Redakční povinnosti mi dovolily skočit na vlak až v pátek ráno – lákal mě až do Žiliny, ale páchl tak, že jsem chtěl vystoupit už Kolíně. Od skoku z okna mě odradil zajímavý bonus ČD v první třídě - průvodčí s širokým úsměvem.
Na dole Hlubina jsem našel třicet tisíc lidí zaskočených tragédií Michala Hrůzy ve Stodolní ulici. Ponurou náladou prý nevylepšili ani headlineři čtvrtečního večera MGMT, kteří podle mých redakčních kolegů nesplnili očekávání a umořili publikum bezkontaktní psychedelií. Naopak, překvapením čtvrtečního turnaje, stejně jako Kostarika v Brazílii, se stal Seasick Steve, americký bluesman důchodového věku, vynálezce kytar z puklic od auta, muž, který jeden den drhne struny na nároží své ulici, pak sedne na letadlo a totéž zahraje v Glastonbury.
Mimochodem, letadlo! Když letos projedete hlavní branou na Colours, nabudete na chvilku dojmu, že se ředitelka festivalu Zlata Holušová definitivně zbláznila a zbudovala ranvej, aby přímo do srdce dění mohla dosedat malá soukromá letadla s hvězdami. Není tomu tak! Organizátoři jen přeřízli areál širokou komunikací. Ten – až přijde ten den - snadno dovede k cíli návštěvníky nové expozice „vědeckého světa“, jenž chce konkurovat podobně zaměřeným parkům v Plzni a Liberci. Jeho nová budova je po koncertním sále Gong dalším ze senzačních objektů architekta Josefa Pleskota v areálu vysokých pecí. Od záři by měla otevřít svou bránu.
Od půl sedmý večer jsem si nemohl nechat ujít besedu Reflexu s Davidem Vávrou. Zvlášť když jsem ji moderoval.
David dokulhal do mé společnosti jenom hodinu po úporném klání Liškova a Mátonohova Komediografu se Sklepem. O nohu včas nepřišel během souboje o vtip, ale při fotbale. Aby se narvaný Reflex discussion stage nenudil, vzpomínali jsem na starou vazbu Sklepa s Reflexem, kdy David jako Duck Valura ilustroval do časopisu všechny ty zakázané romány Borroughse a Millera, a jak, řečeno s Vávrou, v „Havlem požehnané době“ vystoupil Sklep během prvních narozenin našeho časopisu s vlastnoručně vyrobeným voice bandem, který korunoval Karel Gott árii z Limonádového Joea.
Ano, vzpomínáte si přesně, milí pamětníci, byla to doba, kdy se mohl setkat každý s každým. Například na tom samém mejdanu se seznámil tehdejší šéfredaktor Reflexu Petr Hájek s Václavem Klausem. David vyprávěl, jak šťouchnul do tehdejšího ministra financí útočnou otázkou, jestli by nemohl zařídit, aby se jedno z pražských nábřeží nemohlo jmenovat Nábřeží slonoviny. Jeho drzý vtip byl po zásluze odměněn stěnou z ledu.
Když jsem přestal předstírat, že rozumím ostravské architektuře, o níž David tak hezky mluvil, vypravil se na koncert ZAZ, která tak jako před třemi lety nezklamala. Přísahám ale, že její česky lámané pravdy, že bychom měli na sebe být hodní, patřily k nejslabším místům jejího koncertu.
