Na Evropský kongers kultury ve Vratislavi přijel také sám Mr. Ambient, hudební skladatel Brian Eno.
Jeho čas přicházel během uplynulého víkendu vždy o půl desáté večer, a po zběsilém sobotním koncertu Krzysztofa Pendereckého a Aphexe Twina byla jeho performance Future perfect nutností, aby návštěvníci festivalu vůbec večer usnuli a aby se na hotelových pokojích nezmítali zpocení děsem. Co tím chtěl Eno Polákům říci, jsem se autora nezeptala, protože legendární britský umělec přes svého agenta vzkázal, „že se fakt nechce s nikým bavit“ a rozhodně to byla férovější varianta, než novináře znectít za jejich zájem arogancí, jako to dělal Oliviero Toscani (rozhovor s tvůrcem kontroverzních reklam na Benetton vyjde v některém z příštích čísel Reflexu).
Když padla tma, objevila se nad fontánou v parku u haly Století světelná koule. A na ní něco, čemuž, když to bývá na stěně, říkáme graffiti. „Můj bůh je v dechu vran“, psalo se na ní polsky, jsou to slova z poezie Ricka Hollanda (Breath of Crows) , který s Enem spolupracoval na posledním albu Drums between the bells. Světelná koule nad vratislavskou fontánou se vznášela přesně v duchu Enova propojování hudby a malby. Měnila barvy a hudbu kolem dotvářely tóny tisíců kapek vody.
Nakonec se do středu světelné koule dostalo oko, v polském kontextu oko Boží. Pak ale začalo tmavnout, dívat se na nás, pozemšťany, zlověstně. I kdyby byl ale Enův bůh zlý, nepřátelský… klidné tóny hudby působily asi tak jako jeho legendární album hudby pro letiště.