„Kdo dal tomu bastardovi zelenou kartu?“ zažertoval na konto mexického režiséra Alejandra Gonzáleze Iñárritua Sean Penn, když v obálce nadepsané Nejlepší film našel jméno jeho snímku Birdman. Diváci ho okamžitě nařkli z rasismu — jak příznačné pro letošní ročník.
Začalo to už po lednových nominacích. Proč jsou tak bílé? rozčilovali se v Americe. Demokratický kongresman Tony Cardenas sepsal dopis, v němž vyjádřil pohoršení nad „jednobarevností“ verdiktu Americké filmové a televizní akademie. V seznamu nominovaných totiž chybějí zástupci národnostních menšin, což vidí jako diskriminaci nejen on, ale — soudě dle angažovaného tónu oscarové ceremonie — každý, kdo dnes chce být takzvaně in.
Za rovnoprávnost všech bez ohledu na rasu, vyznání nebo sexuální orientaci bojovali ten večer laureáti cen (Patricia Arquettová za ženy, Iñárritu za imigraty a John Legend za „svůj národ“) i ti, kdo je jen přicházeli předávat (zmatený Terrence Howard). Neagitovalo se navíc zdaleka jen na jevišti: například Arquettová v zákulisí pokračovala výrokem, že „ženy potřebují barevné, aby si rovnoprávnost vybojovali všichni společně“.
Ne že by dané téma nezasluhovalo pozornost, hysterie, jež se kolem „přílišné bělosti“ Oscarů rozpoutala, už však hraničila s honem na čarodějnice. Je taky příznačné, že nejhlasitěji křičeli ti, kdo nominaci nedostali. Ava DuVernay, režisérka (velmi nezáživné) agitky Selma, oslavující výročí politického trumfu Martina Luthera Kinga, vedla v médiích kampaň proti všem, kdo nerozumějí její věci (Selma byla nominována „jen“ ve dvou kategoriích). Každý, kdo její průměrný film viděl, přitom sezná, že by měla být vděčná už jen za možnost sekundovat skvostům jako Birdman, Whiplash nebo Grandhotel Budapešť.
Když Iñárritu v rámci svého posledního děkování zmínil obavu, aby Akademie na příští rok nezavedla národnostní kvóty („třeba že nemůžou vyhrát dva Mexičané po sobě“), myslel to sice v nadsázce, ale nebylo by překvapení, kdyby skutečně na nějaké došlo. Jak jinak vymoci, aby nominaci získalo i dílo, jež na to nemá, že.
Černý Petr pro Chlapectví
Filmový fanoušek však u letošních Oscarů trpěl nejen kvůli všudypřítomnému politikaření. Tak nudný večer losangeleské Dolby Theatre nezažilo už dlouho. Moderátor Neil Patrick Harris, od něhož se očekávala nadsázka a břitký humor, se jím protlachal až trestuhodně bezpohlavně — vrcholem veškeré snahy o zábavu byla exhibice v trenýrkách a vtip na konto snímku Americký sniper (za což byl — jak jinak — okamžitě nařčen z politické nekorektnosti). Navíc to, co zasluhovalo být středobodem všeho, tedy skvělé filmy, jichž se minulý rok urodilo vzácně hodně, odsunula do pozadí právě ona „zásadnější témata“. Nuda se odpustit dá, ignorance kvality nikoli.
Takže abychom to napravili: je potěšující, že s výjimkou zmíněné Selmy nenajdete v nominacích na film roku kus, nad nímž by srdce cinefila nezatetelilo. Vybrat vítěze se letos ukazovalo být obzvlášť těžké, jedna správná volba prostě neexistovala. Zlatou sošku zasluhoval stejně tak vítězný Birdman jako skromný Whiplash, Linklaterovo Chlapectví, Grandhotel Budapešť hračičky Andersona i jímavé, leč nevydírající biografie Kód Enigmy a Teorie všeho.
Akademie si, pravda, situaci ulehčila, když ceny rozdala tak, aby si každý přišel na své. Jenže spíš než o alibismus šlo tentokrát o bezradnost. Rozhodnout, zda hraje líp rozkošnický Michael Keaton, alias Birdman, Benedict Cumberbatch, jenž v roli génia Alana Turinga dokázal setřást nálepku doživotního Sherlocka, anebo jeho krajan Eddie Redmayne, který se coby Hawking v Teorii všeho umí pohádat jenom za pomoci očí, byl úkol hodný nadčlověka. Máme-li Akademii přece jen něco vyčíst, pak nikoli dílčí verdikty či politickou nekorektnost, nýbrž to, jak přezíravě naložila s nejpoctivějším ze všech soutěžících snímků, Chlapectvím Richarda Linklatera. Jeho oslava žití zasluhuje rozhodně víc než jednu sošku pro herečku ve vedlejší roli. Ale na někoho holt ten příslovečný černý Petr vyjít musel.
Co z toho všeho plyne? Především zjištění, že navzdory proklamacím o krizi kinematografie se stále točí filmy, na něž je radost chodit. Dokonce je momentálně máme k dispozici v kinech (ano, nepromítá se v nich pouze telenovela o milionářovi s bičíky, jakkoli to tak může působit). A taky, že oč zoufalejší produkty k nám proudí z takzvaného Hollywoodu, o to zajímavější se rodí na scénách nezávislých — ne náhodou ani jeden z favoritů letošních Oscarů nevznikl pod střechou velkého amerického studia. Máme tedy důvod k optimismu? Máme. Tedy pokud někdo Iñárrituovu řeč o kvótách nezačne brát vážně.
