Na Boží hod si díky dvěma zajímavým prózám z per českých autorek připomeňme, jak boží bejvávalo naše hodování před revolucí a těsně po ní. Podmanivá alko-múza Houžvička Hany Lundiakové nás vezme na návštěvu těsně polistopadových prokouřených sudetských hospod, za mříže protialkoholní léčebny i do sterilního oupnspejsu (to je slůvko!) dnešních dní, tři stárnoucí zoufalé ženy Evy Hauserové zas na vzpomínkovém dýchánku otevřou gymnaziální léta s profízlovanými večírky, stranickými čachry a svazáckým i androšským sexováním.
Za iritujícím názvem právě vydané třetí publikace Hany Lundiakové, šestatřicetileté prozaičky a muzikantky, se jako obvykle skrývá velmi zajímavé čtení, tentokrát méně experimentální než obyčejně, zato snad ještě více inspirované vlastním (divo)žitím. V pěti hlavách prózy Imago. Ty trubko! (vyd. Kniha Zlín) nazřeme neortodoxní (a propletené) životy několika sympatických individuí stižených citovostí, jinakostí a zhusta též tinnitem, šelestem v uších. Kraluje jim svobodná matka Houžvička, zjevně autorčino alter ego, jejíž „mládí v hajzlu“, strávené mezi muzikou a hospodou se všemi těmi vylouhovanými pigičaji, měkčí i tvrdší „drogerií“ a pubescentním cicmáním, evokuje tematikou i stylem a jazykem prózy Emila Hakla. Tak třeba popis vystoupení těsně porevolučních Tří sester: „Na pódiu stál obrovitý zavalitý sumec. Otvíral ústa k nesrozumitelnému zpěvu, chvílemi jí to znělo povědomě (…) Šachovnicové pole jeho řeznických kalhot se otřásalo, kapela mastila páté přes deváté. To, co znala ze dvou kazet, tento guláš nepřipomínal ani zdaleka. Spolek byl pod obraz.“ Chvíli čtenář vlaje vianovskou hravostí přirovnání, z další noty prózy už vyje oddaná „holka Topolka“ nutkavě depresivním žalotónem. Jestli jste rádi četli třeba Jana Pelce, vězte, že s Imagem …a bude (ještě) líp.
Dora, Markéta a Šárka jsou podle všeho zlovolné, nactiutrhačné, zapšklé, sobecké a vůbec skutečně úděsné báby, ale paměť mají výtečnou. V jejich vzpomínkách na společná studia v šedivých sedmdesátých letech najdeme mocný výtažek socialismu s několika lidskými i nepříliš lidskými tvářemi, které společně vařily mejdla v bytě zvaném Mejdlovarna. Právě v bytečku Dořiných komoušských rodičů se zmíněné tři fúrie a jejich traumata po pětatřiceti letech sejdou na kafíčko, aby na sebe pod vlivem alkoholu i starých křivd vyzvrátily pěkně odporné historky. Inu, „hovný hovného si hledá“. Všudypřítomná kafkárna a jakési vopáčko komunismu v Čechách v kapitolkách vyprávěných střídavě každou z účastnic psychosezení. Jako autoterapii ostatně psaní Noci v Mejdlovarně (vyd. Argo) vnímala i sama Eva Hauserová, jak prozradila na crowdfundingovém portálu Startovač; je zajímavé, kolik dobrých věcí díky penězům vybraných samotnými tvůrci mezi dělným, rukodělným i jiným lidem vzniká.
