selháním stojí politické tlaky, a ne jejich tvůrčí impotence a neschopnost udržet si názorovou nezávislost, budou peoplemetry hlásat stále stejně tristní čísla. Naštěstí pro ně tristní pouze v uvozovkách.

Oscary totiž ani při tak nízkém skóre nepřestaly přitahovat inzerenty, a tak jde pořád o nejúspěšnější “předávací” formát na trhu. Opravdový problém nastane, až spadnou ceny za reklamní spoty, po superbowlovém přenosu druhé nejvyšší. Zatím prý inzerenti platí jako mourovatí.