Brněnské nakladatelství Host vydalo dvě spíše „ženské“ prózy, už s ohledem na názvy: knihy Žena z horního patra i Deset žen popisují (v první osobě) intimní životy žen. S obzvláštním důrazem na jejich stinné stránky.
„Jak moc zuřím? To ani nechtějte vědět. To ať nikdo radši vůbec nechce vědět.“ Úvodní monolog patří Noře Eldridgeové, „ženě z horního patra“ ze stejnojmenného, v pořadí šestého, předloňského románu americké prozaičky Claire Messudové (minulý měsíc jej vydal Host v překladu Johany Eliášové). Nora je svobodná sedmatřicetiletá učitelka v městě boháčů a vzdělanců, v massachusettském Cambridge, a svůj život dávno zabalila – zůstala sama bez kariéry, bez vlastních dětí, bez života, spíš někde v přízemí nebo v suterénu než v onom „horním patře“ z názvu knihy. Jenže pak bezelstně a altruisticky propadne lásce, a právě to ji ve finále tolik rozzuří – na vysvětlení onoho vzteku si v bravurně napsaném románu, poněkud chudém na dějové zvraty, budeme muset počkat až do posledních stránek. Ženě, která své umělecké ambice vzdala a začala žít pro ostatní, protože jí nic jiného nezbylo a nenapadlo, najednou do života vstoupí trojice, do níž se nelze nezamilovat: pohádkově krásný, okouzlující osmiletý Reza Šahíd, jeho maminka, podmanivá italská umělkyně Sirena, a tatínek, harvardský profesor Skandar. Svižně napsaný román o předsudcích, frustracích a životním neúspěchu přerušovaném záblesky extáze dá vzpomenout na Messudové starší prózu, čtenářský hit Císařovy děti nemají šaty, kterou česky vydal Odeon roku 2008.
„Jak moc mě dojímá ženský úděl. Jakým smutkem mě naplňuje. Proč jen polovina lidstva nese na bedrech tak ohromnou tíhu, zatímco ta druhá odpočívá?“ Takhle uvažuje psychiatrička a terapeutka Nataša, když očekává návštěvu svých devíti pacientek, které si pozvala na víkendovou terapii. Na předměstí chilského Santiaga dorazí devítka žen různého věku, vzdělání, zkušeností a společenského postavení, s rozličnými problémy, a každá z nich v dlouhém příběhu odvypráví ostatním svůj život: zneužití v dětském věku, hromadné znásilnění, neschopnost smířit se s vlastní mámou nebo s potomkem, ztráta milovaného manžela, ztráta zaměstnání, ztráta soukromí, ztráta soudnosti; drogy, alkoholismus, workoholismus, přetížení, nemoci psychické i tělesné, nuda, přecitlivělost, necitlivost. Ano, každá čtenářka se v Deseti ženách chilské prozaičky Marcely Serranové (vydal je loni Host v překladu Jany Liškové) najde, každá se poučí. Což je jistě jedním z důvodů, proč tahle zručně napsaná společenskokritická kniha, spíš než román vlastně sbírka tematicky, prostředím, způsobem vyprávění i jinak propojených povídek, spatřila světlo světa.
