Michaela Klevisová a obálka její novinky s názvem Drak spí

Michaela Klevisová a obálka její novinky s názvem Drak spí Zdroj: Archiv nakladatelství Motto, Nguyen Phuong Thao

Prozaička Michaela Klevisová objektivem fotografky Reflexu Nguyen Phuong Thao
Prozaička Michaela Klevisová objektivem fotografky Reflexu Nguyen Phuong Thao
Prozaička Michaela Klevisová objektivem fotografky Reflexu Nguyen Phuong Thao
3
Fotogalerie

Sudety zjevně ještě nejsou „vytěženej kraj“: Michaela Klevisová sem zasadila svou novou detektivku

Když kvalitní literaturou dlouhodobě zahlcený recenzent nedokáže odložit knihu a raději třikrát po sobě „pracovně“ ponocuje, než aby přestal číst v nejlepším, už to něco znamená. Nota bene jde-li o českou prózu, a navíc o detektivku.

Tahle sudetská víska o pár číslech popisných je plná spiklenců a podivínů, sousedí s blaty, s rakouskými hranicemi i s ruinami Košťálova, osady po vysídlených Němcích. Další vražda se v takovém prostředí vlastně dala čekat… Sedmou detektivku oceňované spisovatelky Michaely Klevisové, právě před týdnem vydaný román s názvem Drak spí, neodložíte, dokud ji nedočtete.

Na sto tisíc prodaných výtisků

V tomto čísle Reflexu s čtyřiačtyřicetiletou autorkou Kroků vraha nebo Sněžného měsíce přinášíme rozhovor, který ovšem předstihla nečekaně plošná reklamní kampaň spícího draka. Na druhou stranu se člověk nemůže divit – dobrých českých detektivek není tolik a autorů, kteří by se vzdali svého občanského zaměstnání a byli odhodláni výhradně tvořit, a tedy třeba i rok co rok publikovat novinku, už vůbec ne. Prozaičku, jejíž knížky si od prvotiny Kroky vraha (ověnčené vavříny v podobě ceny pro nejlepší českou detektivku roku 2007) drží po všech stránkách vysokou úroveň a taky se jich celkem prodalo už téměř sto tisíc výtisků, si nakladatelství Motto musí marketingově hýčkat.

Společenský román s detektivní zápletkou

Příběh nazvaný mnohoznačně a tajnosnubně Drak spí je velice dobře propracovaný. Čtenáři postupně, promyšleně svěřuje další detaily o postavách, které se podobně jako u Agathy Christie sjíždějí na jedno místo a tam posléze očekávají velké odhalení, a o jejich vzájemných vztazích. S každou kapitolou přibývají důmyslně umístěné otázky a nové, nebo spíš staronové záhady. A postavy jsou velmi atraktivní: mladičká blogerka-cukrářka Natálie, děda Hokr, který po dceřině smrti vychovává od novorozeňátka sám samotinký vnuka, zmizelá nezaměstnaná servírka Baruna, psychickými obtížemi sužovaná Elina…

Nejde o klasickou detektivku, spíš o společenský román s detektivní zápletkou. Výborně popsaní hrdinové zaujmou dobře odposlouchanými rozhovory plnými germanismů a neobvyklých, pod vrstvou běžné obecné češtiny zakutaných slov. Vypráví se ve třetí osobě, přičemž žádná z postav není tou hlavní, což rozšiřuje možnosti perspektivy, takže vidíme příběh z rozličných úhlů pohledu. Je pravda, že se tak čtenář příliš nemá s kým identifikovat, zvláště když jisté osoby z děje náhle mizí… Ale to není ke škodě věci.

Josef Bergman zasahuje

Autorčiným Herculem Poirotem či její slečnou Marplovou je postarší detektiv Josef Bergman. Tentokrát z Prahy spolu s dvaačtyřicetiletou kolegyní, kriminalistkou Sylvií Sedlákovou, vyjíždí za případem do Sudet, s nimiž se v posledních letech v české literatuře i kinematografii roztrhl pytel (jak popisuje Veronika Bendová v loňské, na Magnesii Literu nominované novele Vytěženej kraj). Bergman není žádný rozervaný alkoholik, jakým je Nesbøho Harry Hole, ani nevyrůstal v ústavu jako Connellyho Harry Bosch, ani nemá atraktivní zaměstnání jako investigativní novinář Mikael Blomkvist Stiega Larssona, a přesto si dokáže čtenáře získat.

„Vyšetřovatel Josef Bergman je rozvážný, empatický chlápek, trochu svérázný samotář, který to má ovšem v hlavě srovnané a dokážu s ním jako autorka dlouhodobě vyjít,“ popsala svého kriminalistu Michaela Klevisová v rozhovoru pro Reflex. „Bohužel mi stárne, tak jsem se rozhodla, že mu ten nepříjemný proces zastavím – v mých knihách bude už navždy šedesátník. Chtěla jsem, aby moje detektivky byly uklidňující, ne aby měl člověk neurózu z dalšího zohaveného dítěte nebo z brutálně zavražděné, z kůže stažené ženské; dnešní detektivky jsou většinou psány pro nějaké sadisty. Hrozně ráda jsem se před lety koukala na Vraždy v Midsomeru, to jsem žila s babičkou a sledovaly jsme to spolu a milovaly ten poklid. Jsem pacifistka, nechci adorovat zlo, zločin mám vždy na okraji a decentně, aby se mohl rozehrát příběh. Kdyby to šlo, popsala bych vraždu v jedné větě – ta mě totiž nezajímá.“

A pokud jde o tu vraždu, román Drak spí se rozhodně nečte jen kvůli ní. Co do kvality vykreslení atmosféry zapadlé samoty, lidských typů a mezilidských půtek a propletenců je kniha dobrým pandánem Hájíčkově venkovské trilogii morálního neklidu, Dědině Petry Dvořákové a dalším románům přibližujícím dramata a traumata českého venkova.