S jistou nadsázkou by se dalo říct, že opravdové Vary začaly až teď. Filmový festival totiž zkropil déšť, věrný to souputník západočeské přehlídky. Celebrity přesedlaly z procházek na ekologické limuzíny (jezdí tu „nabíjecí“ BMW) a na fotografiích z červeného koberce přibyly deštníky (a ubyly hvězdy).
Odjela například Asia Argentová. Herečka a režisérka oblíbená pro svou odzbrojující upřímnost ukázala Varům novou, méně přívětivou tvář. Z rebelky se totiž stala matka a „velmi seriózní” umělkyně, a tak její nejčastější odpověď zněla: Na to neodpovím. U ženy, jež se v rámci videoblogů byla ochotna podělit i o výsledek svého těhotenského testu, trochu překvapivý obrat, nicméně musíme si zvykat. „O soukromí neřeknu ani slovo,“ hlásila striktně, kdykoli se řeč byť jen vzdáleně dotkla například vztahů s otcem, hororovým režisérem Dariem Argentem (hostem MFF KV z roku 2012).
Naprostým opakem náladové Argentové byl hollywoodský nestor William Friedkin, autor skvostů jako Vymítač ďábla nebo Mzda strachu. Ten naopak do Varů čerstvě přicestoval pro Křišťálový glóbus za mimořádný přínos světové kinematografii. A jakkoli měl z pozice svých zásluh nárok na vrtochy, zařadil se k nejvstřícnějším hvězdám karlovarské historie.
V rozhovoru, jenž vyjde v některém z nejbližších čísel Reflexu, mluvil například o tom, jak mu Hvězdné války nabouraly kariéru. Mzda strachu, thriller, jejž považuje za své nejzásadnější dílo a od kterého si hodně slibovali i distributoři a producenti, totiž zcela převálcovala Lucasova pohádka, od níž se naopak nečekalo nic. „Dějiny Hollywoodu se počítají před a po Lucasovi. Do Hvězdných válek žádné tvůrce nezajímalo, kolik jejich film vydělal. Dnes jsou kinotržby hollywoodskou mantrou a v každém filmu musí být aspoň jeden hrdina ve spandexu, jinak nevydělá,“ říká legenda, a ač připouští jistou míru nadsázky, nepopírá, že jí Lucas pěkně zvedl mandle.
Někde na půli cesty mezi rozmarnou Italkou a přátelským Američanem pak byla Fanny Ardantová. Učebnicový francouzský šarm životní družky Françoise Truffauta fungoval bezchybně, nejsympatičtější však paradoxně byla, až když na svůj galský původ pozapomněla. Víc než exaltovanost francouzské intelektuálky jí svědčila bezprostřednost herečky, jež ráda mluví o vášni a lásce. To ovšem znamenalo donutit ji mluvit anglicky — anebo ji rozesmát (jako se to podařilo nemotornému štábu České televize).
Veselo mimochodem bylo i po premiéře režijního debutu Miroslava Krobota Díra u Hanušovic: a to přesto, že osudy obyvatel jesenické vísky, v níž se příběh odehrává, zrovna k popukání nejsou. Delegaci k filmu nicméně tvořily vděčné tváře Dejvického divadla, a tak se družně, ba téměř rodinně bavilo, chechtalo a vzpomínalo. Padaly historky o tom, jak Krobot sháněl největší krávu nebo jak zarostlého Ivana Trojana málem nepustili na plac, protože ho nepoznal. „Pro mě je Díra u Hanušovic vlastně docela pozitivní film,“ uzavřel nakonec Krobot na téma snímku o pozapomenutých horalech.
