Když reportérka Magdalena Sodomková publikovala 10. května 2012 v Reflexu třaskavý článek o podvodnících Vítu a Matěji Bártových (vzpomínáte ještě na Věci veřejné a bezpečnostní agenturu ABL?), kteří opsali své v Bratislavě obhájené rigorózní práce ze školitelových učebnic, netušila, že se dílem onoho vedoucího prací, profesora Jiřího Strause, bude zabývat po následujících sedm let.
Posudky hojně kritizovaného soudního znalce v oboru biomechaniky, přezdívaného médii „matematik zločinu“, zničily životy mnoha nespravedlivě odsouzených a skutečné pachatele ponechávaly na svobodě. Kdo všechno z politiků nebo vysokých státních úředníků nad mizerným počtářem a flinkem držel ochrannou ruku, se z dvousetstránkové knížky Matematika zločinu (vyd. CPress, 2020) nedozvíme, zato o selhávání soudního systému a o české justiční mafii, plné nedouků a předrevolučních poskoků režimu, zjistíme až příliš.
Podmínky české investigativy
Magdalena Sodomková svou „dokumentární detektivkou“ navazuje na oceňovaný podcastový seriál Matematika zločinu, na němž s kolegyní dokumentaristkou Brit Jensen více než rok pracovaly spolu s týmem zaměstnanců Českého rozhlasu; veřejnoprávní instituce pak udělala vše pro to, aby podcast nikdy nemusela vysílat. Knížka také vrhá zajímavé – a místy velmi ostré – světlo jak na možnosti práce novinářů v Babišových nesvobodných novinách (Sodomkovou z magazínu Pátek Lidových novin vyhodili počátkem roku 2015 až po „roce a několika měsících“ po převzetí a agrofertizaci MAFRA), tak na nesnadné podmínky české investigativy. Před čtenářovýma očima ožívají jevy, které zná z filmů o aféře Watergate nebo seriálů typu Tajné město: Magdaleně Sodomkové někdo „napíchne“ telefon a týden po vraždě Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové jí vykradou byt: „…po zemi papíry, rozházené matrace, všechna technika pryč, rekordér, foťáky, flashky…“
Škoda nedbalé redakce
Napínavé čtení o těžké cestě ke spravedlnosti v několika soudních případech problematizuje jen faktor pro knihy z brněnského nakladatelství CPress pohříchu typický – množství všemožných chyb ponechaných odpovědnou redaktorkou a korektorkou. Nejde jen o vysloveně nahodilou interpunkci nebo gramatické fatality typu „…zmiňuje Romana a Janu Juřenovi“ (s. 153); třeba i jména vrchního zástupce Iva Ištvana (s. 127) nebo význačné reportérky Marie Ressy (s. 181) jsou soustavně psána chybně, což čtenáře ruší a svižně napsaným historkám z podsvětí s celospolečenským dopadem to ubírá na kredibilitě.
