nahoru

Anatomie zrady: Televizní portrét Emanuela Moravce má efekt učebnice dějepisu. Diváka spolehlivě uspává

Tereza Spáčilová27. dubna 2020 • 13:20
Anatomie zrady: Trailer na film o Emanuelu Moravcovi
• video: 
Česká televize

Co přimělo Emanuela Moravce, legionáře a přesvědčeného masarykovce, aby rezignoval na morální hodnoty a stal se vrahem národa? Jak může člověk schopný racionálního úsudku přijít ze dne na den o svědomí? Otázek, jež člověka v souvislosti s „nejslavnějším“ kolaborantem napadají, je mnoho a od filmu, jenž se mu cele věnuje, by čekal odpovědi aspoň na některé z nich. Anatomie zrady, nový dvoudílný projekt České televize, mu je ale nedá.

Z hlediska příběhu jsou zrádci vděčnějšími objekty než hrdinové, je tedy vlastně s podivem, že portrét Emanuela Moravce přichází na řadu až teď. Režijně se ho chopil Biser Arichtev, muž, jenž stojí za ságami jako Vyprávěj či První republika. Byť Anatomie zrady měla zjevně mnohem vyšší ambice, nakonec zůstalo jen u zbožného přání.

Uražené ego

Scénář napsali Lucie a Josef Konášovi, scenáristé, kteří mnohokráte dokázali, že plnokrevnou postavu lze vyrobit i ze zploštělé modly (Operace Silver A), symbol protektorátní kolaborace se však ukázal být příliš velkým soustem i pro ně. Na ploše dvou kratších celovečerních filmů zvládli odbavit kontext, rozuměj převyprávět dějiny protektorátního Československa tak, aby je pochopil i ten největší zabedněnec, nicméně to hlavní jako by jim protékalo mezi prsty.

V prvním díle vidíme Moravce (neobratně předabovaný Marián Labuda ml.) ještě jako relativně uvěřitelného, protože rozporuplného muže – bystrého analytika a nadaného publicistu a vlastence, jenž nedokázal přijmout porážku a osobní zhrzenost si (zřejmě) začal léčit na národu. Jeho náhlý přerod v monstrum poháněné snad touhou po mstě, snad přesvědčením o vlastní pravdě a velikosti však působí až příliš nevěrohodně: těžko přijmout, že by někdo tak inteligentní přišel o rozum jen na konto uražené ješitnosti, což je paradoxně nota, na niž tvůrci hrají nejvíc.

Moment, v němž Moravec, po mnichovské zradě odstavený ze všech důležitých funkcí a míst, začne ztrácet pevnou půdu pod nohama, přitom mohl být důležitým vstupním bodem k jeho duši, stačilo ho jenom trochu rozvinout. Namísto toho se film vydal bezpečnější cestou vnějších motivů, které jsou možná divácky vděčné (ušlapávaná manželka, vzpoura odlišně smýšlejícího syna), ale z pohledu tématu zcela podružné.

První republika podruhé

Chatrná interpretace Moravcovy osobnosti navíc není jediným nedostatkem filmu, který jako by nedokázal správně odhadnout své síly. Anatomie zrady stojí na žánrových obrázcích, což je princip obhajitelný ještě snad v kategorii titulů à la První republika, nikoli však v případě dramatu, jež se i ve svém názvu zavázalo k hlubšímu rozboru.

Rodinné výjevy, v nichž Moravec vystupuje buď jako autoritativní otec, nebo hrubián se slabostí pro „holčičky“, fungují spíš jako kuriozita než nosný motiv. Ostatně stejně jako orloj politických protivníků, kteří se vynořují a ztrácejí, aniž by v Moravcově osudu sehráli zásadnější roli.

Letáčky a hakenkrajce

Především však absence hlubšího vnitřního dramatu brání, abychom s ústřední postavou takzvaně šli, pročež jen nevzrušeně listujeme „přiloženým“ historickým leporelem: úhledným, vyvedeným poctivě a věrně, ale bez invence a jakéhokoli osobního vkladu.

Pokud Moravec zrovna neřeční (a že řeční hodně) nebo nepopíjí ve své kanceláři koňak, je stejně jako divák odsouzen do role svědka notoricky známých událostí, prezentovaných skrze prvoplánové výjevy a symboly. Nekonečný proud archivních záznamů má uspávací efekt, stejně jako všechna ta protektorátní klišé v podobě letáčků a hakenkrajců nad Hradčanami.

Na konci tak nejsme o nic moudřejší než na začátku a Moravec v našich očích zůstává jen plochou figurkou; stránkou z učebnice dějepisu, již nikdy dobrovolně nepřečteme celou.

Tereza Spáčilová




Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější