Nakladatelství Meander tvrdošíjně pokračuje ve vydávání komiksů francouzského excentrického výtvarníka Nicolase de Crécyho. Jeho surreálné příběhy s nezaměnitelnou kresbou už u nás vycházejí řadu let a teď přišla řada na jeden z nejnovějších, pro změnu autobiografických a cestopisných projektů. Před Vánoci v překladu Richarda Podaného vyšel Visa Transit, ve Francii vydaný roku 2019.
De Crécy se vrací až do roku 1986, kdy se svým bratrancem podnikli odvážný road trip z Paříže až do turecké Anatolie. K cestě použili rozklepanou rachotinu, která hnila na dvorku jeho tety. Ovšem bratranec je povaha dobrodružná – jak se ostatně ukazuje z nejrůznějších odboček komiksu – a namísto odvezení do šrotu dopřeje autu bazální opravy, nadstandardně přidají na zadní okénko knihovničku s francouzskou poezií, na palubní desku přilepí panel z dětské hry a mohou vyrazit.
De Crécy je známý tím, že dost často přestane vyprávět své komiksy v polovině. Hned několik jeho děl není a nebude dokončeno – prostě nějak došla šťáva. To naštěstí není případ Visy Transit. Nejenže oběma cestovatelům minimálně v prvním dílu nedojde benzín, ale ve Francii už na podzim vyšla druhá část, která anabázi uzavírá. Takže pokud Meander dá, budeme mít něco od de Crécyho kompletní. A jaká tedy byla cesta?
Hlavně správně odbočit…
Jedno je jisté – Nicolas de Crécy neumí vyprávět lineárně, a to za žádných okolností. Lehce to přehlédnete u komiksu Nebeský bibendum, ale těžko se s tím dá srovnat u tak prostého žánru jako cestopis. Hned na začátku vás autor hodí kamsi do turecké divočiny, abyste se za božího rána mohli setkat s prodejci koberců. Pak vám sice vysvětlí, jak se to celé přihodilo, že vyjeli, ale vzápětí vás čeká úvod do černobylské problematiky.
Na cestě se autorovi zjevuje mrtvý básník Henri Michaux, což je krajně znepokojivé – ovšem možná o něco méně, než kdyby se mu zjevovala panenka Marie. O něco výše už jsme zmínili nejrůznější odbočky. Vzhledem k tomu, že literární odbočka se řekne „digrese“ a autor se jmenuje, jak se jmenuje, nemůže nás jeho záliba v nich snad ani překvapit. A právě s panenkou Marií a zjevováním asi souvisí ta nejdelší a nejzábavnější.
Panna Maria nezjevená
Tento komiks je totiž řetězcem asociací, které na první pohled nesouvisejí, ale když se na silnici zjeví básník na motorce, de Crécyho mozek už startuje a vzpomíná na úděsná léta v područí šedesátiletého katolického kněze a jeho brutálního pohůnka. Zatímco u nás se jezdilo na pionýrák, francouzská mládež nedostala na církevním pobytu klidně i dva dny najíst a musela se modlit jako o život. Ale proč vám o tom vlastně… Ano! Odbočka k Panně Marii. Tak na tom „táboře“ byl se stejným bratrancem a jejích soch tam bylo všude spousta. A ten samý bratranec se nakonec k bohorodičce modlí, když jim v Bulharsku klekne citroën. Už je to jasné?
Určitě ano. Půvab de Crécyho díla spočívá mimo jiné v tom, že ať se budete snažit, jak chcete, smysluplně děj převyprávět stejně nedokážete. A i kdyby se vám to nakonec povedlo, nebude to ani z desetiny tak půvabné jako komiksový koktejl, jenž vám předložil autor. Visa Transit je sice velmi drahá (899 korun za pouhých 136 stran!), ale milá záležitost, u které se na několika místech zaručeně budete smát nahlas a pobavíte se tím, jak francouzští dvacátníci viděli východní Evropu s komunismem v posledním tažení. A vidíte? K reflexi samotné cesty jsme se v recenzi vůbec nedostali, stihli jsme se zabývat jen těmi digresemi… Tak se aspoň máte na co těšit.
