Páteř více než dvouhodinového posmrtného portrétu Asifa Kapadii o Amy Winehouse, zpěvačce, která se zhroutila před vlastní slávou a měla tak trochu smůlu na kluky /a tátu/, tvoří amatérská videa. Jejich drtivá převaha na úkor zpravodajských záběrů mě donutila k zamyšlení, jak poctivě jsou obrazově pokryty naše životy v posledních třiceti letech. A nemusíme být ani popová hvězda. Kde jsou ty časy, kdy se tvůrci dokumentů o starých bluesových zpěvačkách jako byla Billie Holidayové, kterou Amy tak obdivovala, museli spokojit jen s několika málo privátních záběry a zpomalovali je, aby natáhli čas.
Dnes? Když trefí šlak mě nebo kohokoliv z vás a najde se producent, který za našimi životními příběhy ucítí dobrý byznys, jenž vynese milion dolarů, objeví velké věci – dostane bráchovy narozeninové záběry, z bezpečnostních kamer stáhne, jak jsem kradl v sámošce rohlík, a možná se mu na veřejnou výzvu přihlásí i Japonec, jemuž jsem na Karlově mostě vlezl do záběru, když jsem spěchal na pivo. Množství videí bude ohromující. Nevím, jestli to bude doopravdy můj život, ale divákovi bude dávat smysl.
Film o Amy mi připomněl jinou výbornou zpěvačku, které bolševik mezinárodní slávu upřel a ona o ni konečně ani nestála. Jmenovala se Eva Olmerová, stejně jako Amy si protahovala oči černou tužkou, jenže nenazpívala „Rehab“, ale „Čekej tiše“. Takřka identický příběh – jenom Evino upití trvalo déle a nebylo zaznamenávané. Psala se šedesátá a sedmdesátá léta. Talent od boha utopený v alkoholu nebyl sledován žádným mobilem. Zbylo jen pár fotek z divadla, jež nám neumožnily sledovat smutnou proměnu silné sebevědomé a kreativní holky v trosku jako v případě Amy. Ani nevím, zda je to dobře nebo špatně.
Až vás budou na vašich příštích narozeninách zase natáčet, usmívejte se. Nikdy nevíte, v jaké minutě svého života se pravě nacházíte.
