Povídky souboru BamaLama nepřehlédnutelné finské prozaičky, scenáristky, výtvarnice a všeumělky Rosy Liksom lze nazvat minutovými groteskami.
Vypůjčil jsem si toto označení od maďarského literáta Istvána Örkényiho, který tak nazýval svoje krátké prózy: podivné, absurdní, jímavé, žalné i úmyslně kýčovité. Svým kratochvilným stylem upomínají povídky souboru BamaLama (výtečné ukázky pro představu vizte ZDE), vydaného nedávno nakladatelstvím Pistorius a Olšanská v překladu Vladimíra Piskoře, také na literární anekdoty ruského absurdisty Daniila Charmse; ano, je to divné, zvláštní, k neuvěření a jisté, donebevolající a mrzké, vznešené i trapné jak sami lidé ve svojí rozmanitosti. Ani skica, ani črta, ale plnohodnotný útvar, kdysi nazývaný causerie. Z těchto časových, trochu zasutých próziček pro pobavení kavárenského čtenářstva i dumných osamělců v poustevnách vznikaly básně v próze a mohutná symbolistní díla moderní literatury na sklonku předminulého století...
Karikatury finské nátury
Rosa Liksom (* 1958) témata svých „minutových grotesek“, původně vydaných již v roce 1993, bere z finské reality, ovšem značně ji karikuje a vede své příběhy ad absurdum, jak jsme ostatně mohli číst už v česky vydané antologii povídek z finského severu Za letních nocí se tu nespí lehce (2019), kde vyšla ochutnávka z BamaLama. Vtipkuje na mužský účet – je s ženami nuda? S tím lze mnohdy souhlasit a výjimky jen potvrzují pravidlo. Konceptuálně spíná epizody do řetězce na základě vzdálených souvislostí až k závěrečné policejní bakchanálii. A jazyk jejích anekdotických příběhů? Značně lidový: "Fotr frnknul do Stockholmu, kde nadobro zmizel, a máti nasávala jak prase. Potom jednou ráno, dyž sem vodcházel hákovat, začla mít plnou hubu keců..."
Možná bylo vůdčím impulsem k sepsání próz BamaLama pro Rosu Liksom chuligánské krédo A.C.A.B.? Její prózy ovšem obstojí univerzálně i bez postojů vymaštěných sportovních fanoušků, nejsou pouhým cynickým gestem.
Groteskní galerie figurek
Svět podle Rosy Liksom má hororově komický ráz: v obci vládne mafie antropofágních zlodějů, policajti jsou věčně nalití a koketují se zatčenými, barvotiskové rodinky vyjíždějí na piknik do apokalyptické přírody za městem, které vlastní kdovíkdo, asociálové urputně obhajují svá lidská práva jako všemocnou mantru svého bezpracného blahobytu bez špetky úsilí, odříkání a nepohodlí…. takové socialistické peklo, které se tváří jako ráj. Galerie figurek Rosy Liksom je opravdu groteskní a jejich příběhy a charaktery jsou skutečně podivné...
Na klidu mi ty povídky právě nepřidaly; i začetl jsem se do webových stránek finského deníku Helsingin Sanomat, co se to v té zemi děje. Celkem nic moc: vědci komentují současnost, kterou způsobili, politici se snaží, nikdo se moc neopil, a kdo ano, alespoň se do ničeho nenamočil; policie se dopustila několika přehmatů a dopadla několik zlosynů, zatímco další se smějí za bukem, sociální případi jsou v procesu řešení, několik lidí umřelo a několik se narodilo, jak už to v životě bývá. Divadlo se hraje, knihy vycházejí a život jde dál přes všechny nesnáze.
Skutečné masakry působí lidé značně střízliví a racionální. Asi je k tomu vede zoufalství ze sebe samých. Několik tragikomických minutových grotesek Rosa Liksom umístila také do Ruska. V povídkách inspirovaných ruskými reáliemi rozehrála další rejstřík zoufalství, až to působí, jako by blízkost polárního kruhu svými geomagnetickými charakteristikami zoufalství nějak více přála, pokud je přímo nevyvolává. Což nic nemění na faktu, že nadčasové povídky BamaLama i více než čtvrt století od doby svého vzniku stojí za přečtení.
