nahoru

Světová spisovatelka Helen Oyeyemi: „Snažím se vpravit Prahu do příběhu, ale ona tam nechce být.“

Kateřina Kadlecová 24. března 2022 • 12:10
Vaše země působí jako vyčerpaná ideologií, možná je to pro postkomunistické státy typické.
Vaše země působí jako vyčerpaná ideologií, možná je to pro postkomunistické státy typické.
• foto: 
Ondřej Szollos

Helen Oyeyemi (37) je jednou z nejuznávanějších anglicky píšících prozaiček současnosti. Je velmi svébytná a stylisticky originální, ve svých sedmi románech a sbírce povídek čerpá z archetypů a pohádkových příběhů. Ještě před Vánoci vydalo nakladatelství Argo v češtině její snovou romanci Perník, která se nyní, dle očekávání odborné veřejnosti, objevila díky výjimečnému překladu Petra Onufera mezi třemi nominacemi na Magnesii Literu za překladovou knihu. 

Perník vypravuje o kouzelné pochoutce pečené v rodině učitelky Harriet Leeové a o důsledcích jejího požití nejen pro Harrietinu šestnáctiletou dcerku Perditu a její mluvící panenky. Tento „komplikovaný, barvitý, bipolárně laděný, nervní text“, abychom citovali doslov zmíněného anglisty Petra Onufera, začala Helen Oyeyemi psát v říjnu 2016 v Jižní Koreji a dokončila jej po půl roce doma – v Praze. V české metropoli žije tato rodačka z nigerijského Ibadanu už osm let, jak se dočtete v profilovém rozhovoru pro aktuální Reflex č. 12/2022. Zde si vám dovolujeme přidat k němu několik bonusových otázek a odpovědí, které se na papír nevešly, a v závěru též ukázku z Perníku.

Helen, vy se živíte výhradně psaním?

Ano, tohle nějak zvládám.

A je důležité, odkud píšete? Pokud ne, proč právě nejste, aspoň přes zimu, na místě podstatně slunečnějším a třeba i lacinějším, než je Česko? Na zdi vašeho pokoje vidím malbu sakurových květů…

Mám Japonsko moc ráda – navštívila jsem na hlavním ostrově pár měst, Tokio je fantastické, ještě raději mám Soul… Ale moje místo je teď v Praze. Když jsem četla Nezvalovu surrealistickou sbírkou Praha s prsty deště, cítila jsem s ním obrovské souznění. Věděla jsem, že podobný pocit bych neměla nikde jinde na světě; napsal nádhernou sbírku milostných dopisů mému městu. Předtím jsem byla pomalý cestovatel, třeba v Argentině jsem šest týdnů strávila tady a šest týdnů jinde, snažila jsem se být a žít jako místní… Ale teď myslím jen na Prahu.

Perníku jste poprvé okrajově použila české reálie – Česko je v tom románu jedinou zemí světa, v níž se na mapách objevuje snová země Andersajtánie – Druhástrana, vlast protagonistky Harriet a její matky Margot. Do jaké míry bude o Česku vaše chystaná pražská kniha?

Nemůžu o ní zatím moc mluvit. Snažím se vpravit Prahu do příběhu, ale mám dojem, že Praha v mém příběhu nechce být. Stalo se toho tady tolik, myslím v minulosti, že se město vzpírá fikcionalizaci – nestojí o nereálné příběhy, když zažilo tolik reálných. Ale nepřestávám se snažit.

„Dcery jsou záhadná minová pole plná utajovaných informací,“ říká v Perníku Margot svojí dceři Harriet, když jsou v nemocnici na návštěvě u otrávené Perdity. Vztahy mezi matkami a dcerami jsou ve vašich knihách vždycky ohromně komplikovaná věc. To proto nechcete mít děti?

Těžko říct. Mám strach, že kdybych měla děti, ptaly by se mě, proč lidi dělají to a to, nebo by chtěly ujistit o tom, že všechno bude dobré, a já bych toho možná nebyla schopna. Nechci to moc rozebírat, abych svým přístupem raději nikoho neinspirovala v takhle zásadním rozhodnutí, ale myslím, že bych byla smutná a ustaraná máma, kdybych měla dítě. A ano, vztahy mezi matkami a dcerami v mých knihách jsou enormně komplikované – ale to jsou vztahy mezi všemi mými postavami.

Někteří vaši překladatelé tvrdí, že překládat vaše knihy je fuška; pro Petra Onufera prý byla práce na Perníku obtížnější než předtím na náročných dílech DeLilla, Conrada nebo Faulknera. Uvědomujete si, jak překladatelům dáváte zabrat?

Tuším to. Být překládána do cizích jazyků je výsada, ale při psaní na to vůbec nemyslím, to až když jsem dané knize vzdálena.

Nebojíte se podobně jako Milan Kundera, Kiran Desai a další světoví autoři, že budete i vzhledem k surreálnosti a jakési nepolapitelnosti vašich příběhů překládána nepřesně?

Samozřejmě, a stalo se to. V češtině nikoli, Petr Onufer a Ladislav Nagy (překladatel románu Dívka jménem Boy, jejž Argo vydalo česky roku 2016; pozn. red.) jsou fantastičtí, jsou to vážení a erudovaní překladatelé a cením si toho, že moje prózy chtěli přeložit, že se o ně vůbec zajímali. Ale v některých jiných jazycích jsem se sama sebe musela ptát, zda jsem to takhle myslela, zda jsou to moje slova a moje zpráva čtenáři.

Na Univerzitě v Cambridgi jste vystudovala politologii. Pozorujete českou politickou scénu?

Ano, naposledy jsem se zájmem sledovala volby. V Česku jsem získala nový náhled na zastaralé dělení politického spektra na levici a pravici. V Británii máme torye a labouristy a odnepaměti je jasné, co si o čem myslí. Vy to tady máte složitější. Češi jsou docela apolitičtí a mají a priori nedůvěru k politickým stranám, což je příjemná změna – v Londýně všechno začíná a končí na tom, koho volíte, zatímco tady byly za mého pobytu vlády spíš úřednické než ideologické, rozhodovaly myslím spíš z pohledu občanského blaha a všeobecné důležitosti prosazovaného než v závislosti na světonázoru. Vaše země působí jako vyčerpaná ideologií, možná je to pro postkomunistické státy typické. Takový přístup je sice racionální, ale když si člověk nedá pozor, otevírá dveře cynismu.

Během vánočních svátků jste se v Londýně nakazila koronavirem. Jaký měla nemoc průběh?

Úplně jako chřipka. A protože jsem z médií věděla, že projevy covidu jsou totožné jako u chřipky, otestovala jsem se a bum, byl tam. Bylo to deset smutných dní… Dostala jsem se z toho rychle a ani rodina nic nechytila. Jsou očkovaní, možná to bude tím. Před vyhlášením pandemie ani během ní jsem ohromně dlouho nebyla ani nachlazená, v Londýně jsem si dopřála dvě vycházky a hned jsem se nakazila. Přijela jsem tam jako každoročně na Vánoce, za rodinou a přáteli. Chtěla jsem jich vidět co nejvíc, nakonec jsem svůj čas tam strávila zavřená v izolaci. Až pojedu příště, musím v prvních dnech chodit mnohem víc na večírky, abych toho víc stihla.

Lišil se tou dobou britský přístup k viru od českého?

V londýnských restauracích nikdo nic nekontroloval, zato v Česku jste se kolem Vánoc bez Tečky nebo certifikátu nehnuli. Kamkoli jsem v Praze šla, všude chtěli covidový pas vidět.

Příběhy jste vymýšlela odmalička, vyprávěla jste je mladší sestře a později si je zapisovala. Svůj první román The Icarus Girl, hororový pohádkový příběh o paranormální holčičce, jste psala jako osmnáctiletá studentka střední školy po nocích na počítači svých rodičů. Vždycky jste toužila být spisovatelkou?

Kdysi jsem se chtěla stát psycholožkou, ale nemám na to buňky a nezvládla bych matematiku a statistiku, kterou studium obnáší. Vystudovala jsem tedy politologii, protože to neobnášelo žádnou matiku. Taky jsem chtěla být scenáristkou a přemýšlela jsem o tom, že bych vystudovala filmovou školu. Byla jsem posedlá Bollywoodem a představou opravdu dobrého filmu, jehož každá minuta je jako román, který já osobně píšu třeba rok; imaginace je tam velmi kondenzovaná. Možná to ještě někdy vystuduju.

Kritici v souvislosti s vašimi romány používají výrazy jako „úžasně nádherné a obdivuhodně originální“. Není těžké chvále podlehnout…

Já to tak vážně neberu. Je tu něco, co chci dělat, a snažím se to dělat bez ohledu na rozptylování kritikami. Chci vést vnitřní rozhovor s několika svými oblíbenými autory a jejich knihami raději než s recenzenty, kteří mě spíš vykolejují. Někdy si kritiku přečtu a je příznivá, a já ji přesto vnímám jako nepravdivou, ale děkuju za ni. Když mi jiní spisovatelé říkají nebo píší něco o mých knihách, poslouchám je a povzbuzuje mě to, že jsem na správné cestě. Ale to se stává tak nejvýše jednou za tři roky! To ovšem stačí k tomu, abych pokračovala; někdy si připadám jako mocná vládkyně kouzel, když v těch knihách pozorní čtenáři najdou něco, co ani nevím, že jsem tam vložila. To jsou ty chvíle, kdy mnohem pevněji vím, proč vlastně píšu.

S jakými autory vedete onu konverzaci?

Odnepaměti miluju Barbaru Comynsovou, pak Ali Smithovou, Josého Saramaga a Jorgeho Luise Borgese. Olgu Tokarczukovou jsem si objevila docela nedávno, až roku 2018, ale líbilo se mi naprosto vše, co jsem od ní četla. A pak tu je Maďar Dezső Kosztolányi – každá jeho kniha, ať básně, nebo romány, působí, jako by ji napsal úplně jiný autor. To bych také ráda uměla: měnit svůj styl a způsob vypravování s každou knížkou.

Ukázka z Perníku

Zavřete zobák. Perníkářky se rázem ocitly na zemi, ty holky jim zaklekly na culíky, dokud se Perníkářky nepřestaly vzpouzet. Pak je ty cizí holky začaly štípat, tahaly je za maso a faldíky na rukou, na stehnech a na břiše a cloumaly jimi sem a tam. Dlouho neřekly ani slovo, jenom Perníkářkám zajížděly pod šaty a štípaly je jako umanuté. Harriet se skrz síť kostnatých rukou jedné té holce podívala do očí: snažila se přijít na to, jestli dává průchod vzteku, uspokojuje zvědavost, nebo si to prostě jenom tak užívá, ale ty oči jí neprozradily zhola nic. Časem Harriet napadlo, že to štípání by šlo srovnat jedině s procedurou u masérky, která už má skoro po směně a duchem už je úplně nepřítomná. Potom jiná holka šlápla Harriet na obličej a převalovala jí hlavu v blátě sem a tam. Zdálo se, že to dělá proto, aby Harriet nemohla s nikým navázat oční kontakt. Směj se, řekla ta holka. Pěkně dospělým ukaž, jak jsme se tu skamarádily.

Velký rozhovor si přečtěte v novém Reflexu, který vyšel ve čtvrtek 24. března >>>





Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.