Toni Servillo, známý z filmů režiséra Paola Sorrentina, zavítal do Prahy, aby tu vystoupil v inscenaci o Alighieriho Božské komedii. A také aby zjistil, jestli je „stověžatá matka měst“ taková, jakou si ji vysnil z historek o golemovi a Švejkovi, z četby Kafky a Hrabala a ze studia Ripellinovy slavné knihy Magická Praha.
Za á: Známý italský herec Toni Servillo byl v Praze poprvé a hodně toho – byť to v rozhovoru pro Reflex naznačil jen skromně – o české kultuře ví. Pro jeho generaci prý byla převratná kniha italského bohemisty Angela Marii Ripellina Magická Praha, díky níž nezná zdaleka jen Golema a Švejka: četl verše Holana, Halase… Hrabala a samozřejmě Kafku. Poslouchá Janáčka i Martinů, viděl sice více filmů polských než českých, nicméně podle vzoru Miloše Formana si při své režijní práci dodnes opakuje jeho větu, že režisér je ten, kdo se umí obklopit lidmi talentovanějšími, než je on sám.
Za bé: ten stejný Toni Servillo, filmová hvězda, nositel čtyř hereckých cen Donatellova Davida a dvou Evropských filmových cen, velký přítel, kongeniální oponent a spolupracovník italského režiséra Paola Sorrentina, hlavní hrdina jeho oscarové Velké nádhery i představitel bývalých italských premiérů Giulia Andreottiho (snímek Božský) a Silvia Berlusconiho (Oni a Silvio), se šel hned po příjezdu do Prahy projít Starým Městem, a především podívat se k Divadlu ABC, kde hostoval 1. prosince večer s monologem Danteho hlasy, inspirovaným Božskou komedií. „Pro divadelníka je zásadní znát dobře sál, ve kterém hraje,“ řekl při rozhovoru u poledního toastu, který jedl, protože už v divadle, samozřejmě, „zůstane až do večerního představení“.
Za cé: V podmanivé hodinové inscenaci o Alighieriho Božské komedii před vyprodaným sálem ABC (taky jste nevěděli, že má Praha tak velkou italskou komunitu?) stojí, oděn celý v černém, před stojanem s moderním textem spisovatele Giuseppa Montesana a mimo jiné pyšně recituje několik zpěvů z Pekla a Ráje. Dokáže být podmanivým vypravěčem, mimem, klaunem, zpěvákem serenád, milovníkem pod balkónem i mužem, který si klidně, s rozvahou, s rozkoší hraje s rodnou italštinou. Je na ni hrdý. Stejně jako na naše společné evropské kulturní dědictví.
