Kniha vzpomínek Evy Herrmannové (1929–2017) Poslední Herrmannovic holka – Cesta do Terezína valnou měrou zabírá vzpomínání na sklonek první republiky a dobu nacistické okupace včetně věznění v Terezíně, což pro dívku v době deportace čtrnáctiletou nebylo to pravé ořechové. To ostatně pro nikoho...
Nechci to zlehčovat, naopak – o těchto výpovědích a vzpomínkách se vždycky těžko referuje. Eva Herrmannová však byla nadána lehkostí stylu, výbornou pamětí, a přičteme-li k tomu, že si psala i deník, má její svědectví, na bezmála dvou stech stran právě vydané nakladatelstvím Brána, ráz přesvědčivé autenticity.
Doma německy, ve škole česky
Evin otec byl slezský Žid, matka Vídeňačka – operní pěvkyně, která se kvůli rodině vzdala umělecké kariéry. Žili v masarykovském Československu a neměli se špatně. Otec Herrmann vlastnil obchod s nábytkem s centrem v Opavě, a jelikož byl přičinlivý, byl též zámožný. Evě se dostalo té nejlepší rodinné péče a výchovy. Ačkoli doma se mluvilo německy, dívka hodila do české školy, protože její rodiče byli českoslovenští patrioti, a nikdo nic neřešil.
Paměti Evy Herrmannové zahrnují vzpomínání osobní, na rodinu a příbuzné zmizelé většinou v Osvětimi nebo v Treblince, na blízké a známé, s nezbytnými charakteristikami a historkami, jak už v memoárech bývá zvykem. Druhou linii tvoří charakterizace doby první republiky, nacistické okupace a soumraku demokracie na sklonku čtyřicátých let. Svébytným oddílem je vyprávění z doby terezínské internace dívky, jejíž matka odmítla opustit židovského manžela, takže dceru povolali do transportu směr Terezín. Setkala se tu s mnoha vynikajícími umělci a zpívala ve sboru terezínského provedení opery Hanse Krásy Brundibár, která byla jistou posilou v nelidských podmínkách terezínského ghetta.
Osobní osudy a rodinný podnik
Vzpomínky končí návratem domů, následuje je ovšem doslov z pera autorčina přítele Jana Dehnera, mapující její další osud. Po válce vystudovala gymnázium a posléze hudební vědu na Filozofické fakultě pražské Univerzity Karlovy, poté působila jako hudební a divadelní kritička a svoji kariéru završila jako šéfka opery Národního divadla v letech 1991–95. Sblížila českou scénu s evropským operním děním, ke spolupráci zvala řadu významných zahraničních osobností: české emigranty a umělce pracující v zahraničí a také režiséry především z německé kulturní oblasti. Z opery Národního divadla tak vytvořila centrum soudobého operního divadla.
Memoáry Poslední Herrmannovic holka – Cesta do Terezína jsou pozoruhodné vylíčením dob minulých i pro srovnání s dneškem. Úplnější informace o vzniku knihy a výstavě, která ji provází, se čtenář dozví zde, včetně peripetií vydání a detailů vysvětlujících, proč jsou publikace a projekty kolem ní vlastně rodinným podnikem a proč na ní třem generacím rodiny Evy Herrmannové tak záleželo.
